Transgrancanaria 2021 – bez roušky ani závod!

Manželé Chmátalovi. Martin, alias Šmity, je bývalý baskytarista kapel Luno, The Prostitutes a Roe-Deer a zvukař Mandrage, Skyline a mnoha dalších. „Po čtyřicítce“ vyměnil zhýralý život rockera za zdravou stavu a dlouhý běh. V současné době trénuje pod vedením Roberta Štefka a pracuje v běžeckém obchodě TF Run v pražských Klánovicích. Aneta je spíš nárazovou běžkyní trénující pod vedením svého manžela, kterého předbíhá při sebězích kopců. V ostatních případech si ráda drží své výletní tempo – tak, aby se stíhala kochat okolím! ☺ Oba našli zálibu ve vaření. Rádi v oblasti zdravého stravování bádají, experimentují s recepty a ze všeho nejraději konzumují! 

Po roce jsme se opět vydali na náš oblíbený závod Transgrancanaria. Loni nás tady zastihl začátek pandemie a Transgracanaria 2020 byl asi posledním velkým závodem před celkovým utlumením sportovně-kulturního života běžců. Tehdy jsme si tu zaběhli třicetikilometrový „Starter“ a pětašedesátikilometrový „Advanced“. Mimoto měl Martin za sebou Starter už z roku 2019. 

Myšlenka na vytvoření sbírky zaběhnutých tras tohoto závodu přišla někdy před registrací na ročník 2021, a tak jsme se shodli, že si letos dáme Maraton, který byl pro nás oba poměrně adekvátním cílem po všech stránkách.

Do startu cesta daleká

Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli bude možné na Gran Canaria vůbec odletět, natož jestli si organizátoři dovolí v situaci, která ve světě panuje, uspořádat tak velkou akci (i když registrace byly kapacitně omezeny asi na polovinu, stále se jednalo o velký počet běžců). Přesto jsme žili v naději, že všechno vyjde. 

Nedali jsme se odradit problematickým zajištěním letu ani nemalou částkou vynaloženou za PCR testy a nakonec jsme opravdu odletěli. 

Pak už jsme jen čekali na den D, který nastal 27. 2. 2021 ve čtyři hodiny ráno. 

Jelikož start Maratonu (i dalších tras) je v horách, kde by to dopadlo dopravním kolapsem, kdyby se na něj každý dostával po vlastní ose, fungují v rámci závodu autobusové svozy běžců z větších měst, konkrétně z Maspalomas a Las Palmas.

Radovali jsme se, že jsme se bez potíží nalodili do autobusu a jedeme! Radost trvala do té doby, než jsme v první větší zatáčce nad srázem zaslechli zvuky autobusu, které nesvědčily o jeho dobré kondici. Když se zvuk ozval už poněkolikáté, řidič do mikrofonu zahlásil něco španělsky a všichni rozumějící tomuto jazyku se začali smát a vypadali klidněji. My nerozuměli, a tak nám nezbývalo než si domyslet, že pronesl něco ve smyslu „To jsem netušil, že běžci jsou tak tlustý a těžký, že autobus bude dřít o silnici!“ a sami se tím uklidnit. 

Hygienické předpisy na každém kroku

Nakonec nás sténající autobus přece jen dovezl do El Garañonu, kempu, ze kterého se startovalo. Tady nás poměrně zarazilo, když nám všem při vstupu do kempu měřili teplotu. Proč toto opatření nezařadili před nástupem do autobusu, kde jsme seděli jako sardinky, ale až při vstupu do přírody, to nám hlavy nebraly. Bylo vidět, že ani tady vše neměli promyšleno do detailu. Což ale nic nemění na tom, že jsme toho názoru, že organizaci takovéto události v této době zvládli velmi dobře. Ještě nutno dodat, že se na ostrově celkově dbá na nošení roušek a respirátorů, dezinfikování rukou a dodržování rozestupů (až na ten přecpaný autobus), jak ze strany místňáků, tak ze strany turistů. A máme za to, že díky tomuhle respektu se tady kulturní život nezastavil (překvapilo nás, že bylo možné užít si i „předzávodní“ expo se stánky prodejců – omezeně, ale přece). 

Startovalo se v nadmořské výšce přes 1800 metrů, což ze své podstaty nevěstilo žádné velké teplo, konkrétně pouhé tři stupně nad nulou. Navíc jsme zrovna nevychytali ani přívětivé počasí. Bylo zataženo, mrholilo a opíral se do nás ledový vítr, díky kterému jsme promrzli na kost při čekání na vyběhnutí. 

Také na startu se dodržovala opatření. Stáli jsme na značkách 1,5 metru od sebe s rouškami přes nos a pusu (všichni byli určitě, stejně jako my, rádi, že jejich obličeje aspoň něco zahřívá), které jsme si mohli sundat až po uběhnutí několika metrů za startovní čárou. 

Třikrát a běžíme

Konečně odtikávaly poslední vteřiny před startem (za zvuku tradiční písně, která start vždy doprovází) a my se nemohli dočkat, až rozproudíme ztuhlou krev v žilách, a radovali jsme se při startovním výstřelu. 

Radost byla nicméně předčasná, neboť první asi tři vyběhnuvší byli po chvíli vráceni zpět. Start se ihned opakoval. Na druhý pokus vyběhlo lidí asi deset. Nicméně opět byli vráceni zpět a všechny nás čekalo asi čtvrthodinové čekání, než se organizátorům podaří zprovoznit problémovou „čipomíru“.

Zoufalství všech na kost promrznutých a klepajících se běžců bylo téměř hmatatelné. Na tohle nebyl připraven nikdo! A tak jsme všichni na svých značkách poskakovali, pobíhali na místě a všelijak cvičili, abychom vůbec byli schopni udělat krok, až nastane ten pravý čas. 

A on nastal! Pro každého trochu v rozdílný čas, jelikož se vybíhalo po jednom, ale přece jen nastal. 

Jak to viděl Martin?

Prvních zhruba pět kilometrů, než trasa začala klesat do San Bartolomé de Tirajana, byla totální mlha a zima taková, že se ani nedaly držet v ruce hůlky. 

Když jsem těmito místy probíhal loni (během pětašedesátikilometrové trasy), poprvé jsem tu zahlédl moře. Letos jsem viděl sotva špičky bot.

Po vběhnutí na pověstný kamenný chodníček Paso de la Plata se s postupujícím klesáním začalo náležitě oteplovat a na první občerstvovačce v Tunte už bylo regulérní vedro. Před občerstvovačkou se kontrolovala nasazená rouška a běžci byli vpuštěni po jednom do prostoru, kde si mohli nabrat jídlo a pití. Konzumovat se nicméně mohlo až po opuštění tohoto prostoru. Na občerstvovačce jsem zjistil, že s sebou celou dobu nesu velké balení opalovacího krému, kterým mě ani nenapadlo se natírat v té zimě na startu, a tak jsem se namazal až tady a tohle čtvrt kilové závažíčko s radostí nechal na zídce v Tunte.

Následovalo nejdelší a nejprudší stoupání z celé trasy a poté téměř nekonečný seběh k přehradě Ayagaures, kde čekala další občerstvovačka a do cíle zbývalo posledních 18 kilometrů. 

Z Ayagaures se vybíhá táhlým kopcem a poté se seběhne do vyschlého kamenitého potoka, což je asi největší očistec. Ač jsem tu část běžel už potřetí a myslel si, že to se mnou nic neudělá, mýlil jsem se. Člověku se zdá, že to koryto nemá konce. Těšil jsem se, až z něj vyběhnu a přepnu na vyšší rychlostní stupeň, což se konalo jen částečně, protože v těch místech se do mě opřel silný protivítr od moře. Nicméně foukal pro všechny stejně a mně se podařilo dobrých deset běžců na posledních pěti kilometrech ještě předběhnout. 

Cíl nebyl jako loni u majáku na pláži, ale u ExpoMeloneras z důvodu zamezení přístupu diváků do prostoru cíle. Trasa asi také proto měřila zhruba o kilometr míň. 

Branou jsem proběhl v čase 4:15 na hodinkách, ovšem se zapnutou autopauzou, tudíž čipový čas byl 4:25. 

V cíli mě čekalo nemilé překvapení v podobě kontroly povinného vybavení, kterou jsem naštěstí s odřenýma ušima prošel a vydal se zpět po trase čekat na svoji ženu, která… 

Jak to viděla Aneta?

Nakonec jsem startovala minutku před desátou. Uff, takhle jsem nepromrzla letošní zimu ani v Česku! První dva kilometry, než se tělo začalo prohřívat, jsem myslela, že odpadnu. Neměla jsem, asi po náročných pokusech těla o přežití v zimě, skoro žádnou energii na běh a svaly byly naprosto nepoužitelné.

Začala jsem chvíli po vyběhnutí cítit neskutečně bolestivé mrazení ve spodní části zad, které mě svou intenzitou docela děsilo. Vůbec mě nenapadlo, že na vině jsou hůlky v mém pásu, které se proměnily v ledové kusy kovu. Naštěstí první kopec a s ním potřeba vyjmutí holí z pásu nastal brzy a mně spadl kámen ze srdce, když jsem zjistila, co za tím ledovým pocitem stálo. Musela jsem se tomu začít smát. Jak se člověk dokáže vyděsit a v momentě si začne vytvářet konstrukce a diagnózy a už se vidí na dialýze ledvin. Od té chvíle jsem si řekla, že už mě nic nerozhází. A tak se taky stalo… 

Najednou ty kilometry ubíhaly a já ani nevěděla jak. 

„Pořadatelé myslí i na to, aby se běžci nespálili a nechali tady opalovací krém! Dokonce stejný jako máme my s Martinem!“ pomyslela jsem si na první občerstvovačce netušíc, že se s ním až sem tahal právě můj manžel. Přece jen už jsem tou dobou nebyla zrovna bystrá a nedošlo mi, že by v rámci hygienických opatření nenechali všechny běžce mazat se z jedné lahvičky. 🙂

Celou dobu jsem se kochala nádhernými scenériemi – fakt, že neběhám moc rychle (hlavně ne do kopce), jsem schovala za argument „vždyť by byla škoda běžet rychle, nemoct se rozhlížet a nabírat energii z téhle dokonalé přírody“. Zároveň jsem díky „pomalosti“ měla čas respektovat každý kamínek na trase, protože, jak vím z loňska, když do toho jde člověk moc po hlavě, má akorát tak zvrtnuté kotníky (v lepším případě). Možná i díky tomuhle respektu a snaze o naprosté vnímání toho, co se děje pod podrážkami mých bot, jsem nezaznamenala žádnou krizi a do cíle jsem mířila s úsměvem a nadšením za vřelé podpory diváků (turistů nebo místních), která člověka úžasně dobíjí. 

Okolo přehrady Ayagaures mě začali míjet nejrychlejší běžci z klasické trasy (130 km) a já se nestačila divit, jak jim to po tolika kilometrech krásně běží. 

No a najednou jsem probíhala kamenitým korytem (nekonečně dlouhé) vyschlé řeky, po chvíli jsem vběhla do města, kde jsem si tedy zanadávala na posledních pár kilometrech, kdy člověk několikrát vyběhne a seběhne schody, a pak už jsem v dáli slyšela i viděla cíl. 5:44 byl můj hodinkový čas, čipový 6:03. Pro mě je to velký úspěch. Počítala jsem, že ve svém výletním tempu do cíle dorazím spíše za sedm hodin, celá rozbolavělá a na umření. A ono ne. A tak jsem už v cíli věděla, že příště chci běžet zas. Protože na tomhle závodě se člověk stane závislý kvůli té nádherné trase a celkové atmosféře okolo závodu. 

Ale tedy příště si dám větší pozor na povinnou výbavu. Letos to bylo tak tak. Naštěstí kontrolorka uvěřila tomu, že jsem peníze v hotovosti s sebou v cíli neměla, protože jsem je v průběhu závodu utratila. A taky naštěstí nechtěla vidět, že mám bundu s membránou, kterou jsem jaksi neměla. 🙂 

Plni zážitků jsme na ostrově zůstali ještě jeden týden. Poctivě jsme se věnovali regeneraci a doplňování živin, užívali jsme si sluníčka, chodili a běhali po horách a plážích a přemýšleli, jakou trasu ze závodů Transgrancanaria zvolíme příště.

Transgranacanaria se v různých obměnách koná od roku 2003. Běží se na ostrově Gran Canaria. V posledních letech se závodí na tratích 17 km (Promo), 30 km (Starter), 42 km (Maratón), 65 km (Advanced), 128 km (Classic) a 250 – 300 km (Waa 360°). Společným cílem všech tras je na jihu ostrova ve městě Maspalomas. Legendou závodu je Paul Capell, který je čtyřnásobným vítězem v řadě. Závod je součástí seriálu Ultra-Trail World Tour. Více na www.transgrancanaria.net