V posledních letech se snažím svoji sezónní startovku plánovat spíš na kvalitu než na kvantitu. Závody si pečlivě vybírám hlavně podle místa konání, náročnosti trasy, převýšení a také podle možné společnosti a zážitků. Po náročném a nezapomenutelném Transalpin-runu a krásném, ale hodně transponovaném tatranském Psotkově memorialu jsem hledala ještě třešničku na svůj závodní dort.
I když situace v poslední době moc nepřeje cestování, rozhodly jsme se s partnerkou, že se znovu vypravíme na UTCT (Ultra-trail Cape Town) do Jihoafrické republiky, do které jsme se zamilovaly už před dvěma lety. Závod okolo stolových hor, jen pár desítek metrů nad oceánem, je pro mě jistotou skvělého zážitku. Krom závodu jsme si v Kapském městě naplánovaly i dvou týdenní dovolenou, kterou jsme částečně využily jako průzkum terénu pro možný trailový kemp pro české běžce, který bychom chtěly v příštím roce zorganizovat.
S blížícím se datem odjezdu se v ČR razantně zhoršila situace ohledně šíření Covid, takže jsme do poslední chvíle nevěděly, jestli na závod opravdu odletíme nebo ne. Nakonec se nám povedlo i se silničkami v bednách odletět z Vídně, aniž bychom tušily, jak se v příštích dnech vývoj šíření Covid celosvětově zvrhne a ne zrovna v náš prospěch. Moje dlouhodobá příprava na závod nebyla nijak speciální. Běhala jsem pravidelně asi 80 km týdně, nicméně po Transalpine run a Psotkáči jsem necítila potřebu objem navyšovat. Přišlo mi, že po několika denním přeběhu Alp to v JAR už nějak dám… Na rozdíl od předloňského ročníku, jsme přiletěly pět dní před závodem (minule jen pár hodin předem :).
Po půldenním letu jsem měla čas si odpočinout, pořádně se vyspat a také dobře jíst, což není v Kapském městě vůbec problém. Druhý den po příjezdu jsme natěšeně vyběhly na stolovou horu, přešly jsme národní park kolem rezervoárů, přes nejvyšší vrchol až k lanovce, která díky silnému větru nejela.
Vydaly jsme se dolů po – not an easy way – jak byl horolezecký sestup vtipně označen. Tato ne-lehká cesta nám asi po kilometru zmizela a dolů jsme slézaly po srázech a skalách. Sestup nám trval asi tři hodiny a stál nás nesčetně škrábanců a hodně energie. Celkově jsme 12 km s 1200m up daly asi za 5 hodin 😀
Třetí den po příjezdu se spustil celosvětový povyk okolo nové mutace Covid a EU se společně s dalšími státy začaly postupně zavírat pro cestující z JAR. Krom informací od rozrušených rodin a kamarádů se nám nepodařilo zjistit nic moc konstruktivního. Sedly jsme raději na kolo a objely si pobřeží, což nám ukázalo nový rozměr tohoto úžasného místa a trochu zametlo stres pod koberec.
Je to tady, den závodu. Nastupuji na start s drobnou svalovkou ve stehnech a s myšlenkou na ozdobenou vánoční palmu na pláži, v případě, že nás nepustí zpět do ČR. Společně s dalšími tři sta závodníky ze všech zemí světa vybíhám po 4 hodině ranní do ulic tmavého města. Po chvíli se asfalt mění na trailové chodníčky, které nás vedou okolo Lion head ( Lví hlavy) k první občerstvovačce na desátém kilometru na vrcholu Silnal hill (Signální kopec, odkud se každé dopoledne ohlašuje výstřelem z děla).
S východem slunce už běžíme po vrstevnicích nad oceánem s krásným výhledem na město.
Terén je spíš technický, kamenitý, sem tam prosypaný pískem. Těsně před výstupem na 800 m.n.m. vysokou stolovou horu je občerstvovačka s ovocem, ionťákem a sladkostmi.
Výstup na stolovku je plný lidí, kteří fandí každému běžci a některým rychlím turistům. Při tomto náročném úseku je obrovským nakopnutím slyšet skandovat své jméno, člověk se na chvíli připadá jako profík. Kousek pod vrcholem hrálo i pár lidí na dudy… nebo místní podobný nástroj.
Na vrcholu vbíháme do mlhy, běžím v malé skupince přes mokré kluzké kameny a zápasím s větrem. Oblékáme všichni nepromokavé bundy, které máme v povinné výbavě, a které nám dost přísně kontrolovali před startem. Nemáš podlepené švy, sorry kámo, neběžíš…
Po ochlazení, a asi 10 km šplouchání v kalužích, sbíhám k pláži Liadunde, které je jedna z nejkrásnějších tady. Je zde občerstvovačka, kde nabírám 3 litry jonťáku a hltám ovoce. Na písečnou pláž pere slunce, namáčím si čepici, oproti vrcholu je zde asi o 20 stupňů víc. Za sebou mám 44 km.
Následuje nejnáročnější a nejstrmější stoupání, po skalách a na rozpáleném slunci sem tam běžím, sem tam lezu. Jde o nejnáročnější část závodu, vyžaduje soustředění na každém kroku, což mě v kombinaci s vedrem vyčerpává. Kontrolují nás zde členové horské služby a povzbuzují nás, ať jdeme dál.
Přijde mi zvláštní, že se mě lidé ptají jestli jsem místní. Všem shodně odpovídám, že ne a moc nechápu o co běží…. Celkově panuje na závodě velmi komunikativní nálada. Závodníci všech národností si při běhu porovnávají své zážitky, aktuální náladu a také se dost řeší, jak se kdo dostane zpátky domů a jestli mu nezrušili let.
Haut bay, přelom závodu, kdo dá tuto občerstvovačku, měl by už doběhnout do cíle. Běží se opět pískem po pláži, skrz vodu…mám promočené tenisky a měním si na občerstvovačce ponožky. Při přezouvání slyším češtinu, zvednu hlavu a potkávám se s Přemkem, který tu žije, v rychlém rozhovoru nacházíme společné běžecké přátelé (zdravíme Marcelu ;), přeje mi hodně štěstí a já vybíhám vstříc další hoře.
Své myšlenky začínám upínat k cíli a vychlazenému pivku. Po překonání vrcholu opět klesám do vinic u Constantia Nek, kde se běží měkkými trailovými chodníčky, sem tam ve stínu stromů.
Na 76 km přichází krize, na občerstvovačce ale zjišťuji, že vedu ve své kategorii, hltám další ovoce, doplňuji jonťák a valím dál. Traverz, technický terén, stoupání… trochu se trápím. Čtu sms: „Druhá je 6 min za tebou.“
Na 89 km dávám první gel, zrychluji tempo, hlava mě žene celkem rychle k cíli, nohy to nějak dávají. Sbíhám do cíle tempem 4:30 m/km (ok, je to z kopce), dobíhám jako 8. žena a první ve své kategorii. Zjišťuji, že jsem zaregistrovaná pod vlajkou JAR, ale v tuto chvíli je mi to jedno. V cíli je skvělé atmosféra, spousta lidí, do ruky mi dávají chlazený lahváč místní značky, sedám si na židli a nevím jestli z ní vstanu. Sleduji dobíhající závodníky a mám neskutečnou radost.
Každému běžci bych doporučila zkusit si závod s takto přátelskou atmosférou a zároveň dech beroucí trasou. Třeba příští rok na našem kempu s Running zone Brno 😉
V následujících dnech mě čeká další poznávání tohoto krásného místa, kolo, surf, velryby… těším se. Jestli se dostaneme domů sice ještě nevíme, ale představa Vánoc na pláži nás zatím nijak neděsí 😀
