v neděli 22. října se v Benátkách konal již 32. ročník oblíbeného Venicemarathonu, kterého se zúčastnil i běžec Míra Jančík. Jeho dojmy se závodu si můžete přečíst v následujícím článku.
Jedná se o závod, který se může chlubit stříbrnou známkou IAAF, netradičním finálovým prostředím a tradicí. Tato Benátská trať nepatří mezi nejrychlejší a závěrečných 7 kilometrů je dosti atypických. Možná právě proto na startu chyběly světové maratonské špičky. Závod má ale svoje kouzlo a má rozhodně co nabídnout.
Do Benátek jsme přijeli již dva dny předem
Do Benátek jsme přijeli již dva dny předem, abychom si v klidu stihli vyzvednout startovní číslo a trochu se aklimatizovali. Za dva dny už stejně nic natrénovat nestihnem, a tak jsme je raději zužitkovali k prohlídce města. Benátky křížem krážem stejně zabraly akorát ty dva dny. Běžce jsme za celou dobu potkali asi dva. Přeci jen ostrovní část Benátek tomuto sportu zrovna nepřeje a proplétat se davy turistů není žádné labůžo.
Podívejte se na další fotografie k článku…
Benátek si užíváme dosyta
Vyzvednutí startovního balíčku na pevninské části Benátek je komplikovanější jen z toho pohledu, jak se tam dostat. To nakonec po cestě vlakem, krátké procházce a dojezdu stopem taky zvládáme. Pak už jde všechno hladce. Benátek si užíváme dosyta a to tak, že se k večeři před závodem ještě ládujeme rybí polévkou plnou mušlí, chobotnic, kalamár a dalších potvor z moře. Naštěstí bez následku. A taky nepohrdneme kouzelnou večerní procházkou po romantických zákoutích Benátek. Díky tomu uleháme až po jedenácté v noci, což už na zítřejší výkon asi následky mít bude 🙂
| Jedná se o tradiční mezinárodní maraton vedený italskými Benátkami, který je oceněn Stříbrnou známkou Mezinárodní atletické federace IAAF. Více informací o Benátském maratonu najdete v termínovce. |
Ráno vstávám v šest. Něco do sebe hodím a vyrážím. Trochu mám obavy, abych našel ten správný autobus, který nás má odvést na start. Mé obavy se ale rozplývají hned při výstupu z hotelu. Připojuji se totiž do procesí běžců, kteří jako štrůdl míří jedním směrem. Jenom batůžky přes rameno, modré a oranžové, rozlišují distanci, kterou běží. V ulicích jsme pouze my a vytrvalci vracející se z nočních večírků.
Dávám se do řeči se skupinkou Čechů
Po chvilce narážím na tři běžce, kteří mají na tričkách napsáno Wouhnout runners. Že by k nám dorazili Wouhnouti? Dávám se do řeči se skupinkou Čechů, se kterou vytvářím partu až do startu. Autobus nás vyplivne zhruba 30 kilometrů od Benátek. Je tu jeden velký stan a hromada toitoiek. Jak se stan pomalu plní lidmi a vůní všemožných krémů a gelů, tak se i toitoiky mění k obrazu svému. Naše skupinka čtyř statečných sedí pěkně ve stanu a čeká na chvíli, kdy se máme řadit na start.
Velké rozehřívání a protahování před startem se nekoná
Většina z nás má být až v posledním koridoru. Jako nováček na této distanci to mám za trest, ale aspoň je tu třičtvrtě hodinku v koridoru s kým kecat. Navíc jakkoliv dobře bych se rozcvičil, tak za tu dobu čekání už by to bylo zase jedno. Najednou se rozehraje kapela a všichni Italové začnou sborově zpívat italskou hymnu. Všichni jsou nervózní, začínají odhazovat své tepelné vrstvy a na tento signál čeká skupinka černochů s pytli. To jsem ještě neviděl. Působí jako uklízeči, ale pouze na oblečení. Každý kousek zvednou, zkušeným okem přeměří, složí ho a hodí do pytle. No proč ne.
Je odstartováno…
Je odstartováno a já, jakmile se přestanu bavit pohledem na sběrače oblečení, si uvědomím, že začínáme nějak později, než jsem myslel. Mám to napočítáno tak, abychom stihli letadlo zpět do Prahy. Teď mě do cíle žene i stres, že nám uletí letadlo, paráda. Začátek mi na takovýchto masových bězích vždy přijde spíš jako jízda „na Pražáka“ – brzda, plyn, klička. Postupně se proplétám běžci a předbíhám vodiče s balónky označenými 6:00, 5:30, 5:00 a tak dále. Mimochodem zlatí naši vodiči s praporky na zádech.
Po prvních pár kilometrech se zařadím za mladý italský páreček a přepnu na autopilota. Běžím si konstantním tempem necelých 5 min/km a je to fajn. Můžu si aspoň užívat atmosféru závodu. V každé vesnici a městečku je hromada fanoušků, kteří se nestydí zafandit. Všechno běží jako po drátku, když v tom v půli závodu se najednou má italská dvojice vytratí na občerstvovačce a od té doby si musím hlídat všechno sám. Už mám opět nutkání předbíhat skupinky lidí nehledě na konstantní tempo, co jsem do teď držel. Každopádně po třicátém kilometru najednou dochází síly a jsem rád, že jsem rád. Přitom poznávám už pevninské Benátky a já vím, že je to už jen kousek. Na první pohled kousek, na ten druhý je most do Benátek pekelně dlouhý. Aspoň, že nefoukal protivítr, i tak mi to přišlo nekonečné.
Při náběhu do Benátek jako bych vběhl trochu do jiného světa
Běží se po kraji a vlny občas olíznou cestu, kudy se běží. Je potřeba dávat pozor na kaluže. Následuje první most a druhý a třetí. Přes mosty jsou postaveny rampy pro vozíčkáře, po kterých nyní běžíme my. Je to příjemnější než letět po schodech. Drobné zpestření je na náměstí Svatého Marka, které je v běžecké části trochu zatopeno a tak probíháme skrz slané kaluže. Dokonce se tu objevil nějaký neoznačený běžec s transparentem, který byl ale policií rychle odchycen.
Na každém mostu, který probíháme, se tísní hromada lidí, protože vedle našeho koridoru se snaží projít ještě asi milión turistů. Naštěstí vše dobře dopadá a mě v poslední chvíli předbíhají vodiči s balónky 3:40. Vrávorám si za cílem, dostávám medaili pro všechny, co dokončili a je mi divně. Možná o to divněji, že se musím co nejdříve zvetit a stihnout letadlo. Nestihl jsem.
Závod splnil má očekávání
Za mě pěkný závod, který splnil má očekávání. Po organizační stránce dobře zvládnutý, jen škoda, že se neběží delší úsek v samotných Benátkách. Chápu ale, že z organizačního hlediska to prostě nejde. Každý by si měl vyzkoušet maraton někde, kde je běh jedním z národních sportů. Maraton v Benátkách je pro to skvělá příležitost.
