Další bláznivý nápad dua z mumsontherun_cz Moniky a Magdy je za námi. Uběhnout půlmaraton se sanitkou na zádech, to si zaslouží zápis nejen do České knihy rekordů, ale spíše do knihy nejblbějších nápadů.
11 maminek se rozhodlo podpořit a zviditelnit nový a velmi důležitý projekt s názvem Sanitka přání, který v České republice rozjela Nezisková organizace DLI Help, z. s. Projekt je určen pro osoby jakéhokoliv věku, které mají kvůli těžké nemoci omezenou mobilitu a které si samy přání, o jehož splnění prostřednictvím Sanitky přání usilují, splnit nedokážou,“ vysvětluje cíl Sanitky přání Magda Nováková. „Pro nás je také klíčové, že Sanitka přání nabízí své služby zdarma, uhradí veškeré související náklady,“ dodává Monika Phillips.
 | „Nám maminkám je projekt Sanitka přání velmi sympatický, věříme, že každý si zaslouží splnit své touhy a sny a jsme si jisté, že stejně tak nebude projekt lhostejný i ostatním běžcům a fanouškům a třeba i tak trošku díky naší snaze a propoceným uniformám“, doufá Magda Nováková. |
„Běh v kostýmu jsme si maximálně užily, děkujeme za neuvěřitelnou podporu organizátorů, běžců i diváků. Atmosféra závodu vedoucího naší krásnou Prahou, byla díky všem opravdu nezapomenutelná“, uzavírá Monika Phillips.
Pro nastínění našich pocitů a dojmů ze samotného závodu přinášíme pár hlášek ze sesterny, tedy vlastně ze SANITKY.
Vrchní sestra Monika: Nikdy jsem pražský půlmaraton neběžela v tempu, ve kterém by mi vozy technické služby uklízející trať za posledními běžci, šlapaly na paty. Můj závodní duch se vytratil hned na startu, kde jsme vybíhaly jako jedny z posledních. Zřekla jsem se tedy myšlenky dohonit favority z Keni a jako jediný cíl jsem si nastavila pořádně si tuto běžeckou párty užít.
Řidička sanitky, sestra Magda: Náš velký stroj se mi řídil lépe než moje auto. Měla jsem naprostý přehled, výhled na běžce i na Prahu, oproti ostatním sestrám spoustu místa, a hlavně skvělé spojení s Monikou. Mohla jsem ji tak hlásit, kterého běžce se zrovna chystáme sanitkou odrovnat. Má prominentní pozice mi také dovolila objednávat si u vrchní sestry písničky, které nahrazovaly houkání z repráku sanitky a také nám pomáhaly, aby nám z toho všeho doslova nehouklo. Zákeřné ode mne bylo, když jsem sestrám za mnou na 18. km zahlásila, že do toho tedy konečně šlápnem a ještě zákeřnější od nás všech bylo předbíhání některých běžců zatímco jsme si zpívaly „Můj čas“.
Navigující sestra Soňa: Jako loňská náhradnice jsem neměla nejmenší tušení, co mě bude letos čekat. Většinu cesty jsem si byla jistá, že v těch postrojích nemůžeme půlmaraton uběhnout a konstrukci sanitky zahodíme do příkopu. Jsem pyšná, že jsme se nevzdaly a odměnou doufám nezůstane jen jedinečná atmosféra v cíli, ale také zviditelněný a úspěšný projekt Sanitky přání. Já mezitím zaběhnu na fyzioterapii a už nyní se těším, co Monika s Magdou vymyslí příště.
První nejvyšší sestra Erika: Málem jsme ohrozily časy favoritů, ale bohužel ne svojí rychlostí, ale šířkou. Už to vypadalo na střet sanitky s elitou v tunelu, ale ono by se nakonec tolik nestalo. Sanitku bychom nadzvedly jako když šla Dana čůrat a eliťáci by nám proběhli pod nohama. Poprvé v životě jsem byla vděčná za svoji výšku, díky které jsem měla VIP místo vpředu a nemusela jsem se tísnit v zadním prostoru jako malé setry.
Druhá nejvyšší sestra Slávka: Po prvních kilometrech je nám všem jasné, že běh v loňské stonožce, byl procházkou v růžové zahradě, zatímco doslova nést na zádech sanitku, je téměř sebemučení. Naštěstí i když občas některá z nás remcá, ostatní to vyvažují humorem a dobrou náladou, a tím pádem se dá přežít cokoliv.
Sprostá sestra Terka: Nepopírám, že to bylo náročné. Některé z nás přípravu nepodcenily, ale našly se i sestry, které dorazily bez rtěnky, tvářenky a jedna dokonce neměla ani řasenku! Potřebnou výbavu naštěstí nosím všude s sebou, a nakonec jsme v káře cupitaly tak rychle, že sestrám sotva stihl zaschnout lak na nehty. Daly jsme to s přehledem bez ztráty kytičky. Jo, a kdyby nám každý, kdo si nás v sobotu vyfotil, dal kilo, tak už má Sanitka přání na novou káru! Děkujeme.
Střední sestra Terka: Pamatuji si, že se kolem nás ploužil dost unavený týpek a říká „holky, nemůžu si k vám jít lehnout?“ Nenabídl adekvátní odměnu, takže se nesvezl. V Karlíně nás pobavilo, když jsme se viděly v odraze skla jedné administrativní budovy, až tam jsme totiž poprvé zjistily, jak je sanitka roztomilá a s naším cupitáním vypadá jako nějaký robo brouk z cartoonu.
Druhá střední sestra Hanka: Silným zážitkem spojeným s pražským půlmaratonem a kostýmem Sanitky přání bylo mé neustálé šlapání sestře Tereze, která běžela přede mnou, na boty a na paty. Když jsem jí zhruba na druhém kilometru šlápla na patu asi po stopadesáté, tak se otočila s takovým tím výrazem spustila „hej Háňo, děláš si ze mě srandu!“ a za kanonády nevybíravých slov, které jsem neměla možnost zachytit, protože dozadu toho moc slyšet nebylo, jsem ji ubezpečila, že ať už nadává a kleje cokoliv, že ji stejně neslyším. Z tohoto důvodu si myslím, že pokud v sobotu došlo k nějakému rekordu, tak to bylo právě v počtu nechtěného šlápnutí na patu.
Předzadní sestra Janča: Záhy po startu jsme slyšely cinkot kovu o asfalt. Myslely jsme, že nám odpadávají šroubky z konstrukce sanitky a že se brzy sanitka celá rozpadne. Ztrácely jsme naštěstí jen kovové sponky na ramenní popruhy. Z půlmaratonu mě nohy nebolely, nejvíc mě trápil odřený loket o plachtu sanitky. Sílu do běhu nám dodávala obrovská základna fanoušků, kteří na nás volali, mávali, fotili si nás a někteří s námi i pár metru běželi.
Spodní sestra Kačka: Běžet s „náklaďákem“ na zádech bylo dost náročné. Ale pokaždé, když jsem se podívala na holky přede mnou, jaké jsou úžasné bojovnice a uvědomila si, že běžíme pro velmi potřebný projekt Sanitky přání, věděla jsem, že není nic krásnějšího než doběhnout do cíle.
Druhá spodní sestra Danča: Při vzpomínce na půlmaraton v popruzích se mi vybaví dojmy jako sranda, adrenalin, štěstí, skvělý tým, úžasní fandící běžci i diváci, nádherná trasa v srdci Prahy a naše hlášky na začátku „Holky, cítím se na dvacet!“! „Jani, běž vpravo! Hani ty vlevo! S Kačkou se jinak nevejdeme. Jani vpravo! Hani vlevo! Vpravo, vlevo, vpravo, vlevo.“ A na konci: „Holky, cítím se zralá tak akorát do důchodu“
Děkujeme RunCzech za možnost účastnit se 1/2Maratonu Praha v kostýmu velikosti slona a bezpečnostním technikům slibujeme, že příští rok naši kreativitu budeme držet na uzdě, tedy alespoň, co se rozměru týče. V kamionu tedy nedorazíme.
Snažily jsme se téma trochu odlehčit, ale je nutné připomenout, že se jedná o velmi potřebnou a záslužnou aktivitu Sanitky přání.
Nenechte nás v tom samotné. Věříme, že vás náš počin zaujal a neběžely jsme jen pro legraci. Pojďme prosím Sanitku přání podpořit alespoň symbolicky nebo i pořádně, a to zasláním příspěvku na transparentní účet 2002444755/2010. Odměnou vám bude skvělý pocit z dobrého skutku, a to i bez propocených uniforem.
Ostatní vyzýváme k zamyšlení, zda nemáte v okolí někoho, komu by Sanitka přání splnila sen nebo alespoň udělala radost. I zdánlivě drobné úsilí může vytvořit pro druhého životně důležité zážitky a nezapomenutelné momenty, a ty jsou pro nás všechny ty nejcennější.
„Běh v kostýmu jsme si maximálně užily, děkujeme za neuvěřitelnou podporu organizátorů, běžců i diváků. Atmosféra závodu vedoucího naší krásnou Prahou, byla díky všem opravdu nezapomenutelná“, uzavírá Monika Phillips.
