Zdeněk Hruška, Salomon ambasador a člen RunSport Teamu. V minulosti se mu podařilo vybojovat 2. místo na závodě Scenic Trail, dokázal také zvítězit na Nízkotatranské stíhačce nebo po dvou „neúspěšných“ pokusech (2. a 3. místo) také loni zvítězit na legendární Pražské stovce. Před nedávnem dosáhl dalšího cenného úspěchu, TOP 5 na závodě 100 Miles of Istria. A k tomu všemu ještě úspěch v osobním životě, který nad všechny běžecké trochu vyčnívá, Zdeněk se na konci března oženil! Povídat si budeme o zmrzlém Chorvatsku, plánech na nadcházející sezónu nebo třeba o tom, jaké to je skloubit svatební přípravu s tréninkem.
Istrie byla svatební cesta č.0
Zdeňku, asi to nejde úplně stoprocentně, ale kam bys 5. místo z 100 Miles of Istria zařadil mezi ostatními úspěchy?
Istrie si cením hodně, především kvůli konkurenci. Nechci říct, že se sjela top světová, ale mezinárodní srovnání tam rozhodně bylo. Řekl bych, že konkurence byla i větší než třeba vloni na Scienic Trail, takže Istrie si cením asi nejvíc. A i pocitově je to taky jeden z mých nejlepších výkonů, protože už jenom uběhnout sto mil je náročné a i časově to byla moje nejlepší stomílovka (Zdeněk závod doběhl za 21:19, pozn. red.) Moc si toho vážím – moje nejlepší stomílovka a rozhodně jeden z nejtěžších závodů.
Kdy ses rozhodl běžet 100 Miles of istria? A proč zrovna Istrie?
První myšlenka byla na soustředění s RunSport týmem, kde Roman Chládek předkládá návrhy na závody, kam bychom mohli jet společně. Tak jsem se toho hned chytil a prezentoval doma Marušce a říkal jsem, že je to super, že v tom termínu nic nemáme… Neuvědomil jsem si, že dva týdny před tím máme svatbu J Tak jsem se přihlásil, ale spíš jsem myslel, že nepůjdu. A rozhodl jsem se až pár týdnů před svatbou, kdy jsem cítil, že to potřebuju nějak ventilovat. S Maruškou jsme to pojali jako svatební cestu č. 0.
Ke svatbě se ještě vrátíme. Ale kdybys měl popsat průběh závodu, jak se všechno vyvíjelo?
Na začátku byl seběh, rovinka – začalo se stoupat až po chvíli, takže start byl ostrý. Sice jsem měl danou taktiku, ale stejně se musím stokrát spálit… Začal jsem rychleji, než jsem původně plánoval. Utvořila se první skupinka, kde byli hlavní favoriti, včetně Japonce Kazufumiho Ose, který nakonec vyhrál. A já jsem s Žakym (Petr Žákovský, pozn. red.) běžel za nimi. Potom Žaky odpadl a ne, že bych běžel celou dobu sám, ale více méně jsem si běžel svůj závod.
Musíš jít svoje tempo…zároveň být schopný reagovat
U stovky do určité míry můžeš tempo přizpůsobovat. Nastupovat, snažit se s někým vyvést… Jde to i u 100 mil? Nebo závod musíš rozběhnout čistě a jenom podle sebe?
Rozhodně se dá přetahovat a závodit i v pozdější fázi závodu. Já asi nemám se stomílovkou tolik zkušeností a nejsem na takové úrovni, abych se tam tahal s čelem. Ale zhruba v půlce jsem nějakou dobu běžel s jedním Rakušanem a tam jsme si nastupovali hodně. A i konec byl docela hektický. Nejdřív jsme se Slovincem naháněli o 6. a pak i o 5. místo. A poslední kilometry byly na krev, asi nejrychlejší za celý závod. Takže pokud chceš bojovat o umístění, musíš mít schopnost se občas přizpůsobit tempu ostatních, většinu závodu bys ale měl jít svoje tempo.
Kde vydoluješ zbytky energie k takovému finiši po 20 hodinách závodění?
Nejdřív jsem byl odevzdaný, bylo mi jedno, jestli skončím 6. nebo 7. Navíc ten Slovinec vypadal lépe. Pak jsme narazili na 5. Francouze, který už jenom šel, a něco se ve mně přepnulo, najednou jsem bojoval o top 5.
Na to, že se závod běžel v dubnu a navíc v Chorvatsku, teploty místy klesly až k bodu mrazu. Co jsi měl na sobě a co jsi použil za vybavení?
Původně jsem chtěl běžet jen v lehkém Salomon S/Lab triku s krátkým rukávem a na nohy Exo Twin Shorts. Ale na startu byla taková kosa, že jsem pod triko s krátkým dal ještě jedno s dlouhým rukávem a udělal jsem moc dobře. Ve volbě bot jsem měl jasno, to jsem obul Salomon S/Lab Ultra a i přesto, že jsem běhal po kotníky ve sněhu a brodil se potoky, neudělal se mi jediný puchýř.
Jak objemná je na takovém závodě povinná výbava?
Poměrně velká. Tady jsem udělal změnu, vždycky jsem na závod bral 8l vestu Salomon Sense Ultra. V tomhle případě jsem vyzkoušel Salomon Advanced Skin 12. Má taky klasicky dva softlasky, ale trochu jiný systém uchycení na hrudi a na zádech více kapes, takže se dá třeba oddělit povinná výbava, prostě se všechno snáze organizuje. Pak tam byla klasika – alufólie, mobil, čelovky atd. Dále triko s dlouhým rukávem, kalhoty – tady jsem zvolil nepromokavé Bonatti, nepředpokládal jsem, že bych si je nasazoval, to by muselo být hodně hluboko pod nulou. Jako bundu jsem si vzal lehkou Salomon Bonatti Pro, ta má perfektní parametry 20k/20k a neváží ani 200 g. Asi byly i situace, kdy bych si ji měl nasadit, ale nakonec jsem nevytáhl ani bundu. No a udělal jsem pěknou blbost a rukavice si zapomněl v hotelu na posteli, to jsem si potom občas v noci ani nemohl vytáhnout z kapsy gel, jak jsem měl ruce promrzlé.
Kdybys měl vybrat nejtěžší moment v závodě, který by to byl? A co jsi udělal, abys ho překonal?
Celkově pro mě byla těžká druhá půlka, která na první pohled vypadala profilově jednodušeji, navíc jsme se pohybovali v nižších nadmořských výškách. Terén byl ale hodně technický a těžký. Navíc bylo všude strašně moc bláta, které oblepilo celé boty, takže pak taháš nějaké to kilo navíc. A samozřejmě jsem měl klasické menší krize. To jsem se sebou musel hrát takové psychologické hry.
Nový den mi dodal novou energii
Co jsi při závodě jedl?
S sebou jsem měl hlavně gely. V podstatě celý závod jsem si dával co 45 minut 1 gel. Na občerstvovačkách jsem potom snědl něco slaného. Třeba sýr – buď normální, nebo jednou dokonce i smažák. Jídlo tentokrát sedlo. Párkrát už mi na závodě bylo i špatně, ale nestalo se, že bych třeba zvracel.
Jaký byl naopak nejhezčí moment?
Asi ráno, když vycházelo slunce. Konečně se udělalo pěkně, celou noc totiž sněžilo nebo pršelo. Věděl jsem, že začíná nový den, že se pomalu blížím k cíli. Pak byl dobrý moment, kdy jsem neplánovaně potkal na občerstvovačce Marušku a Žakyho, který to mezi tím zabalil. A pak samozřejmě těžký a vypjatý doběh do cíle.
Pokud srovnáš 100 km a 100 mil, vnímáš ten rozdíl více ve fyzické připravenosti, nebo je to spíše v té mentální a taktické rovině?
U stomílovky je mnohem důležitější jídlo. Rychlejší 100 km závod je pořád více o dispozicích, o talentu a jak je na tom člověk rychlostně. U stomílovky se ty rozdíly ještě více smazávají, je tam větší pravděpodobnost, že tě skolí něco nečekaného.
Měnil jsi něco tedy v samotném tréninku?
Úplně ne, koncem ledna jsem si střihnul LH24, před kterou jsem absolvoval spoustu dlouhých, pomalých běhů, dlouhé treky s převýšením. Zařadil jsem více intervalů, abych dal tělu nový impuls a neběhal pořád to stejné, to je asi vše.
Jak vypadá tvůj tréninkový týden?
Před Istrií jsem začal chodit ještě 2x až 3x týdně v obědové pauze na pás, kde jsem běhal třeba se sklonem spíš ve vytrvalostním tempu. Jinak vstávám třeba v 5 hodin a převážně běhám intervaly do kopce. Třeba do sjezdovky ve Wilsoňáku, 8 – 10 x 2min na hranici VO2 max.
Jak vypadal tvůj trénink v posledních pár týdnech před svatbou?
V podstatě stejně. Uzpůsobil jsem to tak, abych už o svatebním víkendu šel volně a týden po svatbě měl jen recovery week. Akorát dva dny po svatbě jsem neběhal, abychom se aspoň někdy probudili s Maruškou spolu. Svatbu jsem si užil naplno, nechtěl jsem se ženit s tím, že bych se omezoval kvůli závodu, proto jsem i zvažoval, jestli na závod vůbec jít.
Pracuješ někdy s tím, že se ti opravdu nechce na trénink?
Popravdě, pro mě je pořád nejhorší to ranní vstávání, i když jsem se zatím vždycky dokopal, pokud jsem nebyl nemocný. A vlastně taky i večer, kdy myslím na to, že musím ráno brzo vstávat. Určitě se mi stalo, že se mi nechtělo, ale trénink jsem absolvoval. Přišel jsem potom vždycky v lepší náladě. Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem šel trénovat. Když jsem unavený, trénink přizpůsobím. V posledních pár týdnech před Istrií jsem cítil, že mám těžké nohy, místo intervalů jsem šel volněji. Vloni jsem dlouho bojoval s přetrénováním, od té doby se snažím více poslouchat svoje tělo.
Když jsi byl ve stavu přetrénování a došlo ti, že si musíš dát pauzu, jak jsi pracoval s tím, že najednou běh, který zabírá spoustu času, ve tvém životě chybí?
Nejdříve jsem se s tím vypořádával špatně, protože jsem nevěděl s jistotou, jestli jde o přetrénování. Protože nemám sportovního doktora, kterému bych mohl stoprocentně věřit. Dalo mi to impuls k novým aktivitám. Začal jsem více dělat jógu, pravidelně meditovat. Snažil jsem se více času trávit s Maruškou, jezdili jsme často na kolo. Nakonec mě ta pauza až tak nemrzela a s odstupem času myslím, že mi i prospěla. Každopádně pokud si nedám pozor, určitě se to může stát znova. Proto si myslím, že je dobré mít ve svém okolí trenéra nebo někoho, kdo na tobě pozná, že bys neměl tolik trénovat.
