Volný víkend? Dejte si ultra ve Slovinsku, radí matky běžkyně

La Corsa della Bora vyžene vánoční kila z těla

Vyjíždíme v pátek ráno z Prahy. K babičce do jižních Čech vezeme pouze dvouletou Sáru, zbytek dětí zůstává na víkend doma s tatínky. Sára si ve čtvrtek při závodění s brášky narazila přední zoubky, takže jí předáváme babičce s nateklou pusou a téměř v podobě malé opičky. Loučení je strašně těžké, když víme, jaké má bolesti, a také nám to dává řádně najevo. Schopnost dětí probudit v rodičích špatné svědomí, že je opouští a jedou si užít, je skoro nadpřirozená. Naštěstí superbabička má vše pod kontrolou a s pekáčem štrůdlu náš vyhání na cestu. V Salzburgu nabíráme kamaráda Franka, který nám závod doporučil, a střídáme se v řízení.

Z Prahy jsme celkově strávili na cestě asi 8 hodin. Po příjezdu do našeho apartmánu v pátek večer se s chutí projdeme pro startovní čísla. Sobotu si necháváme volnou na lehký výběh a téměř povinný krásný výlet do Škocjanských jeskyní ve Slovinsku. Pláž, moře, sluníčko na začátku ledna má téměř magickou moc na zlepšení nálady a začínáme tušit, že zítra poběžíme v tričku.

Sledujte Moniku a Magdu na instagramu jako mumsontherun_cz

V neděli ráno zaparkujeme auto kousek od cíle, odkud nás na start přepravují autobusy. 30 minut mačkání v přetopeném a vydýchaném autobuse má tu výhodu, že se lehce a přirozeně seznámíte s dalšími nervózními závodníky. Startuje se před restaurací, ve které jsou dva záchody pro zhruba 600 závodníků. Zkušení italští závodníci z jedné fronty na espresso okamžitě přeskakují do fronty na záchod. To nemáme šanci stihnout, takže stejně jako několik dalších desítek ostatních přelézáme zídky a hledáme malé soukromí v přilehlých zahrádkách.

Odstartováno. Startuje se z kopce do Slovinska a pak směrem k vysočině Bora. Tady naposledy zahlédnu Magdu, která je na seběhy profík. Já se nechci nechat na svém zatím nejdelším závodě strhnout, prvních 20 km běžím pohodovým tempem. Moje parťačka volá, zda má na mě někde počkat, já ji však ujišťuju, ať běží a závod si užije. Přidává se k ní italský závodník Massimo, který ji doprovází téměř celou cestu a převypráví jí nespočet receptů na italské těstoviny a tradiční dezerty.

Dechberoucí trailové stezky mezi Itálií a Slovinskem, střídání strmých stoupání a technických seběhů, neustále se měnící profil trasy s jedinečnými výhledy na moře a hory pokryté sněhem. Posledních 5 kilometrů vede po kamenité pláži a myslím, že zase bude dlouho trvat, než se nám podaří získat za fanoušky partu nadšených nudistů. Na zahraniční závody nejezdíme bojovat o medaile, ale překonávat samy sebe, poznat novou krajinu, lidi a hlavně si vše užít. Na základě výsledku našeho posledního ultramaratonu v Rakousku jsme si stanovily cíl dokončit závod pod 10 hodin. Bylo to mnohem snazší, než jsme očekávaly. Prostě se nám běželo skvěle. Magda skončila celkově na úžasném 11. místě (2. v kategorii) z více než 240 žen z cca 9 zemí s časem 7:29:28. Já na 30. km věděla, že do 10 hodin mám velkou rezervu, takže jsem si dala novou výzvu – pokusit se doběhnout pod 8 hodin. V cíli jsem si nestopla čas na hodinkách, takže až z oficiálních výsledků jsem se dozvěděla, že jsem doběhla v čase 7:59:59! Uf, o vteřinu později a musela bych příští rok vyrazit znovu!

Děti i tatínkové to opět přežili, vrátily jsme se unavené, spokojené a k nelibosti našich rodin pevně rozhodnuté v brzké době vyrazit na spoustu zajímavých, dlouhých, ale hlavně i vzdálených závodů.

Tento závod rozhodně doporučujeme všem, kteří si chtějí své novoroční běžecké předsevzetí začít okamžitě plnit.

Monika

Proč rády jezdíme na závody, a to především na ty mezinárodní:

1. Odjet 800 km daleko a běhat 8 hodin nahoru dolů po kopcích je jediná možnost, jak si užít víkend bez dětí a odpočinout si od pracovních a domácích povinností.
2. Pořadatelé většinou vedou trasu nejkrásnějšími místy. Někdy se stezky/traily otevírají jenom kvůli závodu, takže se během závodu kocháte z míst, na které byste se těžko se třemi dětmi podívali. Nádherný, kopcovitý terén s výhledem na horská jezera se vám navždy vryje do paměti.
3. Bezpečnost.  Pro případ zranění je na trase v nejnebezpečnějších úsecích horská služba. Při množství startujících běžců nemusíte mít strach, že vás s vyvrtnutým kotníkem nikdo dlouhé hodiny nenajde.
4. Dobře značená cesta. Především u ultramaratonů v horách se nám nestalo, že by trasa nebyla dostatečně označená a my zabloudily. Možná to bude i tím, že záškodníci, kteří rádi přeznačují trasy, nemají dostatečnou fyzičku vyšplhat se do 2 000 m n. m. kvůli sundání fáborku. 
5. Na startu se sejdou závodníci z mnoha koutů světa, které pojí láska k běhu. Mezi nimi si vždy najdeme nové kamarády a běžecké nadšence, se kterými se navzájem podporujeme, doporučujeme si závody, případně se s nimi na závody vydáváme.
6. Každá země nabízí různé možnosti, podnebí, povrch trasy, jídlo. Seznámíte se se specifickými návyky a kulturou. V každé zemi je oblíbená jiná značka běžeckého vybavení, zjistíte nové trendy.
7. Euforie. Není nad pocit, kdy se po osmihodinovém běhu blížíte k cíli. Dali jste si výzvu, kterou jste zdolali. Je to výjimečný a návykový pocit sledovat tu úžasnou atmosféru a emoce v cíli, radost, bolest, slzy štěstí.
8. Snažíme se na vzdálené závody jezdit ve větším počtu. Podělíme se tak o náklady spojené s cestou a ubytováním. Navíc společně strávené hodiny v autě vždy potěší, protože to se nám opravdu podaří jen při cestě na závod. Několikahodinové povídání o běhu nikomu neleze na nervy, protože jsme ze stejně sociálně postižené skupiny lidí.
9. Při pádech a jiných úrazech na trase, při lezení do nekonečného kopce, nebo zjištění, že na občerstvovačce došla cola, slyšíte mnohdy opravdu vytříbený slovník v mnoha jazycích. Takže takový horský ultramaraton má i výhodu, že se naučíte nadávat mnohojazyčně.