Vždy usměvavý a dobře naladěný běžec, který miluje hory, běhání a ideálně má rád, když v nich může strávit hodně času během ultra závodů. Vloni se přestěhoval do Jeseníků a objevuje krásy v nich, zároveň ale poctivě trénuje rychlost a obecně toho o přístupu k tréninku, mentálním nastavení i regeneraci ví opravdu dost a ví, co chce a kam směřuje. Ostatně, posuďte sami.
Zdendo, jak dlouho běháš a jak jsi s běháním začínal?
Pokud se nepletu, letos to je již deset let, co jsem se běhání začal věnovat nějak více. Do té doby jsem běhal hlavně v rámci fotbalových tréninků.
Dělal jsi předtím v dětství nějaký jiný sport?
Ano, jako pro spoustu dalších dětí byl mým hlavním sportem fotbal. Myslím, že skoro 20 let jsem se mu věnoval naplno a hodně jej prožíval. Žádným velkým talentem jsem nebyl, ačkoliv rychlostí a vytrvalostí jsem často doháněl nedostatky v technice. Taky jsem téměř nikdy bezdůvodně nevynechal trénink nebo zápas. Po sérii zranění jsem na sobě začal i hodně dřít, abych se k fotbalu mohl vrátit, a tehdy jsem krátkou chvíli hrál i na lehce vyšší úrovni. Nakonec mě zraněné koleno donutilo fotbalu nechat a jít dál. Fotbal mě toho ale naučil hodně po sportovní i lidské stránce, poznal jsem díky němu spoustu zajímavých lidí a skvělých kamarádů.
Letos máš za sebou pěkné výsledky v závodě 100miles of Istria (100 mil) a také na LHUTu. Jakého výsledku si letos nejvíc ceníš?
Nejsem si jistý, jak moc jsou ty výsledky pěkné (smích). Závod na Istrii jsem si užil a desáté místo není špatný výsledek. I tak tam byla hořká pachuť v tom, že jsem doběhl až jako pátý Čech a nepovedlo se mi zaběhnout čas, ke kterému jsem mířil.
Na LHUTu jsem podal asi takový svůj stabilní výkon, zaběhl zřejmě svůj dosavadní nejlepší čas a počtvrté z pěti pokusů doběhl v první desítce, čehož si v dané konkurenci nesmírně vážím. Jen jsem si tam pro změnu, po uklouznutí na dřevěných schodech při závěrečném seběhu, podvrtnul koleno, což ovlivnilo zbytek mé přípravy a mentální rozpoložení před mým vrcholem sezóny na UTMB Major Val d’Aran.
Ovšem, abych nevyzněl moc negativně, vážím si všech závodů, kde jsem měl štěstí a postavil se zdravý na startovní čáru. Loňský rok, kdy jsem řešil nepříjemný zdravotní problém ve formě srdeční arytmie, jsem chvílemi pochyboval, že si ještě normálně zaběhám. Teď je vše v pořádku a už jen to, že můžu bez omezení sportovat, mě dostatečně naplňuje.
Pokud ale mám říct jednu věc, které si letos nejvíce vážím, je to přímý postup na finále UTMB série do Chamonix na příští rok. Přestože byl Val d’Aran po 60 km zastaven kvůli špatnému počasí, díky naší pozici v závodě jsme se spolu s několika dalšími závodníky kvalifikovali. Takže už pravděpodobně vím, co budu dělat příští rok na přelomu srpna a září, a na co se budu připravovat.
Anka Straková: Když se pro něco rozhodneš, můžeš dosáhnout čehokoli
Z výčtu závodů, které uvádíš, je jasné, že se zaměřuješ především na dlouhé závody. Jaká je Tvoje nejoblíbenější distance?
Ano, zaměřuji se hlavně na ty dlouhé. V průběhu roku se ale snažím odběhat i pár závodů kratších, zejména kvůli nějakému většímu a rychlejšímu tréninkovému impulsu. Mou doménou jsou však závody delší než maraton. Myslím, že jsem se za těch deset let propracoval do stavu, kdy jako svou nejoblíbenější vzdálenost mám sto mil (neboli 160 km). A na otázku: „Proč zrovna sto mil?“ bych odpověděl, že zřejmě kvůli tomu pocitu dobrodružství v horách. Nemám za sebou atletickou kariéru, a přestože mě běhání nesmírně baví, pro ultramaratony jsem se kdysi rozhodl zejména proto, že mě zlákal pocit, že se musím po spoustu hodin postarat sám o sebe, překonat překážky, bolest, nepříznivé podmínky a další problémy. Někdy na to zapomenu, hlavně, když jsem zklamaný, že nejsem tak rychlý jako jiní běžci. Je důležité si připomínat, proč některé věci v životě děláme a co nám přináší největší radost.
Jak zvládáš nastavit na tyto dlouhé závody hlavu? Jak se vypořádáváš s krizemi na ultra, které se nevyhnou asi nikomu?
Párkrát jsem se smál sám sobě, že mám asi nějaké poškození mozku, že i po nepříjemných a bolestivých zážitcích začínám plánovat další závody a dobrodružství. Po Val d’Aran, když závod nakonec zrušili, jsem si říkal, že se tam nikdy nevrátím, protože i těch 60 km bylo neskutečně těžkých. „Ne, už nikdy, to fakt nemám zapotřebí dělat znovu takovou prasárnu…“ No a druhý den jsem si už říkal, že bych to vlastně chtěl dokončit, že bych měl určitě přijet hned další rok. Nechápu sám sebe.
Hlavu mám asi nastavenou dobře, ještě jsem nikdy nemusel závod z vlastní vůle vzdát a vždy jsem dokončil. Tím se nechci chlubit, jsou situace, kdy není ostudou zastavit. Předpokládám, že se nevyhnou ani mně, když budu se závody pokračovat. Je to v pořádku.
Myslím, že základem je mít nějaký vnitřní důvod, proč takové věci chci dělat. Krize se mi nevyhýbají, to je pravda. Mnohokrát jsem již v průběhu závodu myslel na to, se na závod vykašlu. Byl jsem unavený, nevyspaný, demotivovaný, všechno mě bolelo, na nějaký super výsledek jsem neměl. A přesto jsem vždy věděl, že dokud není něco, co by mě vážně ohrožovalo na zdraví, půjdu dál. Těžko říct, proč to tak je. Minimálně vím, že ten pocit vlastními silami zvládnout něco tak těžkého, je k nezaplacení. Vím, proč tam jsem a co musím udělat, a za tím si jdu.
Myslíš, že se dá nastavení hlavy natrénovat?
Tím jsem si jistý. Určitě platí, že někdo má větší předpoklady k nějaké té mentální odolnosti. Určitě na to má vliv genetika, dětství a všechny další životní zkušenosti. Ale to je jen startovní pozice, ze které se dá odrazit. Každý trénink, ať už za pěkného, nebo hnusného počasí pomáhá. Každý moment, kdy uděláme něco, co nám není příjemné, nás posouvá dál. A i samotné ultra závody. Někdo třeba čtyřikrát vzdá, ale každá taková zkušenost něco znamená. Jakmile víme, že jsme schopni zvládnout více, než jsme si o sobě mysleli, nastavení hlavy se mění automaticky.
Barbora Macurová – když je závod, tak mám takový „vypínák“ a většinou jedu prostě do mrtva
A jak se na takové dlouhé závody připravuješ fyzicky? Jak zvládáš naběhat objemy? Zařazuješ třeba i kolo nebo jiné sporty?
Připravuji se hlavně běžecky a mám relativně štěstí, že až na těžké běžecké začátky, kdy jsem si vyzkoušel snad všechna tradiční běžecká zranění, se mi v poslední době nějaké větší problémy vyhýbají (když nepočítám arytmie). Minulou zimu jsem sice trochu laboroval s nataženým hamstringem, ale musím říct, že to naštěstí byla výjimka. Každopádně nevyhýbám se žádným sportům, každý rok něco málo najezdím na kole, pravidelně doplňuji běh posilováním a mobilizačními cviky, sem tam si jdu zaplavat a tak dále. Základem mé přípravy je ale běhání, protože mě zkrátka baví a naplňuje nejvíce.
Trénuješ sám, nebo spolupracuješ s trenérem?
Asi čtvrtým rokem je mým trenérem Shawn Bearden, kterého si můžete poslechnout v teď již bohužel nepokračujícím podcastu Science of Ultra. Jsem za to rád, protože nemusím přemýšlet nad tím co, kdy, kolik a proč. Mám tendenci sám sobě nic neodpouštět, a proto jsem typem člověka, který trenéra spíš potřebuje. Spolupráce mi zatím nesmírně vyhovuje a mám určitě v plánu pokračovat i nadále.
A jak vypadá Tvůj běžný tréninkový týden?
Můj tréninkový týden je asi podobný tomu, co bude znát většina běžců. Často mám jeden volný den, jeden nebo dva takzvané tréninky kvality, minimálně jeden dlouhý běh a doplněno o volnější objemové běhy. Samozřejmě se trénink mění podle cílů, ročního období a fáze přípravy. Běžecký trénink může být doplněn o kolo nebo jiný „cross training“ a často také o nějakou formu posilování. Obecně nabíhám nejvíce objemu s blížícím se ultra závodem. V zimě jsem zase například pracoval více na rychlosti. V tréninku také často zapojujeme takzvané „strides“ což jsou krátké rychlé běhy, například 20 – 30s a mezi nimi je úplná regenerace, například 3 minuty volně. Na těchto rychlých rovinkách a kopečkách je super, že se s nimi dá zpestřit v podstatě jakýkoliv vytrvalostní trénink. Věřím, že pokud chceš své běžecké umění dovést co nejblíže svému osobnímu maximu, musíš dělat všechny různé typy tréninků. Já dělám nejspíš vše, od sprintů a krátkých intervalů, přes krátká intenzivní tempa, po dlouhá vytrvalostní tempa. Nic zásadního v mé přípravě nechybí řekl bych.
Rozhovor: Ultramaratonkyně Lenka Vacvalová – “Jsem takový bláznivý hobík”
A co kratší závody během přípravy?
Krátké závody beru spíš jako tréninky, protože reálně tam ani nemám moc šanci uspět proti opravdovým rychlíkům. V kratších závodech jsem často úplně mimo mou komfortní zónu, a to je správně. Proto je ve výsledku hlavně běhám, abych zažil jiný typ bolesti a dal svému tělu impuls, jaký je někdy těžké vyvinout v tréninku. Každý rok si říkám, že budu takových krátkých intenzivních závodů běhat více a asi mi to zatím nikdy pořádně nevyšlo. Tak snad letos, po narození dítěte, když bude dost možná méně času na dlouhé tréninky v horách, budu třeba mít více motivace podobné nepříjemné výzvy vyhledávat (smích).
Přestěhoval ses do Jeseníků, ale dřív jsi trénoval hlavně v okolí Brna. Je pro Tebe jednodušší trénovat v horském prostředí a v kopcích než ve městě?
Přestěhování do Jeseníků je pro mě zásadní změnou. Jak jsem již zmínil, tím hlavním, co mě přivedlo k ultramaratonům, bylo dobrodružství v horách. Vždy jsem snil o tom, že v horách budu žít, a splnil se mi tím můj sen. A ať už bude má budoucnost vypadat jakkoliv, tohoto rozhodnutí litovat nebudu.
Jak jsi říkala, dřív jsem trénoval hlavně v okolí Brna a do hor jezdil hlavně do Beskyd o víkendech, když jsem navštívil rodiče v rodném Tísku. Trénink ve městě jsem moc rád neměl, ale vždy mě právě hnala ta vidina, že díky fyzičce, kterou tím získám, pak budu moct vyrazit do hor, když přijde ten správný čas. Běhal jsem v parku stále dokola s motivací, že to potom všem v horách natřu. To se samozřejmě vždy nepovedlo, ale i tak (smích).
Změnil jsi nějak skladbu tréninku s ohledem na prostředí?
Určitě to můj trénink změnilo hlavně v tom, že mám najednou přístup k velkým kopcům. Mám hned za barákem v podstatě neomezené běžecké hřiště. Díky práci z domu můžu klidně každé ráno vyběhnout na Dlouhé Stráně a kochat se při východu slunce. Jsem tady zatím jen krátce a nevím, jaké to bude mít na mé běhání dopady z dlouhodobého pohledu. Život v horách také změnil můj pohled na závody jako takové. Ty pro mě byly kdysi únikem z města do přírody. Teď, když mám hory po ruce, se mi už tak moc nikam utíkat nechce. Jasně, jsou to „jen“ Jeseníky, ale přesto se mi často nechce odsud nikam odjíždět. Věřím, že i když jednou třeba nebudu závodit, hory mě ráno vykopou ven z postele.
Co Ty a regenerace, jak nejraději regeneruješ?
Miluji saunu, a to klidně celoročně. Jinak jako regeneraci beru hlavně kvalitní spánek, kvalitní stravu a snižování každodenního stresu v rámci možností. V mém pojetí znamená regenerace spíše nic nedělat a vypnout hlavu. Nevidím moc smysl snažit se každý den zapojit stovku nových technologií, cvičení a metod, jak správně zregenerovat, když je potom člověk často jen více ve stresu, že něco musí a nestíhá a nakonec to ještě dělá na úkor spánku. U profesionálních sportovců dává smysl regenerovat aktivněji a zkoušet vše možné pro zlepšení výkonu, když mají během dne čas jen na sport. Pro většinu normálních lidí dává smysl, alespoň podle mého názoru, více odpočívat a zaměřit se na spánek. Což je koneckonců nejlepší existující nástroj k regeneraci.
A otázka na závěr, máš nějaký běžecký sen?
Když jsem začal běhat, bylo mým největším běžeckým snem UTMB. Musel jsem si jej vydřít, počkat na něj, a nakonec to dopadlo tak, že jsem tam přišel o nejlepšího kamaráda. Abych byl upřímný, těch opravdu velkých běžeckých snů už moc nemám. Ale přesto jedním dechem dodám, že v sobě stále cítím hořet oheň, který mě nutí v tom všem pokračovat. Takže bez dalšího obkecávání. Kdybych se dostal na legendární Western States, pravděpodobně bych jet opravdu musel, a nejspíš dokážu říct, že se řadí mezi mé běžecké sny. Potom mám ještě nevyřízené účty v Chamonix. Nevím, jestli je to mým snem, ale chci se tam vrátit, a ještě jednou si trasu kolem Mont Blancu proběhnout za jiných okolností než posledně. A také tak znovu vzdát hold Ondrovi. Díky kvalifikaci na příští rok je to teď mým hlavním běžeckým cílem a chci se tam poprat o co nejlepší čas a umístění. A zakončím to mým největším běžeckým snem: Zůstat co nejdéle zdravý a být co nejdéle schopen dělat to, co mám tak šíleně rád. Ať už se závody, nebo bez. Pokud mi ještě spoustu let vydrží schopnost ráno vstát z postele a vyběhnout na Dlouhé stráně, žádné další běžecké sny nepotřebuji.
Foto: archiv Zdeňka Hrušky, Trailrun
