Orientační běžkyně pocházející z Přerova, která vyrostla v klubu v Olomouci a poté přesídlila do TJ Slovan Luhačovice, byla již od juniorských let byla úspěšnou členkou reprezentace. Hned v juniorkách si na juniorském mistrovství světa, které se konalo na domácí půdě v Hradci Králové, doběhla se svým týmem pro zlatou medaili ve štafetách. V dospělé reprezentaci pak patřila mezi naše stálice a má na svém kontě několik umístění v TOP10. Zároveň je také několikanásobnou mistryní České republiky na klasické i krátké trati. V loňském roce se s reprezentační kariérou rozloučila, ale u orientačního běhu zůstala a pomáhá sportovcům s psychickou přípravou, které se věnuje i pro sportovce z jiných sportů v rámci svého projektu Srovnej hlavu.
Vendy, v loňském roce ses rozloučila s desetiletou úspěšnou reprezentační kariérou, kterou jsi zahájila už v juniorkách. Když se ohlédneš zpět, jak na toto období vzpomínáš a jakých výsledků si nejvíc ceníš?
Vzpomínám na to s úsměvem na rtech. Jak jsem psala na svém Instagramu, byla to jízda jako na horské dráze. Místy jsem si ji neskutečně užívala, místy to bylo fakt náročné. Zažila jsem spousta úspěchů, ale taky poklesů a zranění. Někdy to šlo samo, někdy jsem se trápila a nemohla se hnout. Každopádně jsem vděčná, že jsem si tohle všechno mohla zažít. Vím, že mi to do života dalo hrozně moc jako celek a nerada bych to zužovala jen na nějaké výsledky.
Jaký je pro Tebe nejlepší zážitek mezi orientačními běžci?
Říct nějaký konkrétní zážitek s orienťáky je hodně těžké, bylo jich moc a hlavně to ještě nekončí. Věřím, že s přáteli z orienťáku budu zážitky dál přidávat. Závodně pro mě byl asi největší zážitek závodit na domácí půdě a asi nejintenzivnější to bylo hned poprvé na domácím juniorském MS u Hradce Králové. Pocit, kdy jsem dobíhala štafety a všichni řvali jak pominutí, nejde jen tak zapomenout.
Jako reprezentantka v orientačním běhu jsi musela hodně cestovat, běžci často vyjíždí na sever do skandinávských terénů, obvykle běhají i za nějaký místní klub, jak jsi to všechno zvládala se studiem a dalšími povinnostmi?
Člověk hodně detailně plánuje a nemá čas prakticky na nic jiného než na trénink a školu/práci. Na začátku semestru jsem si domlouvala práci za víc absencí a prosila vyučující o vstřícnost, v práci jsem řešila možnosti práce na dálku a neplaceného volna. Měla jsem štěstí na lidi kolem sebe a zvládla jsem si to vždy vykomunikovat tak, aby se to dalo. Nepracovala jsem taky úplně na full time, ale na 0,75 úvazku. Nicméně neříkám, že to vždycky šlo hladce a bez problému. A každopádně to bylo hodně náročné. Rozumím, že ne každému tohle sedí, ale mě to za závodní orienťák stálo.
Jsi vystudovaná psycholožka, pomáhaly Ti Tvé teoretické znalosti v době reprezentační kariéry, například když ses musela vypořádat se zraněním, neúspěchem, atd., které se asi žádnému sportovci na vrcholové úrovni nevyhýbají?
Možná trochu, ale jak říká známé přísloví, kovářova kobyla chodí bosa. Člověk mnohem snáz poradí ostatním než sám sobě. Myslím, že mě to spíš celkově ovlivnilo v tom, jak o věcech přemýšlím, a že se snažím vidět různé úhly pohledu. I když jak zmiňuješ zranění, kterých jsem měla poměrně dost, tam se to asi projevovalo. Viděla jsem to jako příležitost začít dělat něco jinak, v něčem se posunout a dokázala jsem to ve výsledku využít ve svůj prospěch.
Přestože jsi s reprezentací skončila, orientačnímu běhu se chceš věnovat i nadále, a to nejenom jako závodnice, ale i jako trenérka a kouč. Jaké to je, být najednou na akcích reprezentace na té druhé straně, tedy ne v pozici závodnice?
Je to super. Moc mě baví s lidmi o orienťáku diskutovat, vnímat v tom jiné perspektivy a třeba tu jejich oživit svými zkušenostmi. Zkrátka lidem v týmu pomáhat na jejich cestě. Cítila jsem tuto svou potřebu být tu pro ostatní a pomáhat jim už poslední roky v reprezentaci a přišlo mi velmi těžké něco takového dělat a zároveň se u toho soustředit na své běhání. Takže ukončení mé kariéry a přechod na druhou stranu byl logickým vyústěním.
Co bys poradila svým mladším kolegům, kteří s vrcholovým orientačním během chtějí začít?
Aby do toho šli! Je to super životní zkušenost a zřejmě právě proto, že to není vždycky jednoduché, to člověku dá hrozně moc. Už jsem někde zmiňovala, že si myslím, že pro to, aby se člověk dostal mezi nejlepší, platí pořád stejná pravidla – nehledejte zkratky, nefungují; poctivě trénujte, krok za krokem, trénink za tréninkem; buďte trpěliví; hledejte si blízké cíle, ale mějte sny, které visí vysoko; buďte pokorní; mějte odhodlání se zlepšovat; užívejte si ten proces. A hlavně, milujte to, co děláte.
Na konci loňského roku jsi založila projekt Srovnej hlavu zaměřený na práci s psychikou a nastavením hlavy před závody. O čem je projekt konkrétně a pro koho je určený?
Je to značka mojí sportovně psychologické praxe, kterou se snažím říct, že když si člověk srovná hlavu, jde to pak (nejen) ve sportu líp. Prostě #srovnejhlavu a buď o krok dál.
Jako sportovní psycholožka spolupracuji s jednotlivci i týmy. Se sportovci samotnými, s trenéry nebo rodiči řeším různá témata týkající psychické připravenosti na výkon, ale i duševní pohody sportovců. Toto téma mi přijde stále trochu opomíjené, přitom velmi podstatné. Když sportovec není, zjednodušeně řečeno, „základně v pohodě“, jak po něm můžeme chtít vrcholné výkony? Na sport se navíc dívám dlouhodobou perspektivou. Je to životní etapa a sportovec sám by si měl být vědom, co mu to dává teď a tady, a k čemu mu to bude v dalším životě po kariéře.
Máš pocit, že mentální příprava u vrcholových běžců chybí, nebo si myslíš, že se to lepší?
Určitě se to zlepšuje. Není to už tolik tabu, zejména mezi mladšími běžci se o tom diskutuje. Ale taky se ještě máme kam posouvat, rozhodně to není ideální a každý běžec to nemá vyřešené. Je to zkrátka nějaký vývoj a já jsem ráda, že můžu být u toho a přiložit svou ruku k dílu.
S jakými problémy se na Tebe lidé (běžci) nejčastěji obrací?
Je to hodně různorodé. V zimě jsou typickými tématy udržení motivace a práce s cíli. Na obecnější rovině je to naladění na závod, předzávodní rutiny, zvládání tlaku a očekávání od sebe i okolí, práce s vnitřní mluvou a myšlenkami, zaměření pozornosti, budování sebevědomí a sebedůvěry, zvládnutí období zranění, porozumění emocím, duševní zdraví a spousta dalšího. Sportovní psychologie je aplikovaná psychologická disciplína, takže skoro každé téma z obecné psychologie vztažené ke sportu se dá řešit se sportovním psychologem.
Orientační běžci sice musí svou přípravu rozdělit na fyzickou přípravu a trénink s mapou, přesto ale dokážou na hladkých závodech, třeba v krosech, konkurovat těm nejlepším závodníkům. Jaký je Tvůj vztah k hladkým závodům a máš nějaký oblíbený závod, kam se ráda vracíš?
Já se přiznám, že jsem to nikdy nějak cíleně nevyhledávala. Naše termínovka byla dost nabitá a vměstnat tam ještě nějaké atletické závody nebylo úplně snadné. Ale je pravda, že v přípravě jsem tam občas bouchla nějaký lokální kros. Pocházím z Přerova, tudíž jsem vyrostla na závodech TJ Ligy Stovkařů Olomouc. Napadá mě tak tradiční Zimní běh přes Kosíř nebo přerovský Běh 17. listopadu. Srdcovkou pro mě bylo, když se mi loni konečně sešel termín a zdraví a zaběhla jsem si Jesenický maraton. Byl to pro mě první maraton a první fakt dlouhý horský běh. Moc se mi to líbilo, takže si třeba něco takového ještě někdy zopakuji.
Máš nějaké běžecké cíle, kterých bys chtěla dosáhnout, ať již jako běžkyně, nebo jako trenérka?
Jako trenérka nemám cíle, ty mají moji svěřenci a já je v nich podporuji. Tudíž ani necítím, že bych je tady měla sdílet. Řeknou vám je někdy třeba oni, když se jich zeptáte a budou chtít. A můj běžecký cíl je se dál běháním bavit a zůstat zdravá. Třeba se vynoří i nějaký závod, na který se budu ještě chtít připravit. Teď v hlavně nic konkrétního nemám, ale jsem tomu otevřená. Běhání a orienťák speciálně je láska na celý život a to bych si chtěla podržet.
Foto: Petr Kadeřávek, Jiří Čech, Aldis Toome, Tanel Meos
