STOPA NVPP V AMERICKÉ PUSTINĚ – z Ostrého na Western States 100

Vše začalo někdy v roce 2012, kdy zakládáme běžeckou skupinu NVPP. V té době naše běhání bez trička, v pětiprstech (Fivefingers) nebo minimalistických botách bez ponožek, vzbuzuje spíše úsměvy. Nicméně možná právě za tímhle minimalistickým přístupem k běhání a životu se skrývaly všechny tyhle tenkrát netušené možnosti, ke kterým jsme se dopracovali dnes. Tehdy také vznikl náš tradiční závěrečný běh sezóny Ostrý – Lysá hora a z5, který nám připadal neuvěřitelně dlouhý a náročný. Dnes těch něco málo přes 50km zvládne bez potíží většina lidí ve skupině jak nic a pro mnohé je to pouze o něco delší trénink.

Podívejte se na další fotografie k článku…

Nejdůležitější je, že něco děláte, že z toho máte pořád radost

S jídlem roste chuť a tak když se vám podaří uběhnout 50km zkusíte 80 a pak ….. kde to má konec nikdo z nás netuší, jedno je však jisté ať běžíte dlouho, krátce, pomalu nebo naopak rychle, nejdůležitější je že něco děláte, že z toho máte pořád radost a máte kolem sebe lidi, kteří to mají tak nějak podobně jako vy.

Legendární Western States 100, který je nejstarším a snad i nejslavnějším stomílovým závodem na světě, učaroval určitě každému ultratrailovému běžci. Příběh Gordyho Ansleiga, jenž se v roce 1974 v závodě jezdců na koních vedoucí z Nevady do Californie, staví na startovní čáru sám a začíná tak historii dlouhých náročných běhů horami a divočinou, je až neuvěřitelný, stejně jako to že na startu stál i v letošním roce.

Kdyby, jste mi před dvěma lety nebo dřív řekli, že tam budu stát i já, jen bych se usmál a odpověděl, že nic takového není možné a reálné, že to je myšlenka z říše snů. Přesto všechno jsem před pátou hodinou ranní stál kousek od startu, koncentroval se na to, co přijde a zároveň vstřebával tu neuvěřitelnou atmosféru.

Stovky naběhaných kilometrů, jsou pro mne samozřejmostí a denní přirozeností, jenže to nestačí

Co vše tomu předcházelo? Dlouhé hodiny tréninku a stovky naběhaných kilometrů, jsou pro mne samozřejmostí a denní přirozeností, jenže to nestačí. Musíte mít sebou spolehlivé lidi, kteří snesou krizové situace, dokážou běžet za všemožných podmínek a jsou ochotni, i když nebudou závodit hradit velkou část nákladů ze svého a to vše pouze za obrovský zážitek být u toho. Jen vše zorganizovat, sehnat letenky, ubytování, auto….

Nicméně stejně jak neuvěřitelné bylo, že po zaběhnutí kvalifikačního závodu, jsem prošel sítem loterie, kde bylo v osudí 8291 lístků s účastí. Tak neuvěřitelně se zachovala místní běžecká komunita, přátelé, fandové či firmy a nakonec se nám podařilo pokrýt velkou část nákladů z jejich příspěvků, za což moc děkuji já i celý tým.

Po startu závodu jde vše ještě líp, než jsem čekal

Na Emigrant pass vybíhám mezi první padesátkou docela v pohodě a před svým očekávaným časem, pak následuje krátký seběh, další dva stoupáky kterými se valí voda z roztátého sněhu nahoře a opět nádherný sešup dolů. Užívám si seběhu, nádherného okolí a předbíhání soupeřů. Vzápětí padám, polevil jsem koncentraci a nechal se ukolébat tím, jak jde všechno samo. Nadávám si a to trochu pomáhá v tom srovnat si co dál. Obě lahve, které při běhu držím v ruce, mi zachránily prsty a dlaně, obě jsou promáčklé ale při jejich prozkoumání a narovnání, zjišťuji, že netečou, takže ok. Mám jen naražené prsty na levé ruce a levé noze, nic co by stálo za řeč. Koleno však vypadá hůř, nějak se mu nechce, v tu chvíli vzpomínám na svoje přátele doma na jejich solidaritu, která mi pomohla se sem dostat a taky jejich soukromé boje, když se v závodě něco podělá. To vše mě staví na nohy, a i když trochu pajdavě, přesto to znovu rozbíhám.

Jedinou ambicí, která mi zbyla, je závod dokončit

Snažím se dohnat časovou ztrátu, jenže výška a sluníčko, které vám ani na chvíli nedá pokoj (pořád je kolem 40 stupňů) dokonávají svoje, jsem nucen zvolnit a smířit se s tím že nebudu rychlíkem vepředu. Když o 20km dál podruhé padám při překonávání brodu a hezky se při tom vykoupu, jen se směju. Cestou totiž potkávám spousty závodníků, kteří jsou potlučení či s jinými problémy, byli nuceni potlačit svoje ambice stejně jako já a tou jedinou která zbyla je dokončit. O tomhle právě WS100 je, rozhodují maličkosti a i ti nejlepší pak bojují s doběhem a ztrátou několika hodin na svůj předpokládaný čas.

Po necelých padesáti kilometrech vidím poprvé svůj podpůrný tým

Jejich pomoc a slova působí jako živá voda. Pokračování je hned veselejší a dalších 40km než je vidím znova, uběhne jak nic, trať vede starou zlatokopeckou stezkou a je nádherná, pořád se něco mění a děje. Na stém kilometru se ke mně přidává jako pacer Žabák a běžíme vstříc noci, překonáváme Rucky Chucky, což je brod kde dobrovolníci stojí celou noc ve vodě podél nataženého lana a pomáhají nám závodníkům, abychom neuplavali s proudem. Na druhé straně už stojí Metloš a těší se na svou porci kilometrů, když to tak nějak hezky rozchodíme a rozběhneme, přestane nám svítit čelovka a tak náročným terénem probíháme neuvěřitelně jen s jednou. Naštěstí se brzy rozednívá a tak je po problému.

Někdy za ranního šera vidím, jak přes cestu přebíhá medvěd

Což Metloš komentuje slovy, že mám „halušky“ (rozuměj halucinace) a ať v klidu pokračuju dál. Na Highway 49 čeká Avatar naše zástupkyně něžného pohlaví, když spolu dobíháme na No Hands Bridge, vím že už to dopadne, chybí nám jen poslední stoupání a pak je tady Robie Point na 158km. Zde se k nám přidává zbytek týmu a do cíle běžíme všichni společně.

Stávám se prvním Čechem, který tento závod dokončil

V cíli spousta gratulací a objímání, ano povedlo se, otiskli jsme stopu NVPP v americké pustině a stávám se prvním Čechem, který tento závod dokončil. Velké díky patří podpůrnému týmu ve složení: „Avatar“ Helena Czeczotková, „Metloš“ Lukáš Košut, „Žabák“ Matěj Urbazcka a Karla Kent americká ultra-běžkyně českého původu která neváhala a přijela nám pomoct z dalekého Las Vegas. Dále pak všem osobním přispěvovatelům, přátelům a firmám. Díky.

Podrobné informace o závodu Western States 100 si můžete přečíst zde.