Vodou, blátem, ohněm – fenomén jménem Gladiator Race

V čem přesně závod spočívá?

Závody tohoto charakteru jsou víc silové než běžecké, proto se závodníci připravují spíš posilováním než klasickým hladkým během. To ale neznamená, že běh se dá úplně vynechat. Mezi překážkami se dá totiž často získat rychlým během hodně cenného času, zejména pokud nejste zrovna silový typ. Start na závodech bývá různý, někdy se startuje po skupinách, jindy intervalově po dvojicích nebo jednotlivcích. Důležité tedy je běžet pořád naplno, protože nikdy neznáte svou aktuální pozici.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Na trati dlouhé zpravidla 5 – 10 kilometrů čeká zhruba dvacítka různých překážek. Nejde je vynechat, ale pokud není v silách závodníka některou z nich překonat, může místo ní splnit náhradní úkol. V případě Inov-8 Gladiator Race se jedná o 30 angličáků (ženy dělají 20), a pak je teprve možné pokračovat dál. Závodníci si navíc mohou navzájem pomáhat.

Probudila jsem svou bojovnost – seznámení s Gladiátor závodem

Inov -8 Gladiator Race pro mě byla velká neznámá, ale kamarádi o tom pořád nadšeně mluvili. Dokonce se na to intenzivně připravovali! Nechápala jsem, proč se dobrovolně mučí v posilovnách, jen aby si odběhli překážkový závod nějakých „magorů“ v blátě. Původně jsem si myslela, že tenhle typ závodu je určen pro chlapy, co jsou militaristicky zaměření nebo jim chybí vojna a chtějí ukázat pod upnutými tričky vyrýsované svaly. Jenže jsem zjistila, že tenhle závod běhají i ženy!

Já jsem spíš klasický běžec, nejradši běhám po silnicích, maximálně po stezkách, nejlépe hezky oblečená. Nakonec mě ale kluci v hospodě přemluvili, pod příslibem, že je to luxusní zážitek a že to můžu brát i jako zpestření běžeckého tréninku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se postavím na start tohohle bláznivého závodu!

Moje představa o vyrýsovaných chlapech mylná nebyla, ale potkala jsem tam i hodně úplně obyčejných mužských, taťků s malými prcky, kterým vehementně ukazovali, jak mají přeskočit oheň, ručkovat, přenést pneumatiky, podplazit se pod drátem nebo třeba hodit oštěpem na cíl. Děti k nim obdivně vzhlížely a některé dokonce běžely s nimi. Působilo to na mě až idylicky a kolem závodu panovala ryze přátelská atmosféra.

Bahenní lázně na trati

Pak přišel na řadu závod – můj první Gladiator Race. Stála jsem na startu plná očekávání, ale nic mě nemohlo připravit na to, co přišlo. Startovalo se intervalově a já jsem závodní typ, takže jsem se podle zvyku zahryzla do závodníka přede mnou. Hned v úvodu nás čekaly prudké výběhy a seběhy, a já se totálně vyřídila stíháním těch přede mnou. A to jsem netušila, že to nejhorší mě ještě čeká!

Prokličkovat mezi pneumatikami, přelézt horu slaměných balíků a a pak bláto, voda a zase bláto! Nemohla jsem v některých částech ani chodit, v jednom úseku jsem v blátě snad i plavala, abych se dostala dál. Měla jsem ho úplně všude. Jen jsem se omyla v rybníku, hned nás zase poslali do bláta!

Nenáviděla a milovala jsem to zároveň. Bylo to peklo, pořád to klouzalo, všichni se kolem mě plácali po zemi a ztráceli boty.  Nemohla jsem se odlepit od země, natož se odrazit k nějakému klusu. Na druhou stranu to byl neskutečný a neopakovatelný zážitek. Probudila se ve mně bojovnost. Ke konci jsem nesoupeřila s nikým jiným než sama se sebou.

Těsně před cílem byla skluzavka s bahenním bazénkem. Po lítém boji jsem se z něj vyškrábala a s posledním vypětím sil jsem se blížila k cíli. Tam mi s úsměvem navlékli na krk medaili a já padla k zemi a hluboce se vydýchávala. Před očima se mi na chvíli zatmělo, ale přistihla jsem se, že se usmívám. Byl to úplně jiný pocit, než na jaký jsem po závodě zvyklá. To sebeuspokojení a pocit vítězství sama nad sebou se nedá popsat. Vždyť jsem přežila, ale hlavně jsem si užila svůj první a rozhodně ne poslední Gladiator Race.