Berounka. 139 km dlouhá řeka. Oblíbené místo pro vodáky, rybáře i trempy v okolí. První říjnovou sobotu však řeka patřila běžcům. Běžel se totiž další ročník štafetového závodu Run Berounka run. Na startu se sešlo 65 týmů složených ze šesti běžců. Trasa závodu je jasná. Běží se podél řeky. Start v Plzni, kde Berounka vzniká soutokem čtyř řek (Mže, Úhlavy, Úslavy a Radbuzy). Cíl v Praze, kde se vlévá do Vltavy jako její největší levostranný přítok. Běžecký klub Ludgeřovice vyběhl také, a to rovnou ve dvou týmech. Ludgeřovice A (Elita) a Ludgeřovice B (jElita).
Do Prahy přijíždíme už o den dříve. Ta se nám stává víkendovou základnou. Rozdělení do týmů je předem dané, přesto zbývá doladit pár podstatných drobností. Kdo s kým a kdy vyrazí ráno do Plzně, jak budou probíhat předávky nebo jak pohlídáme navigaci na trase. Řešení nalézáme v hospodě u piva. Plzeň nám našla řešení a Radegast dodal odvahu. Harmonogram na zítřek máme naplánován na minutu přesně. Prvním bodem je odjezd auta č.1 ve 3:40 hod. ve složení: Martin Popek, Lubomír Bardaševský, Radek Artim a Filip Burda. Vše je jasné a podchycené. S klidem jdeme spát.
První průser?
Sobota, 3:44 hod. Z klidného spánku mě probudí telefon. Volá Martin. Průser. Brána, kde máme zaparkovaná auta je zamčená. Nemůžou odjet. Společně jsme našli řešení. Telefon, resp. budík zazvonil podruhé až ráno. Rozespalý, ještě z postele, kontroluji na mapách pohyb Radka a Martina (první běžci A a B týmu). Díky GPS sledovacímu zařízení tak máme přehled, kdo kde je, jestli běží po stanovené trase nebo někde dřepí pod smrčkem a v kolik hodin má doběhnout do cíle své etapy. Kluci jsou v pohybu. Žádný další průser se nekonal.
Pojď, vole
My ostatní si zatím užíváme snídani na hotelu. Na mobilu pozorujeme oba kluky a posíláme psychickou podporu, kterou prokládáme volskými oky, párky, croissanty, šunkou, … To už jsou na trati ale běžci druhého úseku, Luboš s Filipem. Chvíli po osmé hodině ranní vyjíždí z Prahy auto č.2 ve složení: David Bíbrlík, Valdemar Schubert, Alena Sobková a Patrik Hanzlík. Opět se jedná o dva běžce z A týmu a dva běžce z B týmu. Cílovou stanicí je pro nás obec Hřešihlavy. Od Martina s Radkem se dozvídáme útrapy jejich etapy, která proběhla z velké části potmě. Netrpělivě vyhlížíme Filipa. Ten se objeví podle časového předpokladu. Totálně vyřízen. Fyzicky i psychicky. Tak těžký závod ještě neběžel. Běžel. Jenže tady běží za tým, a tak do toho dal o kus více. Doběhl na hraně zhroucení. Přesto stihl stejně silně namotivovat Patrika, který právě vybíhá. „Dupej, tohle není POBL. Pojď, vole. Makej! Dělej. Pojď, jak drak…„
Spartan race nebo běžecký závod?
Patrik, snad i strachem, odběhl maximální rychlostí. Třetí etapa je „královská“. Čeká ho největší převýšení 588 m na 22 km. My ostatní vyhlížíme Luboše z B týmu. Druhá trasa kvůli popadaným stromům připomíná spíše závody kategorie Spartan race. Dostáváme signál, že se Luboš blíží. Je na něm vidět vyčerpání i bolavý sval na pravé noze. Úžasný výkon, takřka v šedesáti letech… Tady naskakuji do závodu já. Vybíhám za Patrikem, který je někde daleko přede mnou. Kdyby mohl, určitě by mě varoval. Nepřepal začátek, či tak něco. Po klesání na prvním kilometru čekal velmi výživný kopec na tom druhém. Nohy odmítaly jít, ruce se chytaly kořenů a ústa nadávala na pořadatele. Vše má svůj konec, a i tato výzva byla zadlouho za mnou. Zbytek trasy byl už příjemný. V hlavě byly ale obavy z posledního kilometru, který měl profilově kopírovat ten druhý. Buď jsem si zvykl nebo mě to bylo jedno, ale poslední kopec nebyl překážkou. Předávám Aleně a během minuty sedám s Patrikem do auta. Nestíháme. Jedeme na místo třetí předávky. Do Hracholusk.
Bez startovního čísla. Stopka?
V Hracholuskách už čeká osádka auta č.3, ve kterém přijel: Jiří Bystřičan, Natálie Kapcalová, Adam Galdia a Jiří Mučka. Čekají nejen na nás, ale hlavně na startovní čísla, které jim vezeme. Přejezd zabere 35 minut. Přesně o dvě minuty více, než jsme potřebovali. Adam tak vybíhá do své etapy bez čísla, jen se sledovacím čipem. Bez čísla on běhat umí, tak snad nedostaneme stopku od pořadatelů. V cíli čtvrté etapy vidíme vyčerpaného Valdu, který jako kluci před ním, do toho dal také vše. Čekáme na Alenu, která přibíhá s hrstí nasbíraných hřibů. Zkoušíme uplatit organizátory a nabízíme je výměnou za upsání pěti minut z celkového času. Nechtějí. To už ale běží Natálie a auto číslo 2 tak může odjet do Prahy za očistou. Tam probudíme osazenstvo prvního auta (odpolední šlofík) a jedeme do cíle. Říční lázně na Praze 5, jak jinak než na břehu Berounky.
