Sympatická běžkyně, kterou už nějaký čas pravidelně vídáme na domácích závodech na stupních vítězů, a to jak v trailu, tak i na silnici. Daří se jí i na zahraničních závodech, kam často vyjíždí s manželem Tomášem na běžecké dovolené. V loňském roce si oba dva vyběhli Golden Ticket na finále světové série Golden Trail World Series.
Terko, loňská sezona pro Tebe byla velmi úspěšná, od MČR na Ještědu, kde jsi doběhla na 5. místě, přes úspěchy v zahraničí, vítězství na našich domácích závodech, získání „Golden Ticket“ v rámci národní série GTS… S jakým výsledkem jsi byla nejvíc spokojená?
Loňská sezóna byla zajímavá tím, že jsem od sebe očekávala velké výsledky, jelikož jsem strávila dva měsíce v Himalájích. Nakonec se ale ukázalo, že se s tím moje tělo nevypořádalo úplně dobře a spíš bylo unavené a bez síly, což potvrdil také zátěžový test a test na železo. I přesto jsem se nenechala strhnout a věřila, že mám naběháno a dokážu trénink prodat. To se snad i povedlo. Asi nejvíce si vážím výsledku z 60 km dlouhého závodu Penyagolosa Trails ve Španělsku, kde jsem si svůj předchozí čas vylepšila o 37 minut a dostala se pod hranici 7 hodin. Stačilo to sice jen na 7. místo, ale přesto si myslím, že jde o solidní výsledek v mezinárodní konkurenci.
A jaký závod se Ti nejvíc líbil?
Krásných závodů jsem běžela poměrně dost, ale vyzdvihnout mohu například rakouský závod Silvretta3000 (od letošního roku PIUT), který se běží z Ischglu do Galturu přes kopce s krásnými výhledy, a kde se mi povedlo obhájit vítezství z roku 2022.
V loňské sezoně sis poprvé zkusila závod na vertikální kilometr a také 100km trailový závod. To jsou opravdu odlišné disciplíny. Která Tě zaujala víc a plánuješ se jedním z těchto směrů vydat?
Obě disciplíny mají něco do sebe, na nic z toho jsem se specificky nepřipravovala, ale určitě jsem lépe obstála na stovce než na vertikálu. Na vertikálu se totiž první cca kilometr běžel po rovině, kde jsem začala mimo svoje možnosti a hned na začátku kopce mi úplně odešly nohy i dech. Tím, že nebylo kde vydechnout, už jsem se nerozběhla a protrápila se až do konce. Na stovku jsem se sice přihlásila jen týden před závodem, ale určitě jsem strategii více promýšlela a díky tomu, že jsem snad nic nezanedbala, odnesla jsem si i krásný zážitek. Ačkoliv nikdy na takové trati nemůžete říct, že jde všechno hladce, žádná větší krize mě nezastihla, vydržely nohy i žaludek a já jsem se posledních 20 km dojímala, že jsem to opravdu zvládla. Do budoucna tedy plánuji určitě pravidelně zařazovat nějaké delší závody, nicméně zatím se na ně nechci výhradně zaměřovat.
Máš výborné výsledky v trailových závodech i na silnici, kde sis vloni sis vylepšila osobní rekord na desítce. Jak se Ti daří to takto skloubit a co Tě baví víc?
Řekla bych, že zlepšení času na desítku byla v mém případě jen náhoda. Trailové závody a silnice se dají podle mého kombinovat pouze do určité míry, protože na obojí je třeba zařazovat specifické tréninky. Z vlastní zkušenosti vím, že po víkendu v kopcích se nohy vzpamatovávají poměrně dlouho a je těžké vzápětí podávat kdovíjaké výkony na silnici. To umí jen někteří výjimeční běžci, jako je třeba Barča Macurová.
Osobně mě baví oba směry a jejich kombinace. Silnice je velká dřina a nic se tam neodpouští, ale o to příjemnější pak je, když člověk zaběhne vysněný čas. V kopcích je mnoho proměnných a hůř se výsledky porovnávají, ale zase se běhá v krásném prostředí a je tam dobrá atmosféra.
Jak vypadá Tvůj trénink, trénuješ spíš na rovině, nebo v kopcích?
Vzhledem k tomu, že jsem celý život žila v Praze, odběhala jsem většinu tréninků na rovině a o víkendech potom běhala v kopcích. Nyní jsme se ale přestěhovali do Jablonce nad Nisou, a předpokládám tedy, že roviny bude mnohem méně.
Spolupracuješ s trenérem, nebo trénuješ sama, případně účastníš se nějakých skupinových tréninků?
S žádným trenérem nespolupracuji, i když do budoucna tuhle variantu nezavrhuji. Zjistila jsem, že aby trénink opravdu fungoval, musí vás trenér znát nebo s ním minimálně musíte navázat takový vztah, který umožňuje sdílet mu vaše pocity. Odjakživa trénuji velmi intuitivně a podle aktuálního rozpoložení. A taky jsem trochu nezmar, který když má náladu a čas, nemá problém se tréninkem úplně zničit.
V minulém roce jsem začala poměrně pravidelně docházet na skupinové tréninky s Honzou Havlíčkem a babickou skupinou na dráze a musím říct, že tyto tréninky mě v loňské sezóně posunuly nejvíce.
Pracuješ v advokátní kanceláři, je těžké skloubit trénování s takovou náročnou prací?
Práce v advokátní kanceláři bohužel neznamená práci od 9 do 5 a není dost dobře flexibilní, takže to jednak vyžaduje dobrý time management, ale také je potřeba přizpůsobovat se aktuální situaci. Občas je to takový začarovaný kruh, protože chci i v náročnějších dnech všechno stihnout a ubírám třeba ze spánku, což určitě není dobrý příklad. Na druhou stranu mi právě v těchto dnech běh pomáhá uvolnit stres.
Nyní jsem po 6 letech změnila kancelář a přesunula se z Prahy do Liberce, tak jsem sama zvědavá, jak se mi povede nastavit nový režim.
Vloni v září jsi také udělala významný krok v osobním životě, stala se z Tebe paní Hudcová. S Tomášem jezdíte společně na většinu závodů, trávíte běžecké „dovolené“… Prozradíš nám, jak takové soužití v domácnosti dvou špičkových běžců vypadá?
Já myslím, že soužití funguje perfektně. Naopak si nedokážu představit, že by jeden z nás neběhal. Oba víme, že kromě práce chceme stihnout i trénink a že občas na něj dojde třeba i pozdě večer nebo zabere půlku víkendového dne. Priority máme nastavené podobně, takže se vzájemně respektujeme a podporujeme. Jediné, v čem se rozcházíme, je to, že já ve zbytku času vařím nebo uklízím a Tom by raději odpočíval 😊.
Řešíte spolu tréninky a chodíte společně někdy běhat?
Celý běžecký svět řešíme doma hodně, protože sledujeme stejné zprávy, máme stejný okruh kamarádů, posloucháme stejné podcasty a baví nás vše rozebírat. Co se týče tréninku, každý si volíme, co chceme běhat, sám. Přes týden nám společné běhy nevycházejí, ale víkendy vždy plánujeme spolu a většinou spolu i běháme nebo případně Tom běhá kolem mě.
Na konci října Tě potkalo zranění, které Ti bohužel nedovolilo startovat na finále Golden Trail Series, a vystavilo Ti na pár měsíců běžeckou stopku. Z vlastní zkušenosti vím, že pro aktivní lidi není lehké se s tím vyrovnat, ale jak sleduji, zvládáš to skvěle. Co Ti konkrétně pomáhá a co bys poradila zraněným sportovcům, na co by se měli soustředit?
Myslím, že je odvážné říkat, že zranění zvládám skvěle. Obecně jsem velký plánovač a nesnáším dobře jakékoliv změny plánů. Zlomenina nohy, operace a 8 týdnů s nechodící sádrou mě ale donutilo změnit plány kompletně a vlastně celkově se po mnoha letech zastavit. Člověk začne úplně jinak vnímat i běžný pohyb, jako je chůze, a vážit si těch obyčejných věcí, které jinak bereme jako samozřejmost.
Pomáhá mi říkat si, že mi zranění dalo možnost a prostor pro posílení a rozvíjení se v jiných oblastech a také pro nějaký ten odpočinek. Dostalo se mi i neuvěřitelné podpory a pomoci od běžeckých i neběžeckých kamarádů a rodiny, za což jsem velmi vděčná.
Věřím, že už brzy začneš zase trénovat, máš nějaké plány na tuto sezónu?
Jak jsem řekla, zranění mě naučilo, že není dobré vždy všechno plánovat. Určitě si na tuhle sezónu nechci dávat nějaké velké cíle, protože nevím, jak mi noha, ve které mám voperovanou dlahu, bude fungovat. Cílem tedy je postupně se dostávat zpět do formy, a když se mi podaří i něco víc, bude to příjemný bonus.
Máš nějaké běžecké cíle nebo sny, kterých bys chtěla dosáhnout?
Běžecký snů mám ještě poměrně dost, ale momentálně si nejvíc přeji, abych mohla zase sportovat bez omezení a bolesti. Pokud se to povede, chtěla bych si zaběhnout maraton pod 3 hodiny a obecně ještě aspoň trochu zrychlit. Určitě by se mi líbilo zaběhnout si pár delších závodů v horách a jednou snad i celé UTMB.
