Temné kouty běžcovy duše – nervozita, zklamání a spol.

Fixní a růstové myšlení

Růstové myšlení je dle mého názoru dobrým výchozím bodem, ať už máte před jakýmkoli výkonem, nebo po něm. Psycholožka Carol Dweck se v knize Nastavení mysli staví proti zažité představě jednou vrozených a neměnných kvalit, jako je inteligence, sportovní, hudební či výtvarné nadání, empatie, manuální zručnost, komunikační dovednosti, kreativita a další (fixní myšlení). Uznává, že se rodíme s určitými talenty, ve výsledku se však mistrem stává ten, kdo dané dovednosti věnuje více úsilí (růstové myšlení) než ten, kdo se pro ni narodil. Ze své praxe i z oblasti sportu a podnikání podává mnoho důkazů o tom, jak úsilí zvítězilo nad talentem. Na tento závěr pak můžeme navázat logické úvahy, že pokud je dle vašeho přesvědčení např. inteligence víceméně neměnná, budete se snažit působit chytře. Tím pádem se budete vyhýbat náročnějším výzvám, které by mohly ukázat opak.

Radek Chrobák bude jedním z vystupujících i v rámci běžeckého programu na Festivalu Obzory.
Jeho přednáška s názvem „CÍLE, VŮLE, TALENT A NÁVYK pohled psychologa“ bude na programu v sobotu 13. listopadu 2021 v čase 15:00-16:30.

Koupit si vstupenky můžete zde.

Při střetu s překážkou to rychle vzdáte. Snahu budete vnímat jako zbytečnou, protože dle vašeho přesvědčení jste buď chytří, anebo ne. Také se budete vyhýbat negativní zpětné vazbě a úspěch druhých pro vás bude ohrožující, protože co když je tamten a tamta chytřejší než vy. V konečném důsledku tedy plně nevyužijete svůj potenciál. Zatímco pokud věříte, že inteligence se dá v průběhu života značně rozvíjet, budete přijímat výzvy, které vás budou posouvat. Vytrváte tváří v tvář nezdarům, snahu budete vnímat jako nezbytnou, protože prostě máloco je zadarmo. Z kritiky se poučíte a úspěchy druhých vás budou inspirovat, budete se od druhých učit. Dobrá, to byla inteligence. A jak je to tedy s těmi běžeckými dovednostmi? Dají se rozvíjet podobně jako inteligence? Já i Carol Dweck věříme že ano.

Vnímám, že dnešní společnost velice oslavuje talent a nikoli vynaložené úsilí. Prostě se buď narodíte jako sportovec, umělec, dobrý rodič, doktor, rozený vypravěč, vyjednavač apod., nebo ne. A u všech osobností, které v něčem prorazily, si pak myslíme, že měly kdovíjaký talent. Sám u sebe mám ale otázku, nakolik jsem vlastně k běhání skutečně talentovaný? Pod nánosem tolika hodin tréninku je totiž nemožné rozlišit, jestli jsem se již narodil s nějakými vlohami, nebo si to prostě jen vydřel. Stejně tak se třeba u Jaromíra Jágra tvrdí, že je to prostě talent. Vezměte si ale kolik tisícovek hodin má již Jarda za svůj život odtrénováno a odehráno. Tolik času naplno věnovaného hokeji zákonitě vytříbí vaše hráčské umění. Jak tedy nyní zpětně posuzovat Jardův talent? Byl to talent nebo dřina? Nebo obojí? Na růstovém myšlení je kouzelné, že jeho změna z myšlení fixního ani nevyžaduje zvláštní úsilí. Celé je to o vašem přesvědčení, že vaše kvality nejsou jednou vrozené a neměnné, ale že za cenu jistého úsilí se dají dalece rozvíjet. Když změníte své fixní nastavení mysli na růstové, rázem dodáte učení těchto dovedností patřičnou váhu, budete přijímat chyby, které jsou nedílnou součástí učení, budete se učit od zkušenějších a nebudete se bát přiznat své nedostatky. Také neúspěchy, které vás na vaší cestě zákonitě potkají, budete vnímat jako podněty k dalšímu zlepšení a nebudou ohrožovat vaši sebehodnotu, jako je tomu u fixního myšlení.

Zabijáci růstového myšlení

Sociální sítě. Michaela Jordana vyřadili ze středoškolského reprezentačního týmu. Také univerzita, za kterou chtěl hrát, ho nevzala. Nezlanařily ho ani první dva týmy NBA, které si ho mohly vybrat. A teď si představte, že kdyby to již tehdy bylo možné, tak by Jordan dal po každém z těchto životních nezdarů příspěvek na Facebook, navíc s přiloženou fotkou zdrceného obličeje. Ne, toto se dneska nedělá. Ne nadarmo se Facebooku říká „Chlubítko“. Málokdy se pro široký svět prezentujeme tím, že jsme se setsakramentsky snažili, a ono to přesto nevyšlo. Krmíme sociální sítě fotkami s americkými úsměvy, vydařenými dovolenými, oslavami narozenin, fotkami z promocí a podobnými lahůdkami. Ve skutečnosti však naše životy nejsou vždy tak světlé, ale nabírají také různé odstíny šedi a někdy přechází až do černočerné. Sám u sebe pozoruji, že nejsem zdaleka tak ochotný psát o závodech, kde jsem se neumístil dle svých očekávání, natož pak o těch, které jsem ani nedokončil. Na Facebook se přece nedávají věci, které se mi nepovedly. Toto však nutně vede k fixnímu myšlení, protože nabývám přesvědčení, že by se mi vše mělo zdařit hned napoprvé, bez výrazného úsilí, zvlášť když to takto vidím na všech ostatních profilech. Přece neohrozím svůj mediální obraz tím, že napíšu „Moc jsem to chtěl, tolik jsem se snažil a přece mi to nevyšlo.“

Zabijáků růstového myšlení může být samozřejmě více. Mohou to být očekávání vaší rodiny, která věří, že jste se narodili jako talenti a případné neúspěchy nepřipouští. Stejně tak to mohou být fanoušci, které přece nechcete zklamat, nebo třeba přátelé, kteří si z vás tropí legraci. A to jen za to, že jste sice skončili na bedně, ale v cíli jste se pozvraceli, a to je ostuda. Zátopkova rodina fenomenálnímu českému atletovi domlouvala, aby cílem neprobíhal v jeho typickém šklebu. Jako by jim nestačilo, že jejich syn byl jedním z největších atletů všech dob. 🙂

Před výkonem

Takže jsme svou mysl přeorientovali na to, že především úsilí a také chyby vedou v konečném důsledku k úspěchu. A teď už pojďme od nastavení mysli k přípravě před samotným výkonem. I mezi laickou veřejností je již docela dobře známá metoda vizualizace dokonalého výkonu, tedy jakási „race simulation“. Při ní si před výkonem samotným představujeme jeho bezchybný průběh. Toto je dobře známo například u sprinterů, problematické však může být provedení na poli ultramaratonů, kdy samotný závod netrvá několik vteřin či minut, ale dlouhé hodiny. Také u výkonu typu pracovního pohovoru je nám předem neznámo tolik aspektů situace (délka pohovoru, otázky, počet posuzovatelů, podoba místnosti a další), že takováto vizualizace by byla velice mlhavá. Přistoupíme tedy k tématu opačně a nebudeme si představovat ideální průběh výkonu, ale spíše pohlédneme našim strachům do tváře.

Oslovte svůj strach

Vypomůžu si zde podobenstvím, kdy má dítě strach z bubáka. Ono totiž to jediné nepříjemné, co můžeme před výkonem zažívat, je strach. Chcete-li to nazvat mírněji, tak obavy. Nic z toho, co vám běží před výkonem hlavou, se dosud nestalo, není to tedy vzpomínka, ale představa něčeho nepříjemného, proto strach. A co může pomoci dítěti překonat strach z bubáka? Mentální kouč Marian Jelínek radí veškeré své strachy pojmenovat a začít si s nimi povídat. Jelínek sám uvádí příklad jeho svěřenkyně tenistky, která si toto své „druhé já“ pojmenovala Xena. Podobný postup se uplatňuje také u úzkostných pacientů, kteří si povídají se svými úzkostmi. A co nastane pak? No přece když si dítě začne s bubákem povídat, tak už z něj nemůže mít takový strach. Když se odvážím někoho nebo něco oslovit, tak již nemohu prožívat takovou hrůzu, jako když mi strachy vyschne v hrdle. Metaforu tohoto nalezneme třeba i v sérii o Harrym Potterovi, kde celý kouzelnický svět byl paralyzován z někoho, jehož jméno se nesmělo vyslovit. Teprve ten, kdo se nebál vzít jeho jméno do úst, jej skutečně porazil. Promlouvat s něčím nebo někým z koho máte strach, má hned několik účinných faktorů. Za prvé jste tvůrci situace, protože již nejste odkázáni jen na zmatený sled myšlenek, ale sami volíte, co řeknete. Za druhé od svého strachu neutíkáte, čímž pak na vás zpravidla ještě více doráží, ale naopak ho přijímáte jako zcela přirozenou součást života. A za třetí, pokud si se svým strachem budete povídat nahlas, ne pouze v mysli, tak také slyšíte svůj hlas, což vás lépe ukotví v realitě.

Jelínek (tamtéž) dále navrhuje tyto dialogy se svými strachy rozšířit nejen na důležité životní okamžiky, ale na každý trénink a také na situace úspěchů. Tam je dobré své ustrašené já zase pochválit, a tím zvýšit pravděpodobnost, že se příště bude zase chovat podle vaší vůle a nebude vám jen tropit zmatek v hlavě. 

Pokud si říkáte, že budete vypadat jako blázni, tak vám nabízím pár situací, kdy lidé běžně mluví a nečekají odpověď. Taky se bavíte se svým domácím mazlíčkem? A taky jste od něj dosud nedostali žádnou odpověď? 🙂 Taky si nahlas komentujete svou činnost, když se na něco maximálně soustředíte? Taky si na ultramaratonu vedete monolog, kam jste to zas vlezli a že to nemáte zapotřebí? Já ano. 🙂 Ve všech těchto situacích je nám samomluva nápomocná, dá se tedy předpokládat, že pomůže i při zvládání našich strachů.

Intuitivní a racionální strach

Rozlište, jestli se před vaším výkonem, ať už je jakýkoli, jedná o tzv. intuitivní či racionální strach. Intuitivní strach je společný snad všem živočichům a chrání naše životy. Bojíme se výšek, hadů, pavouků a další havěti, protože nás skutečně mohou ohrozit na životě. Zatímco strach racionální chrání naše ega. Ono i chránit naše ego je důležité. Profesionálnímu sportovci může jít na olympiádě skutečně o hodně. Přesto by však jeho racionální strach neměl dosahovat závažnosti strachu intuitivního. Ono na té hlášce: „Vždyť nejde o život,“ přece jen něco bude. 🙂

Technika „A co bude pak?“

Takže jsme se již přeladili do růstového nastavení naší mysli, promluvili si se svým strachem, uvědomili si, že nejspíš nejde o život, ale „pouze“ o naše ego, a teď si představíme, co bude, když se to nezdaří. Vezměme si situaci, kdy z jakéhokoli důvodu položíte závod. Většina lidí dělá tu chybu, že končí pouze u této představy. Končím na 60. kilometru stovky a jdu s hanbou domů. A tato představa se jim pak točí v hlavě dokola a dokola. Ale pojďme si ten příběh dohrát až do konce a neskončit v tom nejtěžším momentě. Jednoduše se ptejte sami sebe: „A co bude pak?“ a takhle pořád dokola. Možná dojdete k tomu, že ten den si doma dáte sprchu, budete zdeptaní, ale již další den vám bude o trochu líp a třeba se půjdete vyklusat. Po dvou dnech se nálada dále zlepší, uděláte s kamarády pár vtípků na adresu vašeho výkonu a třeba za týden se již s plnou chutí vrhnete do tréninku. Finta je tedy v tom nezastavit své představy v tom nejtěžším bodě.