Na začátku dubna se v Chorvatsku konal ultratrailový závod Istria Ultra Trail 100 mil. Jednu z hlavních závodních tras, která měřila 105 kilometrů a překonávala převýšení 4790 metrů, grandiózně vyhrál český závodník, expert na vytrvalostní závody – Zdenda Kříž.
Osobnost vytrvalosrtního cyklisty a běžce Zdeňka Kříže jsme vám představili už koncem loňského roku: Zdeněk Kříž: „Chci žít tak, aby mě to bavilo“. Proto se nebudeme zdržovat úvodem a pustíme se rovnou do závodění z Umagu na východním pobřeží Istrijského poloostrova přes pohoří Učka a Čičarija do Lovrenu.
Začal jsem běhat, protože v The North Face přestali vyrábět cyklistickou kolekci
Zdendo, my tě známe především jako vytrvalostního cyklistu, který se prošlapal až do testovacího týmu The North Face. A ty si teď jen tak vyhraješ ultratrail. Jak se to stalo?
Zvláštní souhra náhod a okolností. Díky práci (boudař v Krkonoších, pozn. red.) jsem přestal mít čas pořádně trénovat na kole. Kolo je žrout času neskutečnej, to každý ví, kdo na kole jezdí a já musel tréninky zkrátit. Zároveň ale nejsem člověk, který by se spokojil třeba s dvacátým místem a zkrácení tréninku znamenalo být jinde než jsem zvyklý nebo než chci být.
Druhá věc je, že Američani, The North Face, přestali dělat cyklokolekci. Ty jejich věci nebyly takové, jak si představovali a mne jako člena týmu TNF pro propagaci cyklistických věcí postavili před volbu: jestli tam chci zůstat, měl bych zkusit začít běhat.
Pokud si vzpomínám z našeho minulého rozhovoru, ty jsi stejně původně atlet, běžec, takže to nebylo nic nového nebo neznámého a vlastně… se ti to zrovna hodilo.
Mně se to hodilo i kvůli dětem, které už samy trénují a chtějí ode mne i něco jiného, než moje tréninky. Proběhla přeměna u The North Face a Istrie byla prvním výsledkem.
V názvu Istria Ultra trailu se uvádí vzdálenost 100 mil, ale trasa závodu přitom měřila „jenom“ 105 km…
Existuje několik tras. Jmenuje se to 100 mil, ale hlavní závod, který je jedním z předpokladů pro účast na Mont Blancu, má 105 km. Těch 100 mil, 160 km se běží taky, nicméně já říkám, že to je šílenství, to už jsou dobrodruzi. A hlavně, já do té doby nikdy nic přes stovku neběžel.
Čistý ultratrail
Co bylo náročnější – vzdálenost nebo převýšení?
To samotné převýšení byla jedna věc, ale kdo zná Istrii, tak ví, že celý poloostrov jsou skály. Běželo se po kozích stezkách přes hory, takže o běžeckém tempu a rytmu nemohlo být ani řeči. Na jednom úseku byla dokonce taková feratka a až ta další část byla víc běžecká, prostě čistý ultratrail se vším všudy.
Jak je to při takovém závodě s bezpečností – pořád se mluví o tom, že na se po feratách nemá za žádných okolností lézt bez odpovídajícíhovybavení. Předpokládám, že nic takového jsi s sebou neměl.
Nikdo to neměl. Přidržuješ se rukama fixu a seběhneš to, ale ono to nebylo nic těžkého, spíš jen zábradlí, kdyby náhodou.
Na tomhle závodě – nevím zatím jak na jiných – je určitá povinná výbava, kterou musíš mít v batohu. Vrstvu nepromokavého oblečení, lékárničku, náhradní baterky do čelovky a telefon.
Povinná je 300 ml láhev a litr vody jako zásoba. Z každé občerstvovavčky musíš vyběhnout s litrem vody.
Kolik takový povinný batoh váží?
No… dvě a půl, možná skoro tři kila. Zdálo se mi to poměrně dost na to, že tam nic nebylo. Ony ty batohy teda parádně sedí, nic se tam nehýbe. Já jsem ještě k tomu takový ten dromedár, moc toho nevypiju a ten litr vody jsem nesl dost těžce.
Co používáš za vybavení?
The North Face.
Samozřejmě. Ale konkrétně?
Dospod používám bavlnu s umělými příměsemi, žádné bambusové vlákno a podobně. Na to vrchní triko, co luftuje a furt je suchý. Návleky na ruce, kdyby v horách byla zima, tak abych měl komfort a čelenka na palici a – samozřejmě čelovka. Vrchní nepromokavá bunda je taková ta muchlací i s kalhotama z top běžecké série Mt. Blanc.
Podpůrný tým? Ten zabloudil. Tak jsem se nezdržoval přezouváním.
Přece jen – 105 km je dost dlouhá štreka na to, abys běžel s jedním vybavením, může se změnit počasí… Jsou na trase nějaké záchytné body nebo depo, kde můžeš přezbrojit?
Každých dvacet kilometrů byly občerstvovačky. V půlce trasy bylo jediné depo, kam si můžeš předem poslat nějaké věci.
Ten závod je výborně organizovaný a s tím jsou spojená i poměrně přísná pravidla na všechno. I když třeba máš svůj podpůrněj tým, v podstatě ti nemůže pomoct. Nemůžou na tebe ani šáhnout, šáhnout na batoh, nebo něco podat. Všechno musí ležet na zemi a musíš si to vzít sám, takže ta pomoc je spíš psychická, než že by fyzicky pomáhali. Tím jsou zaručené rovné podmíky. Třeba mezinárodní tým Salomonu tam měl asi 30 lidí, který se starali o těch pět nebo šest závodníků. A stejně jim nemohli pomoct. V depu na ně čekaly vyrovnané komínky – nové boty, nové oblečení, takže oni kompletně přezbrojili a běželi dál. Já jsem se nepřevlíkal, protože se mi nechtělo zouvat.
Nebyl to spíš proto, že tvůj podpůrnej tým zabloudil?
No jo, hlavní depo nenašli, takže jsem tam žádné věci neměl. Já si tam sám nic neposlal, když tam přece budu mít svůj tým, který to připraví… aspoň jsem byl rychle hotovej.
Jak na takový závod trénuješ?
Začal jsem teď využívat Power Breathe– jednoduchý přístroj na trénink dýchacích svalů, který ti umožní využít maximální kapacitu plic. To nikdo sám od sebe neumí, protože ty svaly sám nenatrénuješ. Funguje to tak, že se nadechuješ přes odpor membrány do maxima. Naučíš pracovat svaly, který normálně nepoužíváš, a to co běžně používáš na dvě třetiny, můžeš využít celé.
Ty žiješ poměrně vysoko v Krkonoších a veškeré cesty odtud jsou jen nahoru nebo dolů…
To je výhoda.
Dobře, a co máš tedy raději – starty nahoru a vracet se z kopce, nebo vyrazit dolů a pak stoupat zpátky?
Při tréninku mě trasy vůbec nezajímají. Vím, že chci běžet tři hodiny a jestli zahnu támhle na Labskou nebo do Polska, to neřeším.
Nemám trenéra, už se trochu znám a sám na sebe jsem nejtvrdší trenér. Netrápí mě, jestli je to dvacet nebo patnáct kilometrů, prostě běžím, aby mi to dalo 3 hodiny.
A když mám volno, tak mám volno. Teď jsem tady s hostama(rozhovor proběhl na chatě Spindler v Krkonoších, o jejíž provoz se Zdenda stará, pozn. red.), tak si dáme pivo, panáčka, a vím, že nepoběžím.
Pořád preferuješ, jako dřív na kole, udělat si náskok a ten pak držet?
To asi ne… Určitě ne, já to běžel poprvé a vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Já ani nevěděl, jestli to budu schopnej doběhnout, natož si dělat nějaký náskok. Mě proto ani netrápilo, že ten první, co nám utekl, byl dvacet kiláků před cílem třináct minut přede mnou. Ani jsem se nesnažil ho doběhnout.
Ale čtrnáct kilometrů před cílem přišla poslední zpráva od ředitele závodu, že ten první je už jenom pět minut přede mnou. V tu chvíli to ve mně všechno ruplo a já řek’: „Tak to ne, tohle já musím zkusit!“
Tvůj výsledný čas, 12 hodin a 10 minut je s dvouhodinovým náskokemtraťový rekord. Znamená to, že byly letos výrazně lepší podmínky?
Nebyly, já se na to ptal. Ale loni se běželo po jednom, byly tam velké odstupy, kdežto letos jsme běželi čtyři v několika minutách kolem sebe a to se bojovalo výrazněji. No a druhá věc je, že já si to na 12 hodin naplánoval. Udělal jsem už před startem rozpis, a dal ho svému týmu a tam už tahle anomálie, že to je o dvě hodiny kratší, byla.
Podle čeho jsi to plánoval, když jsi trasu neznal – předpokládám, že jsitam nikdy v životě nebyl, že to byla úplně neznámá trasa.
No jo, úplně, vždyť já netušil, kam běžím. Prostě jsem si to předem tak rozpitval, to já dělal už i na kole, ze všech dostupných věcí – z fotek, z fejsbuku, z fotek, z blogů a tu trasu si tak přeberu, že jsem na ni připravený. A ten rozpis jsem dělal hlavně podle profilu, jak by to tam asi mohlo vypadat. Samozřejmě je to věštění z karet, ale byl jsem připravený a vyšlo to.
Překvapilo tě pak něco?
Všechno.
Překvapilo mě značení, které bylo perfektní. Do dálky byly vidět po dvaceti metrech reflexní značky, jako dálnice, několik kilometrů před sebou. Já se bál, že budu bloudit, že nebudou schopný to vyznačit, abych mohl jen běžet, ale tohle bylo excelentní. A pak taky mě překvapila obtížnost technická. Nejenom profilem, ale i povrchem. Terén ve skalách, kde kotníky dělaly takhle na kamenech (prosím čtenáře, nechť si sami představí jak kotník dělá „takhle“, děkuji, pozn.autora), na skalách, ten běh tam byl hodně složitej. A pak jsem se překvapil sám. To jsem byl překvapenej od začátku do konce. Že to běží, a najednou mi nestačí loňskej vítěz.
A nějaký negativní překvapení? Zaskočilo tě něco?
Ani ne, já si to hrozně užíval. I když třeba můj tým v půlce nebyl, tak mě to vůbec nerozhodilo. Jak se říká, že když je forma, tak ti nic nevadí. Já to neřešil, prostě jsem se napil něčeho jiného a nepřevlíkal se. Já bych se stejně asi nepřevlíkal, necítil jsem tu potřebu a vlastně jsem to ani neplánoval.
Jaké bylo počasí?
Perfektní. Bezvětří, úplně jasno, 8 stupňů. Měsíc svítil, ideální běžecký počasí. Den před tím byl jeden stupeň a poletoval sníh, to jsem siříkal, to bude těžká noc, ale den nato bylo krásně.
Jak se připravuješ přímo před závodem?
My tam byli tři dny před tím, ale nebylo to označený. To jejich turistický značení v horách v podstatě neexistuje, takže když trať nebyla vyznačená, tak jsi vůbec nevěděl kudy. Tak jsme jen objeli ty občerstvovačky, aby tým věděl, kam jet… stejně to pak netrefili.
Proběhl jsem si posledních deset kilometrů. Kamča, moje žena, nás tam dovezla, vylezli jsme s kamarádem u značky, tak jsem říkal tady se chytnem, a těch deset kiláků dáme. Jenže ta značka byla poslední, přišlo bloudění a z deseti kiláků na rozklusání bylo devatenáct… Další večer se startovalo.
O výbavě a sponzoringu
My známe The North Face v outdooru především jako výrobce horolezeckého vybavení – stany, bundy, spacáky. Co ty používáš za materiál? Podpora od TNF je finanční a ty si kupuješ, co potřebuješ bez ohledu na značku, nebo dostáváš striktně materiál TNF a s tím musíš závodit?
Mám to postavený tak, že si vybírám z kolekce TNF úplně co chci. Cokoli si řeknu, to dostanu. U oblečení, tam je to jasné, to je aspoň z mého hlediska špička a není proč sahat někam jinam. U bot jsme trochu bojovali, a nakonec i firma uznala, že jejich boty ještě nejsou tak perfektní, aby seděly na každou nohu a přitom jsou pro běh natolik důležité, že si můžu používat jaké chci. Nemám ale žádnou finanční podporu, jen materiál a zázemí, tzn. platí mi cestu a startovné. Teď mám k dispozici trailovou sadu bot 2015 a posun je tak výrazný, že už nemám důvod běhat v jiných. Bezvadně mi sedly a odběhl jsem v nich i ten závod.
Dáváš TNF nějakou zpětnou vazbu?
Konkrétní výsledky se nikdy nedozvím, ale vím, že na tom pracují. Funguje to nějak tak, že já řeknu svůj pocit. Ta bota je výborná, nebo upřednostnil bych víc odpružení vepředu nebo vzadu, nebo že jazyk mi nevyhovuje, protože se posouvá…
Hledáš i důvody a řešení, nebo jenom řekneš – mě to nesedí a vy s tím něco dělejte.
Důvody ne, i když někdy zkusím navrhnout řešení, například že ten jazyk má být přišitý celý. Těch lidí, co se k tomu vyjadřují jako já, je třeba dvacet, a když všech dvacet řekne to samý, tak se tím zabývají, ale když to řekne Kříž a nikdo jiný se o tom nezmíní, tak se asi nic nezmění. Ale takhle nějak ta zpětná vazba funguje a posouvá se to tam, kam má, protože boty z kolekce 2015 jsou na míle jinde, než ty starší.
Kdy se chystáš na další závody?
Poslední víkend v červnu je v Dolomitech Lavaredo Ultra trail. Je to posun zase o kus výš, protože měří 119 km. A na konci srpna už je nejtěžší závod v Evropě, Ultra trail du Mont Blanc, 168 km.
Neříkal jsi na začátku, že 170 km je šílenství?
Samozřejmě a za tím si stojím, ale přece jen je to nejprestižnější závod v Evropě a jednou… nebo aspoň jednou za rok se to dá. Běžet sto šedesátku třeba každý měsíc si neumím představit. Limit je 42 hodin a má to asi 11000 m převýšení.
Co si vezmeš na takový závod? Něco speciálního, tajnou zbraň – to mi asi neřekneš…
To já bych ti i řekl, kdybych nějakou měl, ale nemám. Snad jen, že díky výsledku, co teď mám, se mi v The North Face hodně otevřely dveře. Můžu si brát testovací věci z budoucích let a to je fantastický.
