Nová kniha Milana Daňka s názvem Ti, kteří utíkají pěšky uvádí na pravou míru, co je a není pravda o indianském kmeni Tarahumarů, o kterém se píše ve slavné knize Christophera McDoughalla „Zrozeni k běhu“ (z angl. Born to Run). Záhadná postava Caballo Blanco, velký propagátor a podpůrce Tarahumarů, založil a každoročně pořádal závod Caballo Blanco Ultra dlouhý 80 km, dokud se záhadně neztratil – co se vlastně stalo a další podrobnosti se dočtete v knize.
Caballo se ztratil
Pustil jsem počítač a zobrazilo se mi nejméně padesát příchozích mailů. Bylo jasné, že se něco stalo.… a vzápětí jsem zjistil, že nic dobrého.
„CABALLO SE ZTRATIL!“ stálo v záhlaví většiny zpráv.
Vyběhl na plánovaných dvanáct mil do pouště někde v Novém Mexiku a nevrátil se. Nikdo neví proč.
Rozběhly se záchranné akce. Luis Escobar vyzval Más Locos i všechny ostatní, aby přijeli a pomohli.
Při čtení zpráv jsem prožíval velmi zvláštní pocit. Intenzita obav a úzkosti byla až nečekaná. Caballa jsem znal sotva pár dní, a přesto se mě vše dotýkalov tak náhlé síle, jako by se jednalo o někoho z mých nejbližších. Úzkost se mísila s bezmocností něco podniknout. Nezbývalo než věřit, že všechno dobře dopadne, a čekat na dobrou zprávu.
Další hodiny jsem zůstával v napětí. Využíval jsem každou možnost zkontrolovat si mailovou schránku v naději, že se konečně dozvím, že náš přítel je živý a v pořádku.
Vyhledal jsem si informace o místě, kde se Caballo ztratil. Nadějné bylo, že se nejednalo o typickou nehostinnou poušť, jak by se v Novém Mexiku dalo předpokládat, ale o obrovské území rezervace Gila National Forest porostlé hustými lesy.
Sledoval jsem novinky o tom, jak tam přijíždějí desítky kamarádů běžců a další jsou na cestě. Všichni se chtěli zapojit do hledání a přivést Caballa zpět do bezpečí. Pohřešování bylo vyhlášeno ve středu ráno, ale Caballo vyběhl a byl naposledy viděn už v úterý. Ke vší smůle si jeho věrný indiánský pes Gaudajuko předchozího dne roztrhal tlapky a tentokrát ho nedoprovázel…
Hodiny nejistoty se měnily v dny.
Přímo v oblasti pátrání nebylo mobilní ani internetové spojení, přesto jsem však četl stále nové a nové informace odesílané z řídícího centra záchranných akcí. Každý, kdo mohl, chtěl pomoci. Sledoval jsem (ve zprávě odeslané v 3:42 hodin místního času), jak se v místě hledání shromažďují týmy na ranní pátrání. Věděl jsem, že předchozího dne létala nad krajinou helikoptéra, že už se podařilo prohledat některé trasy, že počasí zůstávalo příznivé…
Další týmy byly na cestě a přidaly se také pohraniční hlídky se psy.
V neděli se do světa rozletěla ta zpráva.
El Caballo Blanco – Bílý kůň byl nalezen mrtev.
Další text jsem číst nechtěl. Podíval jsem se na oblíbenou fotku mraku vetvaru koně plujícího nad krajinou. Ten zachycený okamžik úžasné hříčky přírody vemně dosud pokaždé oživil krásné vzpomínky. Tentokrát jsem fotografi i viděl jinak. Mrak nad krajinou Měděných kaňonů byl jiný. Smutný, stejně jako já…
Do očí mi vhrkly slzy.
| Smyslem knihy je seznámit čtenáře s problematikou kmene Tarahumarů a věnovat finanční část z každého prodaného výtisku na jejich podporu. |
Další fotografie k úryvku neleznete zde:
