Bylo by to snad až příliš jednoduché, pokud by se v přípravě na hlavní závod sezóny nic nepokazilo. Stalo se vám už někdy, že přišel onen závodní vrchol a vy jste měli natrénováno tak, jak jste chtěli? Nic vás nebolelo? Měli jste vyzkoušené všechno oblečení? Boty nedřely? Tak to se považujte za šťastlivce.
Už podruhé jsem se v polovině října postavila na start Třeboňského maratonu a bylo to taky podruhé, kdy nešlo podle plánu v přípravě snad nic. Objemy jsem naběhala ještě před létem, ale pak mě začaly pobolívat paty. A tak jsem zase běhat na nějakou dobu přestala. S vědomím, že mám v nohách mnohem menší kilometráž, než bych si představovala, jsem se zařadila do startovního koridoru k vodičce na cílový čas 3:45. Už to byl ambiciózní krok, když jsem chtěla z loňského času ubrat víc jak půl hodiny.
“Tak kdo se mnou už běžel loni?” ptala se s úsměvem vodička. Přihlásila se většina skupinky okolo. “A kdo se mnou i doběhl?” pokračovala v dotazech. To se zvedly už jen dvě ruce. “V tom případě doufám, že nás letos bude víc!” a mrkla na nás. “Ale poběžíme přesně na čas, je to pět minut dvacet na kilometr. Taky to znamená, že občerstvovačky probíháme, na nikoho nečekáme. Ionťák, voda a běžíme dál, jinak to budeme dohánět,” pokračovaly instrukce.
V tréninku jsem nic dlouhého jako maraton v takovém tempu neběžela. Na ruce jsem (po loňském vzoru) měla vypsané časy, ve kterých musím probíhat jednotlivými kilometry. Optimistický čas, realistický a ten, který bych měla zaběhnout i pozadu a bez bot. Což odpovídalo tempům 5:20, 5:30 a 5:40. “Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna a start!” ozvalo se po chvíli z reproduktorů. Teď už jen odmáčknout hodinky a jde se na to. Proběhli jsme nejdřív čipovou bránou, pak tou ven z náměstí a vydali jsme se na víc jak 42 kilometrové utrpení. Ale děláme to dobrovolně, že jo. Stěžovat si můžeme jen na sebe.
První kilometr, držíme tempo, dokonce o něco rychlejší a já krotím nohy, aby se nerozběhly moc rychle. Takhle to se skupinkou vydržím ještě několik dalších, ale pak se odtrhávám. Nohy jasně dávají najevo, že můžeme běžet rychleji, tak jim to dovoluju. Doufám, že se ale vyhnu svoji specialitce, a sice přepálit to hned v první čtvrtině. Nohy utíkají dál, plíce je stíhají a já jen nervózně kontroluju hodinky, aby mi nevystřelil tep až do nebes. Ale tělo stále dobře spolupracuje. Tempo někdy klesne i pod pět minut na kilometr a já se divím, co se to sakra děje. Takhle rychle to v plánu rozhodně nebylo.
Na občerstvovačkách do sebe kopnu vždycky ionťák a vodu nebo colu. Sem tam sním nějakou tyčinku. V pravidelných intervalech cucám sacharidové tabletky. A tělo stále funguje, nezpomaluje a nestěžuje si. Že mě bolí ty moje paty jsem přestala vnímat na desátém kilometru. Do dvacátého se ještě zvládám dívat i po houbách.
“Hele, hříbek!” křičím na spoluběžce. “Jsem rád, že běžím, houbařit teď rozhodně nebudu,” ozývá se za mnou napůl naštvaný kolega běžec. Na obrátce znovu a znovu kontroluju čas, čekám, kdy potkám v protisměru vodičku a odpočítávám, jak velkou rezervu mám. Protože se začíná ozývat močový měchýř, že by rád skočil někam za keřík a ulevil si. Pokud se mi bude chtít i na třicátém, nějak to vyřeším, slibuju sobě i jemu. Někde mezi 20. a 30. kilometrem se zakecáváme s jiným běžcem. “Ty si pořád kontroluješ čas, běžíš na nějaký?” ptá se mě. “No, jo. Ale mám dobrou rezervu,” odpovídám (v tu chvíli už) namáhavě. “Počkej, tohle není tvoje maximální tempo?” diví se. Chvíli si ještě povídáme, on dvacátého pátého se to mění spíš ve stěžování. “Už je to nějaký dlouhý,” shodneme se. “Ale zbývá nám dvanáct,” usměju se. “Tak to jsi posel dobrých zpráv,” odpovídá mi. Na nějaké občerstovačce ho ale už nechávám za sebou a mířím dál k cíli. Opravdu už je to dlouhé. Ale daří se mi nezpomalovat, počítám, jak dlouho ještě na nohou strávím, pokud udržím tempo 5 minut na kilometr. Když se zadaří, tak jsem do půl hodinky v cíli.
Po předposlední občerstvovačce už sotva rozhýbu nohy. Začínám funět a nadávat. “Chceš vyměnit?” ozve se za mnou. “Vlaju za tebou už deset kilometrů, teď jsi to pořádně rozparádila,” pokračuje spoluběžec. “Chyť se mě a dotáhnu tě do cíle, vydržíš to?” ptá se. “Můžeme to zkusit, kdyžtak mi utečeš,” odpovídám. Nasazujeme stabilní tempo, které je ale rychlejší, než by mi bylo příjemné a doháníme i předháníme běžce před námi. Občas se okolo ozve: “Dobrá práce,” nebo “Hodně pěkný, kluci.” Když nespokojeně frknu, brunátní běžci se omlouvají a mezi namáhavými nádechy se omlouvají. To už i já musím mít výraz člověka s náběhem na infarkt, špatně se mi dýchá, a tak svého osobního vodiče nechávám běžet dál. Potkáváme se pak až v cíli, kde se na sebe už smějeme a plácáme si. Do toho okamžiku mi ale ještě asi dva a půl kilometru zbývá, v zatáčce míjím kolegu z práce, který za mnou křičí, že běžím krásně. Oba dva jsme překvapení, že jeden druhého vidíme, ale já už to ani nedokážu dát najevo. Rovinka mezi rybníky trvá nějak dlouho. Cesta mezi polem a zahrádkářskou kolonií směrem k Třeboni je ještě delší, než si pamatuju. Už to opravdu chci mít za sebou. Supím nejen já, ale všichni okolo. Někdo přechází do kroku a protahuje nohu v křeči. Vypadá to tu jako ve špatném zombie filmu.
Svět okolo se proměnil v rozmazanou šmouhu, nadechuju se na jeden krok, vydechuju na další. Zpomalí mě i ten nepatrný kopeček při přeběhu potůčku. Vím, že konec se blíží, ale taky tuším, že se blíží i ten můj. Fakt nemůžu. Lidi křičí, že už tam skoro jsem. V předposlední zatáčce na mě řve táta: “Skvělý, Kačko, poběž!” Šampaňské s dovolením vynechávám, proklínám kočičí hlavy na náměstí, na časomíře svítí čas 3:35. A já jsem v cíli.
Trénink podle plánu sice nevyšel, ale já zaběhla osobák o 41 minut. Část úspěchu připisuju karbonkám, které jsem obula. Něco ale musím nechat i sobě. Hlava je někdy holt silnější, než si myslíme. A tentokrát zvítězila na plné čáře. Stačí mít osvahu postavit se na startovní čáru a jen si trochu věřit. Jen si myslím, že se mi ty osobáky teď už nebudou posouvat takhle snadno.
