První víkend v srpnu, šesté kolo českého poháru v dlouhém triatlonu a plnohodnotný Ironman. To nemůže být nic jiného než známý Slovakman 226.
Celý týden nasvědčuje tomu, že bude pěkná výheň
Pro ty, co netuší, co obsahuje Ironman: Plave se 3,8 km ve třech kolech v řece Váh, poté se jede na kole 180 km v šesti třicetikilometrových okruzích do vesnice Červeník a zpět (trať jako dělaná na posílení psychiky :D) Běh je už „jen“ šest sedmikilometrových okruhů (42,2 km) podél Váhu s průběhem Městským parkem. Koná se už 16. Ročník a už celý týden nasvědčuje tomu, že bude pěkná výheň.
| Jedná se o závod v dlouhém triatlonu, který se koná v Piešťanech na Slovensku. Více informací o závodě Slovakman 226 najdete v termínovce. |
V pátek přijíždíme na Loděnici, kde je místo startu a taky prezentace a rozprava před závodem. Slunce pálí, všichni se zatím ještě usmívají a já si užívám tu suprovou předzávodní atmosféru. Po rozpravě postavíme náš Grand hotel kousek od Váhu pod stromem a jdeme do místního pivovaru na výborné jídlo a ještě lepší pivko. Sešla se nás tam pěkná parta, kolegové z AD teamu a týmový parťák Ivo Hanzlík, nechyběl ani trenér Jarda Hýzl a tak jsme mohli rozebrat taktiku závodu a probrat rady od zkušenějších. Pak už jen noční koupačka ve Váhu a na kuťe.
Jdeme na to!!!
Ráno se vstává okolo páté pod hlasitým zpíváním trenéra Jardy. Následuje snídaně a příprava dep, na které jsou zvlášť dva pytle. Před startem jako vždy trochu nestíhám a tak není čas být nervózní. Jdeme na to!!!
Start! Začínám plavat trochu více vzadu, než jsem původně chtěl a tak mi trvá delší dobu, než se nějak srovnám a získám prostor mezi všemi závodníky ve vodě. Nejdříve se mi neplave nejlíp, ale po pár set metrech se rozplavu a už to jde hladce. Vylézám z vody v čase 1:03:06 a pádím do stanu, kde máme nachystané věci na kolo. Než odbíhám z depa, tak doběhne týmový parťák Ivoš, kterého upozorňuji, aby neměl blbé kecy, až mě za chvíli bude předjíždět 😀 Dobrovolníci pomáhají, berou tašky a my sedáme na kola.
V polovině cyklistické části začínám tušit problém
První dva okruhy jsou i celkem příjemné, ale pak začne pořádně pražit slunce a navíc foukat a já jsem rád za každou kapku vody co na sebe a do sebe můžu vylít. Asi v polovině cyklistické části mě ale začíná dost nepříjemně bolet levé koleno a já tuším problém. V každém dalším kole zpomaluji a koleno se ozývá čím dál více. Kolo je u konce a já se cítím tak leda na kapačku a ne na maraton. Čas kola 05:40:58 není nijak přitažlivý, ale ani né nejhorší. Myšlenek na to, že běh už nedám, mám plnou hlavu. Ale co, nejsem přece žádné ořezávátko, ne? Minimálně zkusit jestli koleno vydrží, musím 😀
V depu na běh zůstávám trochu déle než normálně a užívám si houbičky se studenou vodou. Poté se rozbíhám a ejhle koleno ani nepípne. Jako by mě v něm předešlé dvě a půl hodiny vůbec nepíchalo. Nechápu to, ale jsem sakra rád. To ještě nevím co mě čeká :/
Po parádním začátku běžecké částí se dostavily pořádné křeče
Začínám zlehka tempem okolo 4:40/km a pak přidávám na svoji ideální rychlost okolo 4:25-30/km. Běží se mi parádně, až to nechápu. Bohužel mi to vydrželo asi jen dvě a půl kola. Dostávám křeče do lýtek a připadá mi, jako by mě do nich kousaly nějaké agresivní čivavy. Ještě chvíli to jde docela dobře přeběhat zkrácením kroku. ale po pár kilometrech se čivavy mění v buldoky a já si můžu leda tak vychutnávat procházku Městským parkem. Následuje indiánský běh a pochod mrtvol. Mé zařvání vždy, když se mě křeče pokouší zastavit, si asi bude pár lidí okolo pamatovat.
Po velkém trápení a překonání sám sebe jsem neskutečně rád, že už to končí
Běžecká kola mi trvají abnormálně dlouho, a tak už všichni, kteří na mě čekají v cíli, tuší, že je něco špatně. No co už nadělám, Ironman se nevzdává a nějaké křeče mě maximálně jen zpomalí. A tak to nějak přijmu a snažím se běžet vždy, když to jde. Myslím, že ve čtvrtém kole mě předbíhá výborně běžící kamarádka Silva, která skončila druhá celkově v ženách. Týmový sok Ivoš je už po jízdě na kole někde v dáli a já si jdu to svoje. Běh, křeč, jekot, protažení, chůze a pořád dokola. Občas se projdu s někým se stejným stylem „neběhu“ a ukrajuji metr za metrem. Byl to můj nejdelší maraton s časem 04:19:20 a snad to tak i zůstane. Do cíle dobíhám v celkovém čase 11:08:13 a jsem fakt neskutečně rád, že už to končí. Odevzdám čip, dostanu finisherskou medaili a mířím přímo ke stánku a liju do sebe vychlazené pivko.
Byl to můj nejprotrápenější Ironman. Ale né zbytečný.
Holt jednou jste dole a jednou nahoře. I to je někdy potřeba! Z hlediska organizace byl závod zvládnut parádně a mě osobně, kromě formy, nic nechybělo. Voda, cola a ionťáky na občerstvovačkách tekly proudem a dobrovolníci dělali vše pro naše pohodlí. Škoda že nové nohy zrovna nebyly 😀
Večerní vyhlášení vítězů mělo správný říz a na stupních vítězů se vystřídalo několik známých tváří. Snad tam budu příští rok taky, až sem opět přijedu na reparát 🙂 Díky všem, co fandili podél trati, polévali nás vodou a hnali kupředu. Organizátorům a dobrovolníkům děkuji za to, že to maj ítak zmáklé. Mému týmu Moolbike děkuji za podporu. Trenérovi za vše, co pro své svěřence dělá. A taky přítelkyni Jitce, že tak dlouho čekala. Už se to nestane, přísahám 🙂
