Ve středu 15. května jsem zběžně zkontroloval mailovou schránku a oči se mi rozšířily překvapením při spatření zprávy z redakce Světa běhu, která mi oznamovala, že na základě ankety, na kterou jsem už dávno zapomněl, jsme se dostal na řadu jako náhradník a mohu tím pádem odjet na mnou vybraný vysněný bežecký závod v oblasti Ötztalu v Alpách. Mojí odpovědí byl tedy samozřejmě nadšený souhlas.
V pátek 17. května jsem se hned ráno vydal z Brna do Vídně rychlíkem Vindobona; další vlak mířící až do švýcarského Curychu mne dovezl přes Linz, Salzburg a Innsbruck až do stanice Ötztal Bahnhof, odkud jsem dojel během půlhodiny místním autobusem až do Umhausenu. Toto malé městečko, které se stalo centrem běžeckého závodu, nabízí spoustu ubytovacích moností, ale ty levnější již nebyly k mání, a tak jsme musel vzít zavděk místním autokempinkem za „lidovou“ cenu 30 EUR za dvě noci ve vlastním stanu.
Původně jsem byl přihlášen na trať 42 km s deklarovaným převýšením 3200 m, která byla vedena přes vrchol o lákavé nadmořské výšce 2750 m. Jak už to v Alpách bývá, napadl sníh a organizátoři trasu změnili na celkových 38 km s převýšením 2200 m.
V sobotu 18. května jsme se tedy ráno po šesté shromáždili v centru městečka , trochu se třásli zimou v ostrém alpském vzduchu a čekali na předzávodní briefing, během něhož nám byly vysvětleny veškeré změny původně plánované trasy závodu s důrazem na složitá místa. Poté proběhla důkladná kontrola povinného vybavení (voda, telefon, termofolie …) a přesně v sedm hodin závod odstartoval.
Úvodní pasáž vedla po asfaltu skrze městečko a poté směrem k lesu, kde jsme pokračovali po celkem pohodové vrstevnicové pěšině. Naše běžecká pohoda však záhy skončila. Doběhli jsme k místnímu vodopádu, po strmých serpentinách se vyškrábali k asi nejatraktivnější části závodu – lanovému mostu a systému kovových schodišť překonavajících obrovský skalní práh. Schody braly dech a lanový most se pod náporem běžců proměnil v houpačku, takže bylo lépe nedívat se do hluboké strže pod sebou …
Po překonání úvodní vertikály následovala alpská klasika. Nekonečné strmé výstupy, kdy jsem si přál proměnit se v kamzíka a mít ještě k dispozici jedny náhradní plíce; nekonečné prudké seběhy, kdy jsme hlavně doufal, že ve zdraví přežiju. No a jako třešničku na dortu jsme dvakrát přebíhali přes prostory nedávno zasypané lavinou.
Plánoval jsem čas okolo šesti hodin, ale podle hesla „člověk míní, život mění“ jsem nakonec dorazil do cíle za 7:03:35. Nicméně, organizátoři vyhlašovali všechny věkové kategorie, takže jsem nakonec, letos poprvé mezi šedesátníky, skončil na druhém místě a odvezl si domů netradiční kamennou medaili.
Závod byl skvěle zorganizován a podílela se na něm spousta místních dobrovolníků, kteří nás nadšeně povzbuzovali a dodávali tak motivaci v momentech, kdy síly ubývaly. Trať byla dokonale označena a skoro na každé odbočce stál někdo s vysílačkou a posílal nás správným směrem. Občerstvovaček byl dostatečný počet, byly bohatě zásobené pitím (ionťák, voda, Cola) a na některých byl k dispozici i kousek buchty, sýra či ovoce. Skládací kalíšek na pití samozřejmě nechyběl v seznamu povinné výbavy každého běžce.
Pro místní komunitu byl běh velkou událostí a na náměstíčku městečka to během závodu vypadalo jako v centru olympijských her (komentátor, pódium, velkoplošná obrazovka). Při vyhlašování výsledků nám pogratuloval místní starosta a aplaudoval snad celý Umhausen.
Běhám od jara 2016 a pořád se považuji za běžce začátečníka, takže účast ve Stuiben Trailrun pro mne byla obrovským zážitkem, který určitě budu chtít zopakovat. No a mám v hlavě samozřejmě další výzvu, kterou je Gletcher Trailrun organizovaný stejnou partou lidí o něco výše v horách. Startuje se v nadmořské 2000 m a běží se kolem ledovců. Plán na léto 2020 už je jasný !
Autor textu a fotek: Petr Hartmann
