Říká se, že není umění chlastat, když vám chutná. Je jedno, jestli mluvíme o sportu nebo životu obecně, obojí čas od času přináší těžké chvíle. Také proto zde nebudu psát jen o běhu. Tento článek se dá vztáhnout na takřka všechny druhy výkonu, kterými mohou být například zásadní zkouška při studiích, prezentace vaší práce před kolegy nebo třeba pracovní pohovor. Projdeme si tedy několik tipů, jak se o sebe postarat před a po daném výkonu.
Přečtěte si první část článku.
Po výkonu
Takže právě krachuje vaše podnikání, pohořeli jste u prezentace pro vaše kolegy nebo jste dostali pětku do žákajdy. Představte si, jakýkoli neúspěch chcete, a klidně popusťte uzdy kreativitě. V mém případě by to bylo třeba to, že bych pro nedostatek klientů musel uzavřít svou soukromou terapeutickou praxi.
Je vám už jen při té představě dost mizerně? Tak vám možná pomůžu tím, že vás v prvních dvou bodech tohoto článku seznámím s hédonickou adaptací a zákonitostí prosté pravděpodobnosti. A poté si projdeme tři body povýkonového debriefingu, který vám může pomoci se s nezdarem vypořádat a předcházet dalšímu.
Hédonická adaptace
Hédonická adaptace byla v roce 1978 zkoumána u dvou skupin lidí. První byli následkem nehody připoutáni na invalidní vozík, druzí pak výherci v loterii. Jak byste asi sami odhadli, bezprostředně po nehodě se životní spokojenost paraplegiků výrazně snížila, zatímco životní spokojenost výherců v loterii stoupla strmě nahoru. Co vás však možná překvapí, je fakt, že již rok po dané události se životní spokojenost obou skupin navrátila takřka k dřívější hodnotě (Ariely, 2012). Hédonická adaptace je tedy pro nás jakousi dvousečnou zbraní. Na jednu stranu nedosáhneme dlouhodobého štěstí třeba tím, že si koupíme drahé auto nebo vyhrajeme důležitý závod, na stranu druhou nás zase chrání před věčně trvající mizérií životních neúspěchů a těžkých situací. Jak se říká „Čas rány zahojí“. Takže pokud je vám právě teď zle z jakéhokoli důvodu, nezoufejte, hédonická adaptace je na vaší straně a pravděpodobně vám dříve či později bude líp. Bohužel to však platí i obráceně, pokud se právě teď vznášíte na obláčku třeba z úspěchu v závodě.
Prostá pravděpodobnost
A komu to stále nestačí k víře, že jednou bude líp, přidám ještě prostý pravděpodobnostní fakt. On totiž okamžik nezdaru je podobný jako vybíhat do deště. Pokud to máte podobně jako já, tak je v danou chvíli vaše morálka a nálada takřka na bodu mrazu. Tím pádem je ale daleko pravděpodobnější, že se vaše nálada zlepší, než zhorší. Jednoduše proto, že už nemá moc kam klesat. 🙂
Samozřejmě se k jednomu nezdaru může přidat další nezdar nebo jiná těžká situace. Kupříkladu neúspěch v závodě může doplnit vážná nemoc blízké osoby. Ale když se podíváme na každý nezdar izolovaně, tak nám velice pravděpodobně již nikdy nebude z nezvládnuté zkoušky tak zle, jako když opouštíme místnost bez razítka v indexu, nejspíš nám již nebude nikdy tak zle z neúspěšného pohovoru jako v okamžiku, kdy si čteme zamítavý mail a pravděpodobně nám také nebude tak těžko z DNF (Did Not Finish) na závodě jako v okamžiku, kdy místo abychom dál běželi po svých, nastupujeme do auta a jedeme domů.
Atribuce
Prvním aspektem jakéhosi povýkonového debriefingu může být atribuce, tedy přisuzování příčin ne/úspěchu. Tady je však potřeba nalít si čistého vína a odlišit výmluvy od objektivního pohledu na vlastní nezdar.
V knize Nastavení mysli (2017) popisuje autorka Carol Dweck případ tenisty Johna McEnroea, který se skrz neustálé výmluvy ani nemohl poučit z vlastních chyb. Jednou totiž prohrál, když měl horečku, jindy ho zase bolela záda, jednou se stal obětí očekávání, jindy zase bulváru. Jednou prohrál s přítelem, protože přítel byl zamilovaný, a on ne. Jindy se najedl příliš brzy před zápasem. Jednou byl moc zavalitý, jindy moc hubený. Jednou byla příliš velká zima, jindy velké vedro. Jednou trénoval málo, jindy zase příliš. Prohru na French Open v roce 1984, kdy vedl o dva sety, přisoudil dokonce tomu, že kameraman NBC si sundal sluchátka a z okraje kurtu se začal ozývat hluk.
K realistickému pohledu na vlastní výkon může vypomoci tato matice (Řehan, 2007):
| vnitřní | Vnější | |
| labilní | úsilí | náhoda |
| stabilní | schopnosti | obtížnost výkonu |
Na jedné straně spektra jsou tedy lidé, kteří se pořád vymlouvají na nějaké náhody, které jim hází klacky pod nohy (příliš silná vnější atribuce). Na druhé straně pak lidé, kteří sami sobě spílají i za naprosto nepředvídatelné okolnosti (příliš silná vnitřní atribuce). Nebezpečným se tento přístup stává zejména tehdy, když je uplatňován nejen k sobě samému, ale i vůči druhým. Sám jsem se setkal s názory jako „Však si za to znásilnění mohla sama, když měla tak krátkou sukni“ nebo „Stejně měli Židé tu genocidu předvídat a zavčasu sbalit kufry“. Ale zpátky k závodění. Třeba na takovém 100km horském ultramaratonu je mnoho proměnných, které lze těžko předvídat (vymknutí kotníku, rozmary počasí, žaludeční potíže, puchýře,…), které když se vám nedějí opakovaně, čímž by naznačovaly opakující se chybu, tak nemá smysl si za ně sypat popel na hlavu.
Jen pro zajímavost, znepokojivý příklad toho, jak v některých okamžicích nemáme v rukou svůj život, uvádí Daniel Kahneman ve své knize Myšlení rychlé a pomalé (2012). Představte si že jste vězeň v izraelském vězení a soudce nyní rozhoduje o vašem podmínečném propuštění. Tento soudce provádí posuzování každý den, jednotlivé případy jsou mu prezentovány v náhodném pořadí a u jednotlivých rozhodnutí stráví poměrně krátký čas, v průměru šest minut. Obvyklým rozhodnutím je zamítnutí žádosti, pouze 35 % požadavků je schváleno. Tento soudce má také během dne tři přestávky na jídlo a dle toho, jestli byl právě po jídle, dosahoval podíl schválených žádostí až 65 %, naopak těsně před jídlem klesl téměř až k nule. Jste tedy vězeň ve výkonu trestu a o vašem dalším životě do velké míry rozhoduje to, jestli má váš posuzovatel prázdný nebo plný žaludek.
Aspirace
Další sprosté slovo na „A“. 🙂 Aspirace je projevem naší výkonové motivace a znamená, jak náročné úkoly si pro sebe volíme. A toto už opravdu nemusí být otázka jen závodů, ale asi každý známe někoho, kdo každý den v práci dře pro svou seberealizaci a naopak někoho, kdo se jen zašívá. Ve výše uvedené matici se atribuce nachází vpravo dole jako obtížnost výkonu. Plháková (2007) píše o tom, že jedinci s velkou potřebou úspěšného výkonu preferují středně obtížné úlohy, které pro ně představují určitou výzvu, přičemž jejich zvládnutí reálně odpovídá jejich schopnostem. Lidé s nízkou výkonovou motivací naproti tomu preferují buď velmi snadné, nebo mimořádně obtížné úlohy. Těžké úkoly si zřejmě vybírají proto, že neúspěch v něčem obtížném na ně nevrhá špatné světlo. Vždy přitom existuje, byť málo pravděpodobná, možnost, že se jim podaří uspět. Snadné úkoly pravděpodobně volí z toho důvodu, že nekladou velké nároky na výkon, přičemž jejich zvládnutí je příjemným potvrzením vlastní kompetence. Potřeba revidovat svou úroveň aspirace tedy přichází ve chvíli, kdy se vám dlouhodobě nic nedaří nebo si úspěchy vybírají až příliš vysokou daň, například v podobě vyčerpání, časté nemocnosti, zpřetrhání sociálních vazeb apod. Tady by mohlo pomoci snížit svou pomyslnou laťku a věnovat se, třeba jen dočasně, snazším výkonům. Paradoxně je však na místě zvážit svou úroveň aspirace, i když se vám daří vše, na co sáhnete, nebo vlastně ani nemáte pocit, že byste odváděli nějaké výkony. Pokud to se svou potřebou aspirace máte zapotřebí, můžete zvážit volbu náročnějších výzev, kterým se příště postavíte.
| Úroveň aspirace | Jaké úkoly si volí |
| nízká | snadné či vysoce obtížné |
| vysoká | středně obtížné |
Práce s chybou
Toto je záležitost, která se v poslední době začíná hlasitě ozývat jak v oblasti seberozvoje, tak třeba i ve školství. Může to být přepálené tempo u závodu, nepřipravenost k pohovoru, krachující podnikání či třeba chyba v matice. Cituji z oficiálního webu Hejného metody, která se k chybám žáků staví velice vlídně:
Chybě v procesu učení nespíláme, ale hájíme ji a dokonce ji vítáme. Vítáme chybu jako zprostředkovatele žákova opravdového poznání. Přimlouváme se za to, aby v našem vyučování (nejen v matematice) zakořenila stará moudrost, že „chybami se člověk učí“.
Zdroj: www.h-mat.cz/principy/prace-s-chybou
Odmítavý postoj k vlastním chybám má hned tři nedostatky. Zaprvé vás paralyzuje už před tím, než se do něčeho pustíte. Pokládáte si otázky: „Co když to nezvládnu?“, „Jak se na mě budou ostatní dívat?“,… Zadruhé si pak chybu vyčítáte a zatřetí se z ní spíše nepoučíte, protože se od ní pokusíte co nejrychleji utéct. Toto pak brání analýze příčin této chyby („Co vedlo k tomu, že jsem zkrachoval?“, „Jak to napříště udělat lépe?“, „Co všechno jsem udělal dobře?“). Dle Jelínka (archiv ČT, Hyde Park, Marian Jelínek, 26.7.2020) je úspěch ve sportu (k zamyšlení: i v životě?) dán tím, jak se zachovám k neúspěchu.
Sebekoučovací otázky
Článek uzavřu několika koučovacími otázkami ke každému z témat. Říkám jim koučovací, protože na slovo koučink dneska lidi slyší. 🙂 Opět doporučuji je prohnat co nejvíce modalitami. To znamená, že si je můžete pouze pročíst, víc z nich však dostanete po hlubším zamyšlení, ještě lepší je formulovat si odpověď nahlas, napsat si ji na papír a nejvíc z toho vyždímáte, když si o nich s někým promluvíte.
