Upřímná zpověď z prvního běhu aneb zrození běžkyně

Kruci! Vím vůbec, co dělám?

Sjíždím výtahem do přízemí. Uf, žádná sousedka nekouří před barákem! Nebudu muset hrát hru na profibežce. Hm, dle mého oblečku by mi to stejně nikdo nesežral, vypadám jak Ivan jdoucí v Moskvě v 60tých letech na procházku. Hlavně dělat, že vím, co dělám…Kruci, vím, co dělám???

Namísto toho nakonec hraju hru na „jdu si jen tak zaběhat“… já neběžec, co naposledy kolaboval při běhu na ZŠ a stejně dostal dvojku z tělocviku. Koukám na mobil. Jako profi běžec dělám, že zapínám spalovací programy, co ukazují, kolik při běhu spálím hranolek a chlebů se sádlem, apky na plynulost dechu a kontrolu srdečního tepu (ta by asi v mém případě vybuchla 2 vteřiny po zapnutí) a apku na kontrolu běžeckého „imiče“, ale přitom se jen prachsprostě dívám, kolik je hodin, ať vím, který čas si poté zapsat na úmrtní list.

Rozbíhám se… Hm, ty neběžecké boty ze slev, které mě zaujaly především svou barvou, nejsou zas tak špatné. Snad to půjde. Nohy se taky docela střídají, ale pozor už to začíná! Na plicích okamžitě oheň a v mém *MAYDAY* centru v mozku dvě buňky koordinátorky splašeně pobíhají před řídícím pultíkem….“Houston, we have a problem!“… a přou se, zda je lepší dýchat nosem nebo otevřenou pusou s výrazem umírajícího lenochoda. Houston, zkuste na střídačku! – zní pokyn.

TIP: Přečtěte si také článek začínáme běhat – jak na první měsíce přípravy?

Oheň nepolevuje. Přidává se zrádné píchání v boku…

Oheň nepolevuje. Ba naopak, přidává se zrádné píchání v boku. Teď je opravdu nevhodná doba, aby mi praskl apendix. „Nepanikařit! Pokračuj!“ Je tma a na ulicích pusto. Začínám nacházet rytmus. A sakra, úsek a v něm příliš mnoho lamp. Příliš mnoho šancí, že malý sloneček bude zahlédnut. Naštěstí všichni barví doma vajce a pletou u televizí karabáče. Kruci, budu míjet Kaufland! Red alert!! Čeká nás přeběhnutí před autobusovou zastávkou plnou lidí. Všichni určitě šli teď nakoupit ty vajce na barvení a stužky na karabáč, aby mě viděli proběhnout.

Tepová frekvence stoupá jak targety v Okinu. Buňky koordinátorky připravené na zapnutí turbo tlačítka, ale v budce je celý jeden člověk! Starý pán. Skvělé, ten už na mě teď určitě nevidí. Stabilizuji dech v profi rytmu, ale ne na dlouho. Sakra… další zádrhel! Přechod pro chodce. Neeeee, brácho nezastavuj, nesmíš! Nechceš přece upadnout na roztřepaných nohách a zhynout v kyslíkovém deficitu před zraky řidiče a jeho spolujezdce. Záchrana se blíží! Slečna s hafíkem. Řidič ji pouští.

Přidám do tempa, ať jsme na zebře obě synchronizovaně. Moment soustředění, v reflektorech auta vypadat hlavně ladně a hlavně na zebře ve stresu nezakopnout o psa! Uf. Sotva si oddychnu, kontrolky se zase zapínají. Když zahnu doprava, jsem u baráku. Jídlo, vana, víno….dotírá mozek. Neeee, neposlouchej ten hlas! Plán zněl jinak. Jsem bojovník, na plnění cílů vytrénovaný, jak křeček z cirkusu a buňka mého kontrolního centra přehazuje páku, tedy doleva.

Zastavuju a všechny buňky v mém těle mají kyslíkovou párty.

Další pitomá bus zastávka! Opět celý jeden člověk – a kruci zase chlap! Kašli na to, že ti bude čumět na prdel až proběhneš, je tma. Poslední dlouhý závěrečný boulevard. Běž vlevo, ne pod těma lampama, kde je světlo, hlásí unavená kontrolní buňka. Ahhh pejskaři, to mi ještě na závěr chybělo. „Maxi, k noze nebo chceš taky běhat?“ Néééé, viděli mě!!! Dívali se na mě!!! Já Maxe ani nezahlédla, jak jsem dělala, že jsem neviditelná, ale určitě mu byla dána svoboda se proběhnout poté, co viděli euforii a blaženost na mé tváři.

Finále! Vchod do baráku. Zastavuju. To je fičák! Všechny buňky mého těla teď mají kyslíkovou párty a cítím i šum mé páteřní míchy. Třesu se jak důchodci před výplatou a koukám na mobil. Uběhlo 20 minut. Ve výtahovém zrcadle očekávám reklamu na rajčatové pyré, ale vidím spíš Zenovou tvář Buddhy. Asi jsem mrtvá. Odemykám byt…v tu chvíli se mi spouští nudle z nosu a mám lehký pocit krve na plicích, ale zdá se, že jsem to přece jen přežila. BORN TO RUN legend was born.

Autorka: Kateřina Rudlová