Jedna překonaná výzva může zrodit tu další. Přesně tohle platí pro Veroniku Fülovou, která po loňském absolvování 24hodinovky na Jedlovou se rozhodla letos zdolat 18 prominentních vrcholů Lužických hor. A i to zvládla na jedničku. Za 21 hodin a 28 minut uběhla a ušla 107 km a nastoupala 4 473 metrů. A to i díky kamarádům, kteří jí postupně doprovázeli. „Tenhle závod byl jeden z nejnáročnějších, ale za to nejkrásnější, jaký jsem absolvovala,“ říká sympatická běžkyně, kterou letos čekají další výzvy, jak prozrazuje v rozhovoru.
Kdy a při jaké příležitosti tě napadlo, že se vrhneš do lužických vrcholů?
První povědomí o lužických vrcholech jsem získala od svého okolí, které mělo už tento závod úspěšně za sebou. Myšlenka, že i já se vrhnu do lužických vrcholů se zrodila vloni v říjnu při závodě na 24hrs na Jedlové hoře. Půl roku dopředu jsem si začala průběžně jednotlivé vrcholy proběhávat a stanovila si datum na Velikonoce.
Měla jsi krizi (krize) během těch 107 kilometrů?
Krize kupodivu nepřišla ani jednou. Vybíhala jsem o půlnoci, tak jsem si ještě před startem mohla odpočinout. Na trase jsem měla schovaný kyblíček s občerstvením a zbylé občerstvení jsem měla díky mým supportům. A počasí bylo naprosto perfektní! Vše do sebe zapadlo přesně tak, jak jsem si plánovala.
Když porovnáš 24hodinovku na Jedlovou a lužické vrchy, bavilo tě víc to druhé, protože si šla pořád po „nové cestě“, nebo pro tebe bylo lepší chodit pořád po stejných stezkách a vědět, že určitě nezabloudíš?
Když porovnám Jedlovou 24hrs a Prominentní vrcholy Lužických hor (PVLH), tak na jednu stranu pro mě byly lužické vrcholy lepší v tom, že jsem měla jasně danou trasu. Na hodinkách mi ubývaly km do cíle a v hlavě jsem počítala, kolik vrcholů mi ještě zbývá do cíle. Horší by to bylo v tom, kdyby přišla krize nebo zranění. V tom případě bych musela závod ukončit. Oproti tomu na Jedlové hoře běháš stále dokola třemi stejnými trasami do vrchu a v případě krize nebo únavy máš možnost si odpočinout. V PVLH jsem naběhala více km s méně nastoupanými metry, na Jedlové jsem naběhala méně km s vícero nastoupanými metry.
Kdo s tebou běžel v Lužických horách?
O půlnoci se mnou vybíhal kamarád a běžec, Vasil Dogaru, který má Prominentní vrcholy Lužických hor dvakrát úspěšně za sebou. Ten mě doprovázel do svítání. Kolem 45. km a před 8. vrcholem se ke mně přidala kamarádka Veronika Dubnová a na 85. km před 15. vrcholem jsme nabraly Markétu Červinkovou. Obě holky mě doprovázely až do cíle a obě si díky tomu zaběhly své dosavadní maximum.
Kam by si v žebříčku náročnosti zařadila tento výkon ve svých dosavadních běžeckých kláních?
Tenhle závod byl jeden z nejnáročnějších, ale zato nejkrásnější, jaký jsem absolvovala. Člověk je celý den na trase, ale nezávodí s nikým druhým, jen sám se sebou. Se svojí hlavou a svým tělem. A já se díky ultra naučila, že správně nastavená a silná hlava vždycky dokáže přemluvit fyzicky unavené a bolavé tělo, aby ještě běželo.
Měla jsi nějaký speciální jídelníček v ten den?
Při ultra má člověk různé a dost zvláštní chutě. Já v běžném životě nejím maso, ale při ultra mám vždy chuť na klobásu. Takže v občerstvovacích kyblíčkách nesměl chybět fuet, piškoty, energy kuličky, rohlíky, rozinky, banán a coca cola.
A vstávala jsi později?
Já jsem ranní ptáče, takže jsem vstávala brzy ráno. Ale večer před startem jsem šla ještě spát.
Jak dlouho trvalo, než tě po 18 prominentních vrcholů Lužických přestaly bolet nohy?
Nejhorší byly první dva dny, kdy jsem cítila každý krok. Celý týden jsem měla regeneraci v podobě sauny, jógy a masáže. 6.den po lužických vrcholech jsem běžela půlmaraton a to jsem cítila, že jsou nohy ještě stále unavené. (Veronika skončila na zmiňovaném půlmaratonu na druhém místě! – pozn. autora) Správná regenerace je půlka úspěchu, avšak nohy nejsou rády, když příliš dlouho nic nedělají.
Co tě čeká v nejbližších týdnech?
V květnu běžím Běhej Lesy Karlštejn a poté se začnu připravovat na červnovou 24hrs na Ještědu, v srpnu běžím B7 a v říjnu 24hrs na Jedlové.
Jaké máš další výzvy?
Mám ráda jakékoliv výzvy různých forem. Nicméně letos bych se chtěla začat učit lézt a pokud to vyjde, tak si příští rok zaběhnout nějaký závod v Alpách a při té příležitosti vylézt nějakou ferratu.
Ty jsi odmala běhala, či si se k tomu dostala až v dospělosti? Jakým jiným sportům jsi se věnovala?Běhat jsem začala na základní škole. Společně s volejbalem jsem se věnovala v atletice běhu na 60 m, 800 m a čtyřboji. Na gymnáziu mě oslovili, zda si nechci ve štafetě zaběhnout maraton. To pro mě bylo něco nepředstavitelného, že místo dvou koleček na stadionu poběžím 10,5 km. Ale samozřejmě jsem na to kývla a mě to začalo bavit. Zjistila jsem, že čím delší běh, tím lepší. Víc zážitků, nová místa, nové lidi a hlavně posouvání svých vlastních limitů. A tak se zrodila moje láska k dlouhým běhům.
Jak už bylo v rozhovoru zmíněno, Veroniku Fülovou doprovázelo při PVLH pár kamarádů a i jim dejme prostor pro zhodnocení Verunčina výkonu.
Čára v mapě ti neřekne, co je to za povrch
Jako první se vydal na lužické dobrodružství s Veronikou Fülovou Vasil „Swahil“ Dogaru, který už v minulých letech dokázal 18 lužických vrchů během 24 hodin zdolat, takže pro Veroniku byl ideálním doprovodem. „Napoprvé se mi to nezdařilo, dal jsem jen „80 kilometrů“, protože mě pálila chodidla, jak jsem šlápl do nějaké kaluže. Napodruhé už to vyšlo, byla se mnou parta sedmi lidí a zvládl jsem to za 23:45. Tento čas jsem pak ještě vylepšil na 22:34, to jsem měl za doprovod kámošku. Letos jsem měl nastavené v hlavě, že ujdu jen těch 40 km s Veronikou a pak mě vystřídá další Verča (Dubnová). Víc bych jít nemohl po zdravotních problémech, které mě v minulých měsících trápily. Věděl jsem, že budu Verču Fülovou brzdit oproti času, co jsem dříve dosáhl já, takže pak to musela dohánět. Jinak jsem neměl obavy, že by to Verča nezvládla, jen zkrátka bylo důležité, aby pak holky správně použily navigaci. I v tom smyslu, že čára v mapě ti neřekne, co je to za povrch. Ten kdo se o to chce pokusit, tomu bych poradil, aby měl za sebou alespoň několik hodin běhu (i prokládaný chůzí), ale především je důležité mít to dobře nastavené v hlavě. Do první padesátky je důležité mít naběháno, ale je to ze 70 a víc procent o hlavě.“
Frčely jsme na houskách
Druhou doprovodkyní byla Veronika Dubnová: „PVLH už mám nějakou dobu v hlavě, díky kamarádovi Vaskovi, který už závod běžel celkem třikrát. Nicméně ještě jsem nenabyla pocitu, že bych na tak náročnou trať měla natrénováno. Když mi pak Verunka ve středu před Velikonoci napsala zoufalou zprávu, že její kamarádka, se kterou půl roku na PVLH trénují, nemůže ze zdravotních důvodů a jestli to s ní nepoběžím, začaly se mi zapalovat lýtka. (úsměv) A tak se stalo, že absolutně bez přípravy potvrzuji Verunce, že s ní běžím a uvidím, kde odpadnu. Nakonec jsme se ale díky bohu dohodli s Vaskou, že on poběží s Veru první noční část (40 km) a já poběžím zbytek. Potkali jsme se tedy pod Středním vrchem, někdy v 9 ráno, a Verunka po 40 km vypadala, že právě vyběhla! Měla malinko stres z toho, že časově nestíhá, ale naopak, čas měla perfektní.
Běžely jsme spolu tedy zbylých 11 vrcholů, přes 60 km a necelých 12 hodin. Počasí nám přálo, bylo nádherně, celkově mě i Veru běh hrozně sednul, dokonce jsme ani moc nebloudily! Jediné, co nás snad zdržovalo, byla neustálá potřeba něco jíst. Obě s Veru máme problém, že při dlouhých bězích jsme pořád hladové, a tak jsme měly neustále v kapse housku se šunkou. Po Verunky 80 km (mých 30) jsme si daly na Jedlové dokonce i gulášovku a mohly jsme vesele běžet dál! V kapse jsme měly také hrozinky, daly jsme si jednu sušenku, jinak jsme opravdu frčely na houskách. (úsměv) Za celý běh si Veru ani na chvíli nepostěžovala, že nemůže nebo, že jí něco bolí, v podstatě celou trasu jsme prokecaly. (úsměv) Neměla jsem ani pocit, že by postupem času a s nárůstem nastoupených metrů Veru zpomalovala, její výkon byl konstantní a vrcholy jsme odškrtávaly jako nic! Obdivuji, že to dala takhle s grácií a s úsměvem do poslední chvíle. Mám radost, že jsem mohla být u jejího úspěšného pokusu, a hlavně mě celý běh přesvědčil o tom, že na podzim si závod zaběhnu taky! Doufám, že to vyjde a poběží se mnou právě Veru a třeba si i ještě o kousek vylepší už takhle skvělý čas 21,5 hodiny!
Jakou metu si nastavíte, tam tančí cílová vlaječka
Třetí ze zmiňovaných parťaček byla Markéta Červinková: „Myslela jsem si, že dám s duem Verča & Verča jen sparingových 10 km přes Pěnkavčí vrch a Luž, nakonec jsem ale s oběma hrdinkami doběhla až na úplný konec, do Petrovic, odkud o 21 hodin a 28 minut dříve Verča Fülová PVLH startovala. Na holky jsem čekala na Šébru, skutálely se za námi ze čtrnáctého vrcholu, Jedlové, doplnily zásoby vody, zobly si rychlou energii a vyrazily jsme vstříc závěrečné etapě. Nutno dodat, že obě vypadaly naprosto svěže a slušelo jim to s úsměvem na líci, tak jako vždycky. Těžko byste jim hádali přes 80 a 40 km v nohách. Naivně jsem si myslela, že trasa vede převážně po vyznačených trasách, ale Vaskova mapa, kterou se Verča v hodinkách řídila, vždycky přichystala nějaké trnité překvapení. Změť nářků děvčat bych bývalá barvitě popsala, ale byla by tu spousta hvězdiček. Vaska se ten den každopádně musel uškytat a srnky v lesích měly zážitek. Holky říkaly, že je místy můj běh a dobité baterky táhly, ale přisuzovat si žádné zásluhy netroufám. Pro mě to byla nevídaná příležitost a výzva, a řekla bych, že právě naopak mě poháněl obdiv k oběma vytrvalkyním. Velké štěstí bylo i v počasí, bezvětří na posledních vrcholech, západ slunce jako ze žurnálu, to doslova korunovalo závěr celé výzvy. Byl to nakonec můj první půlmaraton, na který jsem si už dlouho brousila zuby. Tempo udávaly zbývající síly, ale já nemám pochyb, že by holky bývaly ještě další desítky kilometrů zvládly jako nic. Vždycky je to o hlavě, jakou metu si nastavíte, tam tančí cílová vlaječka. Nicméně 106 kilometrů, přes 60 kilometrů, to jsou pro mě zatím nedosažitelné mety. Ale třeba PVLH jednou taky dám. Verča i Verča, a nesmím opomenout také ultramaratonce Vasku, jsou pro mě pomyslní bohové běžeckého Olympu. Uvědomila jsem si, jak tu máme krásně, jak jsem hrdá na to, že žiju v tak nádherném kraji Lužických hor. Za pár hodin můžu přeběhnout hned několik jejich vrcholů. To mě na běhu baví. Posouvání vlastních limitů a příležitosti zažít a vidět toho tolik. A také běžecká parta, kterou kolem sebe mám, která mě tak obrovsky motivuje.“
