Zdenča je zářným příkladem toho, že i po dlouhé a úspěšné kariéře vrcholového sportovce lze zůstat aktivní a stále směle konkurovat mladým výkonnostním orientačním běžkyním. Nejčastěji a nejraději běhá v lese s mapou, k tomuto krásnému sportu vede i své tři děti a aktivně se podílí na činnosti svého klubu. Potkáte ji ale i na „hladkých“ závodech a ráda zkouší nové výzvy – tou aktuálně poslední je absolvování všech 7 etap Moravského ultramaratonu.
Zdenčo, běháš na velmi dobré úrovni už dlouho. Kdy a jak jsi s běháním začínala?
Jen bych upřesnila, že jde o úroveň v orientačním běhu, s vlastním běháním to zas tak slavné není 😊. Do orienťáku jsem se prakticky narodila a v naší rodině je chápán spíše jako životní styl než sport. Rodiče měli fajn partu v oddíle na Báňské v Ostravě (posléze v Baníku), takže víkendy jsem trávila s nimi na závodech s bandou dalších dětí, což byla super zábava, protože to bylo vždycky někde v přírodě. Postupně jsem se vydávala i na dětské tratě. Nejprve fáborkované (varianta s doprovodem rodičů, jakou máme dnes, tehdy ještě nebývala), ale pak po jednom dvouhodinovém bloudění, kdy jsem neviděla další fáborky v lese, jsem si řekla, že takhle to dál nejde a musím tu mapu pochopit 😊… takže tak od sedmi jsem už přešla na klasické orienťácké tratě. Nicméně s tréninkem běhu to ještě zdaleka nemělo nic společného. Přes týden jsem se věnovala jiným sportům, které se zrovna naskytly (házená, tenis, kolo, lyže…), pravidelné běžecké tréninky pod vedením trenérky začaly s partou až tak ve čtrnácti.
No, a z těch tréninků jsi to dotáhla až do reprezentace, nejdřív juniorské, pak i dospělácké. Jakého úspěchu si nejvíc vážíš?
Vrcholem seniorské kariéry (5 účastí na MS) je asi 11. místo z krátké trati na MS 2007 (Kyjev, UKR). Vyzdvihla bych ještě 4. místo ve sprintu na SP 2005 (Cervara di Roma, ITA), kde se jasně ukázalo, že jsem spíš mapař než běžec, protože proběhnout bez zaváhání spletitými jižanskými městečky je vždycky výzva. Z juniorských let jsou v individuálních závodech nejlepší dvě šestá místa – jedno z pěšího a druhé dokonce i z lyžařského JMS. Světovou medaili mám jen jednu – stříbrnou ze štafet z akademického MS. Ale zato mám spoustu republikových trofejí…
Ano, medailových pozic na domácích šampionátech máš skutečně hodně, a to už od dob dorostu a juniorů. A navíc dodnes jsi našim výkonnostním běžkyním na republikových akcích důstojnou soupeřkou, třebaže jsou o řadu let mladší. Jak to děláš?
Tady určitě hraje roli podstata orientačního běhu, který není jen o fyzické kondici (s tou už oproti mladším soupeřkám notně zaostávám), ale i o mapové technice, zkušenostech a mentální a psychické odolnosti. Na mě už není tlak, že bych musela něco zaběhnout, můžu jen překvapit, tak to pak bere hlava lehčeji. A hlavně mě to stále baví – každý závod je nová výzva, nové řešení postupů a dohledávání kontrol, pořád jsi ve střehu. Navíc se pohybuješ v komunitě skvělých lidí. V tom tkví kouzlo orienťáku.
Kromě orientačního běhu ale občas závodíš i v hladkých závodech, třeba na Jesenickém maratonu. Máš k takovým závodům nějaký speciální trénink, nebo těžíš ze své vytrvalostní přípravy na orientační běh? A jak máš hladké závody v porovnání s orientačním během ráda, co se Ti na nich líbí?
Hladké závody (krosy, Brněnský běžecký pohár nebo v minulých letech třeba virtuální etapy Trailtour) jsem vždy brala jako dobrý rychlostní trénink pro orienťák. Výsledek v hladkém běhání pro mě nebyl až tak důležitý, ale mohla jsem jít vyšší tempo než při orienťáku, kde musíš být neustále v kontaktu s mapou a hlídat si, kde jsi.
Co se týče zmiňovaných maratonů, to je distance, na kterou jsem se odvážila až v poslední době, kdy už mi „o nic nejde“. A stále ji beru jako výzvu. Vzhledem k omezeným časovým možnostem na to ani moc natrénovat nemůžu, takže těžím z elementární vytrvalosti na 20‑30 km (klasické závody v orientačním běhu mívají pro ženy cca 10 km vzdušnou čarou, reálně naběhneš tak o třetinu víc). Přijde mi, že je to hodně o vůli a o hlavě, jak se na to nastavím. A mentálně mi to zase pomáhá zpět v orienťáku zvládnout náročnější závody třeba v kopcích nebo zarostlém terénu (v pěkném lese umí běžet každý 😊). Každopádně mě na tom baví ta výzva dokončit a samozřejmě i pohyb v přírodě – čím méně asfaltu, tím lépe!
Letos jsi poprvé běžela všech 7 etap Moravského ultramaratonu (MUM). Jaké to bylo?
No, pro mě to teda byla výzva s velkým V a opravdu silný zážitek. Ale prostě jsem si v hlavě nastavila, že to dám. Tempo jsem volila hodně rozvážné a kromě pár puchýřů na nohách se mi naštěstí vyhnula zranění. Největší problém mi dělaly delší pasáže po asfaltu, hlavně z kopce, protože jsem zvyklá běhat víc v terénu a při běhu po tvrdém povrchu mě často chytají křeče (většinou od zad). Takže jsem někdy asi působila poněkud komicky, když jsem místo po vozovce běžela vedle pangejtem. Naštěstí ale byla větší část tratí po lesních cestách.
Přečtěti si také: Vendula Horčičková, orienťák je na celý život
Jak tělo dokázalo zregenerovat před každou etapou a pak, po celé akci?
Pro regeneraci byl důležitý hlavně spánek, což se mezi etapami dařilo, ale po akci jsem pak nemohla v přívalu adrenalinu a endorfinů spát dvě noci! Každopádně mě docela překvapilo, že se vždy druhý den mohu postavit na start a běžet. Ovšem ještě teď (po týdnu a půl) mám pocit, že tahám nohy z bažiny. Také panovala mezi účastníky milá atmosféra, všichni si fandili a povzbuzovali se, což určitě také přispělo ke zdaru akce.
Máš tři děti, pracuješ na univerzitě, aktivně se zapojuješ do trénování dětí. Jak to všechno zvládáš?
Tak nejlépe se pracuje pod tlakem, že. Ale vážně – je důležité, abys to, co děláš, dělala ráda a bavilo Tě to. A když k tomu máš dobré podmínky, kdy celá rodina jedete na stejné vlně, můžeš na tom stavět. Navíc mi akademická pozice umožňuje flexibilní časové plánování, což je s ohledem na další aktivity celé rodiny k nezaplacení. V trénování jiných se už tolik aktivně nezapojuji. Dříve jsem psávala individuální plány, ale s dětmi už na to tolik času není, takže spíš dělám jen občasného konzultanta, když je potřeba. A taky působím v komisi reprezentace. Aktivně se do chodu našeho oddílu orientačního běhu (KOS TJ Tesla Brno) zapojuji spíše po organizační stránce, zejména při pořádání závodů.
Jak vypadá Tvůj tréninkový týden?
Jejda, tak tréninkový týden už jsem (naštěstí) přes deset let neměla 😊. Ale v klasickém týdnu se snažím jít si alespoň 2x zaběhat pro doplnění endorfinů, plus víkendové aktivity vesměs s rodinou (závody, výlety, kolo, lyže…). Často využívám běh pro vyřízení pochůzek po městě (kdo se v poslední době snažil dostat někam autem či MHD přes Brno, pochopí). Aby ale to běhání nebylo úplně jednotvárné, občas ještě zařadím nějaký „trénink“ na rozbití tempa, resp. nabrání síly, takže většinou kopečky nebo třeba třístovky – to je vzdálenost, kdy mám ještě pocit, že trochu zrychlím.
Proč jsou podle Tebe rychlostní tréninky pro orientační běžce důležité?
Rychlostní tréninky jsou pro orientační běžce stejně důležité jako dynamika, obecně síla či prvky gymnastiky. Tím, že závod probíhá v terénu, neustále měníš tempo a styl běhu, přelézáš a podlézáš překážky, prodíráš se křovím, ale zase musíš umět i zrychlit na cestě. A k tomu musíš být stále v kontaktu s mapou. Proto je dobré mít dobrý rychlostní základ, aby sis mohla o 10 % zpomalit kvůli mapování, ale stále byla dostatečně rychlá. Já už to s rychlostí moc nevytrhnu, ale občas si dám nějaké kopečky, ať neztrácím dynamiku v terénu a netrápím se tolik. Jakmile totiž nastoupíš do závodu defenzivně (tj. v terénu zpomalíš a vyhýbáš se každé větvi na zemi), na výsledném čase se to dost výrazně projeví, i když mapování zvládneš bez zaváhání.
Samostatnou kapitolou jsou pak sprintové disciplíny, které se běhají po městě. Tady už jsme výrazně blíže atletice a bez absolutní rychlosti se elitní běžci neobejdou. A i když je mapování ve spletitých uličkách ve vysoké rychlosti také výzva, já mám raději les.
Spolupracovala jsi někdy, třeba v době reprezentace, s trenérem? A co bys doporučila mladým běžcům, kteří se chtějí zlepšit? Je lepší trénovat sám, nebo pod vedením trenéra?
V dorosteneckém a juniorském období jsme měli skvělou tréninkovou partu v Ostravě-Porubě pod vedením bývalé reprezentantky Renaty Vlachové. Myslím si, že v tomto věku je důležité trénovat systematicky a skupinově, protože to táhne nahoru nejen fyzicky, ale hlavně motivačně a společensky. Pokud z toho máte sdílenou radost, vydržíte u toho déle. Po přechodu na vysokou školu do Brna jsem trenéry využívala jen na dálku, což vyžadovalo hodně sebekázně a motivace plány dodržovat, a vzhledem k nějakým zraněním a výpadkům to nebylo úplně ono. Až spolupráce s další bývalou reprezentantkou Dobrou Janotovou a motivace v podobě domácího MS mi vynesla dotek světové top10 (který teda přišel o rok dříve než to domácí MS). Každopádně u individuálního trénování určitě doporučuji alespoň trenérské konzultace, najít si adekvátního sparingpartnera a hlavně si jasně stanovit cíl, na který budete směřovat.
Kde nejraději běháš?
Po pěšinkách v lese, jak jinak. Což je vzhledem k všudypřítomné kůrovcové kalamitě čím dál těžší… Nebo na horách, kde je stále na co se koukat…
Máš nějaký běžecký cíl, nějaký závod, který by sis chtěla zaběhnout?
No teď jsme si zrovna jeden splnili tím celým MUMem. Možná výhledově zkusit něco delšího (třeba 100 km), jen by to nesmělo být moc po asfaltu. Na příští rok se nám podařilo přihlásit klubovou štafetu na závod 250 Českým rájem, na to se těším. Sice jak suše podotkl manžel, je to jen 3×10 km na jednoho, ale mě týmové soutěže hodně baví. Také doufám, že si v orienťáku zase někdy střihneme 24hodinovku.
Sportujete celá rodina. Manžel Osvald je také bývalý reprezentant a stále běhá na velmi dobré úrovni a i vaše tři děti jsou na závodech orientačního běhu často vidět na stupních vítězů. Jak je orienťák baví a myslíš, že půjdou ve vašich stopách, nebo je spíš lákají jiné sporty (nebo koníčky)?
Jak už jsem zmiňovala, orienťák je pro nás spíše životní styl. Ale i když se při rozhodování o víkendových aktivitách vytáhne jako první orienťácká termínovka, dáváme dětem prostor pro jejich další zájmy, i když to občas vyžaduje poněkud složité logistické manévry. Rozhodně na ně netlačíme, právě abychom je od našeho sportu neodradili. V jejich věku (13, 11 a 9 let) je pro ně důležitý všeobecný rozvoj, takže chodí do skautu, hudebky, výtvarky, tanečků. S námi pak jezdí na kole, na lyžích, lezeme po skalách… Díky tomu to zatím vypadá, že nejsou orienťákem přesycené a baví je to, zvláště pokud závody spojíme se zajímavými výlety. A občasné pódiové úspěchy je určitě také motivují. Nejstarší Vojta se dokonce letos nominoval na Letní olympiádu dětí a mládeže. Nicméně pro mě je důležité, že už se sami vyznají v mapě, nebojí se sami pohybovat po lese a dovedou najít všechny kontroly na trati (nebo se nebojí zeptat). Pokud u toho vydrží a budou chtít v orientačním běhu něco dokázat nebo se jím budou prostě jen bavit, bude to fajn. Pokud ne, třeba se pak k orienťáku po letech vrátí se svými dětmi. Protože tento sport je zcela přírodní a family-friendly!
Foto: archiv Zdenky Kozákové, ČSOS, Jirka Čech, Kade
