Vždycky mě zajímalo, jak vypadá takový závod, kterého ho účastní běžecká elita. Jaká je asi organizace, jaká je nálada celého závodu, může se to nějak odrazit v mém vlastním výkonu? Když se mi tedy naskytla možnost, kdy bych si mohla na tyto otazníky odpovědět, nadšeně jsem ji využila.
Večer před závodem ještě rychle kouknu do aktualit na stránky RunTour a slova jako „hvězdy, jiskření a báječné“ a ve mně zřejmě vzbudí nějakou podvědomou reakci – začnu si ladit běžecký outfit a chvilku vážně přemýšlím, kam jsem si před pěti lety dala řasenku, ale nakonec si jen oholím nohy, abych měla při běhu menší odpor, a jdu spát.
Atmosféra je velmi přátelská, řekla bych až rodinná
Na pražskou Ladronku dorazím plánovaně zhruba 2 hodiny před startem mého závodu, tedy hlavního závodu na 10km. Nikde nečekám, nikde se netlačím a ani se nenudím – na podiu rozjíždí svoje vtípky moderátor, kterého za chvilku vystřídá kapela dědulů v lesklých sáčkách. V dětské sekci pobíhá dinosaurus. Atmosféra je velmi přátelská, řekla bych až rodinná. Lidé, co by se na ulici nikdy nedali do řeči, si navzájem vyměňují rady a informace. Sešla se tu prostě větší parta lidí, co ráda běhá a posouvá si svoje hranice.
Ve 12:00 odstartuje závod na 5km a já se začnu zvolna připravovat na ten můj, protože se chci pořádně rozklusat a protáhnout. Moderátor závodu mě nepřestává překvapovat, před chvilku se postaral o ztracené dítě, tak starostlivě, že ho málem adoptoval a teď vyhodnotil, že kapele chybí zpěv, sehnal si červené sako a ujal se toho sám. To je profík!
Při řazení na start si všimnu vodičů, kteří zajistí doběhnutí do cíle dle času, jenž mají uvedený na nesených vlaječkách. Jen stačí běžet v jejich tempu. Pro mě je tohle na závodech novinka, prozatím jsem o vodičích jen četla. No už zakouším ty výhody profi závodu.
Konečně je tu startovní výstřel
Jedna hodina se nezadržitelně blíží a konečně je tu startovní výstřel. Kolem tisícovky běžců se dává do pohybu. Koridor dráhy je však velmi široký, prostor Ladronky je zcela uvolněn pro dnešní závod. Povrch je hladký, asfaltový – nikde žádné překážky. Říkám si, že teď už je to jenom na mě. Není se za co schovat, není prostor pro výmluvy. Mám perfektní servis, buď na to mám anebo ne.
Samozřejmě plánuji vylepšení času (poslední desítku jsem dala za 53), a tak to našlápnu hned od začátku. Vodičky s časem 55 se držet nechci a vodič s časem 50 mi beznadějně utekl, takže výkon bude zhruba někde mezi? Uvidíme. Běžím zhruba někde na hranici, kdy už to bolí, ale dá se to vydržet.
Rodinní příslušníci a kamarádi běžců mohutně fandí, fotoaparáty cvakají a z běžců stříká pot na všechny strany. Znamenití čeští běžci se rvou o vítězství. Tohle všechno je cítit ve vzduchu. Na Ladronce to vře jako v kotli.
Musím přidat, jinak to nejde!
A už je tu polovina závodu, probíhám branou a nad hlavou mi svítí čas 27. To mě naprosto zdrtí! Musím přidat, jinak to nejde! Tak a teď už to fakt bolí, ale jsem přece na závodech, není to žádný pohodový sobotní výklus. Maximálně se zkouším koncentrovat, soustředit se jen na mechanickou práci rukou. Tělo začíná protestovat, je to boj!
Na začátku esíčka před cílovou rovinkou najednou za sebou uslyším sametový hlas: „Zbývá 8 minut do cíle.“ Někdo vedle mě strašně sprostě zakleje, asi si taky představoval, že to zaběhne lépe. Hlas totiž patřil vodičce s časem 55 minut.
Tak to teda ne! Za 55 NE! Zmobilizuji poslední zbytky sil a jdu se rvát. Závěrečnou rovinkou protrpím na hranici mdloby a cílem probíhám s časem 53, takže úplně stejný čas jako když jsem před 14dny běžela víceméně na pohodu? Teď mám dojem, že mi exploduje hlava a srdce a plíce vyskočí z hrudi.
Takže trošičku zklamání, ale zase ten skvělý pocit bojovnice a taky zjištění, že profi závod je sice super, ale nakonec je to stejně jen a jen na vás!
Informace o závodu zde
