O víkendu proběhl první závod ze série Mizuno Prague Park Race – již popáté se běželo v nádherném prostředí Průhonického parku. Nicméně závod, který tradičně startuje jarní běžeckou sezónu na konci března, musel být přesunut kvůli koronavirové situaci na neděli 20. června.
O víkendu padaly teplotní rekordy, ale to neodradilo téměř tři stovky běžců, které se postavily na start. I přes vysoké teploty čekal na běžce příjemný zážitek – téměř celá trasa vedla zalesněným parkem kolem rybníků a potoků a také v okolí zázemí celé akce panoval díky mohutný stromům příjemný stín.
V Průhonicích ovládli přední místa závodníci z Mizuno teamu – nejrychlejší byl Jan Janů, který již počtvrté startoval na této trati a počtvrté vyhrál. Sám říkal, že závod bral jako přípravný test na nadcházející závod Světového poháru v běhu do vrchu v Polsku, který se uskuteční příští víkend. Na druhém místě doběhl s odstupem dvou minut Dominik Chlupáč a neskutečný výkon předvedla celkově třetí Pavla Schorná, reprezentantka v bězích do vrchu, oba také běžící za Mizuno team.
Kromě osvěžujícího stánku se zmrzlinou čekala na všechny po vyhlášení bohatá tombola, v níž byly hlavní cenou běžecké boty Mizuno nebo pivní soudek Svijany.
Další závod ze série Mizuno Pargue Park Race se koná již tento víkend, a to v sobotu 26. června v Divoké Šárce v Praze 6, kde bude trať o něco trailovější a kopcovatější. Závodníci si můžou vybrat ze dvou délek tratí – buď 14 km nebo kratších 8 km. Online registrace končí ve středu, závodníci se mohou registrovat zde: http://pragueparkrace.cz/…ce/ Na místě se bude možné dohlásit v omezené míře.
Projděte si celou fotogalerii všech závodníků.
Jak to viděla Míša Gladišová, redaktorka SvetBehu.cz?
Závod jsem si šla hlavně užít, ale vzhledem k teplotám, které už několikátý den panovaly mi bylo jasné, že to zadarmo nebude. Po týdnu v Dolomitech na ferratách a dlouhé cestě autem, jsem měla nohy trochu dřevěné, ale to nebyl ten hlavní problém. Horko mi nesedlo od začátku a tak jsem na 5-6 km musela prostě skočit do rybníka, kolem kterého trasa vede. Voda nebyla moc voňavá, ale spnila hlavní požadavek – ochladila mě. Další chladící stanicí pak byla občerstvovačka v půlce, kde většina lidí vodu lila do sebe, já na sebe. A pak jak kdyby se něco přeplo a najednou se běžet dalo a já si trasu začala užívat. Cesty Průhonického parku znám důvěrně, trasa vedla převážně po obvodu a odkvetlé rododendrony a azalky nahradily relativně vzácné náprstníky, výhledy na zámek a nesekané louky plné lučních květů. Takže paráda a za chvíli jsem byla v cíli. Každopádně pro mě závod, kde to bylo fakt z velké části o hlavě. Díky organizátorům za pěkný zážitek!
