Transalpine Run („TAR“) je osmidenní etapový závod dvojic. Každá etapa má mezi 30 a 55 km s dvou tisícovým převýšením, a to v technickém alpském terénu. Ročník 2022 vedl “jižní trasou”, tzn. z německého městečka Garmisch – Partenkirchen, pod alpským masivem Zugspitze až do Italského Valsu. Celkový letošní objem byl 285 km a 16,7 km+.
Pro spoustu ne-běžců i běžců šílenost. Pro mě ideální běžecká dovolená, kde mohu vypnout hlavu a nechat tělo i mysl napospas horám. V kombinaci se skvělou parťačkou a úžasným, ochotným suportem mám za sebou nezapomenutelný týden.
Na závod se stíhačkou
Transalpine run jsem šla v tomto roce již potřetí a dobře jsem věděla, jak důležité, aby byl běžecký partner kovaný do nepohody a výkonnostně se mnou srovnatelný. Jelikož jsem za sebou již měla dvě úspěšné účasti s Martinou Dvořákovou (4. místo v masters ženy) a Radkem Civišem (2. místo masters mix), bylo hledání nové parťačky/parťáka velkou výzvou. Moje myšlenky zaběhly až za české hranice, a to do Bratislavy k Silvii Petrjánošové, se kterou jsme před sedmi lety vyhrály Nízkotatranskou stíhačku, což byl pro mě jeden z nejsilnějších a nejoblíbenějších běžeckých zážitků. Silvia se závodem okamžitě a nadšeně souhlasila, aniž by si zajistila volno nebo hlídání pro děti. Byla si jistá, že na závod chce a zbytek nějak dopadne 🙂
Přípravy
Další stěžejní součástí úspěšného absolvování TAR je support, který nám letos zajistil kamarád Martin Odstrčil. Původní plán byl vzít karavan a spát v místech startu v karavanu. Nakonec ale Martin na poslední chvíli zajistil ubytování v jednotlivých startovních a cílových městech. Zpětně musím uznat, jak velký rozdíl je mezi spaním v chladné nepohodě kempu / stanu / auta, oproti teplé penzionové nebo hotelové posteli s horkou sprchou. Právě díky tomuto komfortu jsme se vyhnuly opuchnutí, nachlazení a únavě z nedostatečné regenerace mezi jednotlivými běhy.
Jak na TAR natrénovat?
Po předchozích zkušenostech jsem věděla, že se musím zaměřit hlavně na trénink ve vyšších polohách, alespoň nad 2 000 m n. m, kde se mi zpravidla hůř dýchá, což je při stoupání do kopce velká brzda. Jako vhodný přípravný závod jsem si zvolila Grossglockner ultra trail o délce 55 km v rakouském Kaprunu. Hned po závodě jsem se hecla ještě na pár delších běhů okolo pěti hodin nad 2 000 m n. m. Se Silvií jsme jednou tréninkově proběhaly stezky v Nízkých Tatrách. Pár delších běhů v několika dnech po sobě jsem zkusila i v Malé Fatře, Slovinských a Rax Alpách. Krom výdrže jsem si zde otestovala i stravu a vybavení.
Samotný závod
TAR je v běžeckém světě proslulý velmi přátelskou atmosférou. Zajímavostí například je, že hlavní organizátor Martin Hafenmair vyjde každý den na nejvyšší vrchol etapy, kde fandí a osobně zdraví všechny účastníky závodu.
Start a příjemné zázemí v cíli etap
První den na start nastoupilo 450 dvojic. Na rozběh nás čekala trasa dlouhá 43 km s více než 2 000 m převýšení až do rakouského městečka Nassereith. Trasa byla nádherná, technicky náročná a různorodá, ale ani to nás neuchránilo před křečemi v nohou, které jsme rozháněly hořčíkem. V cíli jsme byly překvapivě první, což byl krom velké radosti i velký šok a uvědomění si, že závod už opravdu začal.
Každý den po etapě jsem do sebe koply regenerační nápoj, po jídle jsme důkladně zválcovaly a namazaly bolavé nohy a nechaly jsme je odpočinout v regeneračních kalhotech, které v cíli nabízel organizační tým Plan B. Krom velkého množství jídla a pití byli k dispozici maséři a v cíli také vždy čekalo malé příjemné překvapení, jako například teplá a studená vířivka ;-). Každý den jsme také hodně odpočítaly a spaly alespoň osm hodin.
Další etapy
Druhá etapa, o délce jen 32 km, nás vedla přes Simering Alm (1 770 m n. m.) na vrchol Tshirgant 2 200 m n. m. až do rakouského Imstu. Výška mě ve svém nejvyšším bodě donutila k malé přestávce a natočení videa o vysokohorské dechové krizi :). Naší největší zbraní se Silvií jsou dobré a přesné technické seběhy. Případné ztráty při výstupu se nám dvojnásob vrátily v sebězích.
Nejdelší a zároveň nejkrásnější etapa závodu, 54 km s 2 800 m převýšením, nás čeká v pořadí třetí den. Silvii etapa chutnala, ke konci mě povzbuzovala k pohybu vtipy, což mi hodně pomohlo a dodalo sílu. Na této panoramatické trase okolo Otztálských štítů jsme měly čtyři občerstvovací stanice plné ovoce a dalších dobrot, včetně teplé polévky. Naší strategií však bylo zdržovat se na občerstvovačkách co nejméně, jen k nezbytnému doplnění tekutin a drobnému občerstvení. Dostatek osvědčených zásob jsme si ale nesly v batůžcích s sebou.
Mým oblíbeným úsekem letos byl vertikal, krátký 7kilometrový výběh s převýšením 670 m. Trasa vedla kolem ledovcového jezera Rifflesee, kde jsme po doběhu strávily pár hodin válením se po zelené trávě, odpočinkem, jídlem a focením.
Na páté, 37 km dlouhé etapě z Mandarfenu do Gurglu, nás čekalo převýšení 2450 m, sem si prošla sérií malých i velkých krizí, které jsem díky podpoře ze všech stran rozchodila. Pomohlo mi také hodně se soustředit na dýchání a vidina majestátního vrcholu Retenbachjoch ve výšce 2 992 m n. m., po kterém náš čekal prudký a dlouhý seběh do Obergurglu, který jsme si užily.
V cíli jsme si opět jako první navlékly regenerační kalhoty a testly výbornou místní zmrzlinu.
Když se v horách zhorší počasí
Šestou etapu nám organizátoři zkrátili kvůli špatnému počasí. Z původní trasy zbylo jen 13 km s 1 200 m převýšením, přičemž trasa byla stejná jako při mistrovství světa v běhu do vrchu v roce 2013. Na vrcholu nám poprvé sněžilo a v nižších polohách čekal déšť. Start se přesunul do odpoledních hodin do Neustiftu. Oběma se nám běželo krásně, nakonec vyšlo i slunce a v cíli jsme se odměnily domácími kaiserschmarrny. Poválcovat nohy, doplnit tekutiny, pár porcí dobrot, namazat nohy, sprcha, oddych a večer pasta party. Náš každodenní program.
Na předposlední etapě nás v nejvyšším bodě trasy čekal organizátor Martin, který nám oznámil, že kvůli počasí bude muset být i tato etapa zkrácena na pouhých 12 km. Práce organizačního týmu byla i v této částečně krizové situaci výborná a všechny informace nám byly velice pozitivně podány. Pod kopcem, kam jsme seběhly, abychom počkali na shuttle busy, byly nachystány zateplené stany s našimi drop bagy, polévka a také hodně jídla 🙂 Za nás super.
Poslední osmá etapa už jsme jely na „adrenalín“, ale celkově dopadla dobře. Užívaly jsme si jen pohodu a krásné okolí. Krize dolehla poslední den i na Silvii, která si tento 34 km dlouhý úsek s 2 700 m převýšení užila se slzami v očím. Pod vrcholem Sandjoch na nás ale naštěstí čekal náš super support Martin, který nám dodal sílu do posledních kilometrů. Sbíhaly jsme si pro vítězství v kategorii master.
Emotivní doběh do cíle
V posledních metrech se v nás mísí pocity štěstí, úlevy a smutku, že ten úžasný týden skončil. Na místo regedrinku šupnem každá jedno pivko. Vítáme se a gratulujeme si se všemi finalisty. Večer jsme si po několikanásobném vyhlášení všech kategorií ještě všichni zaskákali v rytmu všeho možného. Nejlepší párty za poslední dobu. Partička lidí všech národností, věkových i výkonnostních skupin skáče, plácá se po ramenou a objímá se radostí z toho, co mají za sebou. Úleva, radost, úsměvy a slzy štěstí. Tak konči TAR. Nádherný závod, který doporučuji všem 🙂
Jak se na TAR vybavit?
- Bežecké triko, kraťasy, kšiltovka
- Bežecká vestička Dynafit sky 6
- Hole Dynafit ultra pole
- Lehká nepremokavá bunda Dynafit shakedry
- Nepremokavé kalhoty Dynafit alpine waterproof 2,5 l overpants
- Dynafit ultra 50
- Hoka speedgoat
- Dynafit Alpine DNA
