V zajetí Pekelné hory – výběh na Pico del Teide

Když jsem v září psal o svých bězích na Sněžku, které jsem provozoval od mládí do svých současných 67 let, netušil jsem, že si zanedlouho zopakuji výstup na pořádný kopec.

Stalo se to hned v prosinci na Tenerife, jednom z Kanárských ostrovů. V jeho středu se ve výšce kolem 2000 metrů nad mořem nalézá rozlehlá kaldera, z níž se teprve vypíná majestátní kužel Pico del Teide (3718 m). Slovo Teide ve slovníku nenajdete. Je z jazyku původních obyvatel Guančů a znamená Pekelná hora.

Zde si můžete prohlédnout další fotografie k článku…

Dobrý plán

Protože právě nesoptila, rozhodl jsem se ji navštívit. Představoval jsem si cestu, jaká je třeba v Alpách. Značená cesta, po které poběžím a až to nepůjde, tak rychle půjdu. Od vrcholového kráteru sestoupím k horní stanici lanovky, kde si šťastný a unavený sednu k občerstvení. Dobrý plán.

Výstup jsem zahájil v dokonale bezlesé krajině ze silničního odpočívadla ve výšce 2080 m. Byla tam tabule s nápisem, že cesta označená jako TF-38 měří 8 km, že je extrémní a že je určena jen velmi zkušeným vysokohorským turistům. Mně je 67 a mám na ten kopec chuť, tak snad pro českého veterána postačí tři hodiny. Jak troufalé!

První dva kilometry vedla cesta opačným směrem a dokonce klesala (asi o 250 výškových metrů), takže jsem se už bál, že kufruju. Pak se však otočila a střídala pevný povrch se sopečným popelem nebo drobnými lávovými kamínky, což se legračně bořilo. Stále strmější svah mne později přinutil přejít do chůze.

Bez pevné půdy pod nohama

Největší potíže začaly při vstupu na lávové pole, již nad 3000 m. Slovo pole tady mate, protože si pod ním představujeme něco jako oraniště. Jenže tady to bylo rozsáhlé suťovisko vyplněné nakupenými balvany i menšími kameny, téměř bez pevné země pro plný odraz. A tady taky začalo to, co naprosto rozbilo mou představu o výběhu či vychvátání nejvyšší španělské hory. Postup v tomto terénu byl velmi pomalý, a co bylo nejhorší, cesta skoro nebyla značená! Žádná procházka jako v Alpách, kde máte každou chvíli červenobílé pásy, o Tatrách nemluvě.

Občas se vyskytl kamenný mužík a dokonce někde bylo na kamenu jemně máznuto světlefialovou barvou, což jsem viděl až tak ze tří metrů. Problém byl v tom, že jakmile jsem postoupil o jeden až dva metry, okamžitě jsem si zpochybnil další směr cesty, protože chybělo její značení. Muselo se tedy sejít zpátky k nejbližšímu bodu a zkoušet to o kousek vedle. Výsledkem byl velmi pomalý postup, méně než kilometr za hodinu. Z toho snad jednoznačně plyne, že se to celé běžet ani vychvátat nemůže a že sem tento článek asi ani nepatří. Ale už jej dokončím…

Osamělý výstup

Komplikaci způsobovalo ještě několik okolností, především to, že v důsledku mého trvale nízkého krevního tlaku a zřejmě také příliš rychlého výstupu do výše 3000 m jsem neustále ztrácel vědomí. Zhruba každou minutu až dvě jsem se zapotácel tak, že jsem se musel chytit nejbližšího balvanu a půl minuty zhluboka dýchat. Trochu vadilo i teplo a prudký sluneční svit, měl jsem totiž dva týdny po operaci šedého zákalu (to vám z očí vyškubnou vaše vlastní čočky a nahradí je umělými). Musel jsem také šetřit se zbytkem čaje v lahvi. Když se mi pak v důsledku častého fotografování vybil mobil, přibyl další problém – jak komunikovat s manželkou (čekající několik hodin na horní stanici lanovky) nebo s případnými zachránci? Zneklidňovalo mne také, že poslední lanovka odjíždí dolů v 16 hodin, což se už velmi blížilo. Když to shrnu: cesta nebyla, voda nebyla, čas nebyl, mobil nebyl. Já debil!

Ano, podcenil jsem to, jenže na internetu se předem nedaly získat žádné poznatky o tom, jak těžká a špatně značená cesta to je. Při postupu lávovým polem jsem ještě doufal, že někdo přece půjde dolů a tím mi poskytne orientaci. Vzpomínal jsem na svůj běh na Sněžku, kde z vrcholu na Obří boudu sestupují zástupy turistů, kteří vyjeli lanovkou nahoru a teď jdou do Pece. Tady ne.

Vrchol nepokořen

Náročnost tratě lze ilustrovat tím, že na prostředních 7,5 kilometrech jsem vystoupal 1450 výškových metrů. Pro srovnání: náš Běh na Lysou horu má 704 metry na 8,4 km, Rokytnice Dvoračky 750 m a Černá hora 650 m. Celkově jsem nastoupal 1800-1900 metrů.

Když jsem konečně dorazil k horní stanici (kde nebyl žádný bufet, dokonce ani jediná lavička), zjistil jsem, že mi je k ničemu předem získané povolení k výstupu na okraj vrcholového kráteru. Cesta byla kvůli náledí zakázaná (sice si na správě národního parku vyžádali moji e-mailovou adresu, jenže mne už zapomněli informovat). Takže jsem se vlastně na vrchol ani nedostal.

Napsal jsem tento příspěvek pro pobavení i poučení vás, kterým také učarovávají vrcholy dosažitelné bez použití maček a cepínů. Přeji mnoho šťastných výstupů, i když trochu toho bloudění, vybitý mobil a sem tam ztráta vědomí je na té cestě taky dobrá. Naučí vás sebedůvěře a současně pokoře.