Reportáže ze závodů

Jaký byl skutečně vítězný čas prvního olympijského vítěze v maratonu Spyridona Luise? Ve většině publikací se uvádí 2:58:50, jen někde se objeví 2:55:20, výjimečně se píše, že zdolal trať dokonce za 2:58:50, nebo 2:55:20. Jaká je tedy pravda?

Velmi významnou postavou šestidenních závodů byl také Patrick Fitzgerald, který ve dnech 26.-31. prosince 1881 překonal výkonem 582 mil 55 yardů /936,107 km/ Westonův světový rekord.

Když v roce 490 př.n.l. zahájila mohutná perská říše tažení proti Řekům, cílem jejích dobyvačných snah se měly stát Athény. Peršané se vylodili nedaleko osady Marathónu, odkud pak chtěli díky své obrovské početní přesile zaútočit.

Když v roce 1890 vystavěli Řekové na počest památné vítězné bitvy u Marathónu mohylu 192 padlým hrdinům, hodně se při této příležitosti hovořilo o běžci, který zvěstoval radostnou zprávu. Místo bitvy tehdy navštívil i francouzský filolog Michel Bréal, živě se zajímal o legendu a byl jí doslova nadšen.

Když baron Pierre de Coubertin prosazoval na jednání Mezinárodního olympijského výboru Bréalovu myšlenku o zařazení vytrvalostního běhu z marathónského bojiště do Athén, zdaleka ne všichni mu fandili. Přitom ale jako by se zapomnělo, že už dávno předtím byly pořádány šestidenní vytrvalostní závody, které svou náročností daleko předčily čtyřicetikilometrový běh.

V roce 1890 se o atletiku zajímalo už tolik sportovců, že došlo k založení našeho prvního atletického klubu, který dostal název A.C. Praha. Jeho členové se zúčastňovali i závodů v zahraničí.

V 19. století pokračovali neobvyklé závody, kdy „laufeři“ lákali početné publikum nejen délkou a náročností tratí, ale i výběrem soupeřů. Jistý Franz Köperník závodil dokonce i se závodním koněm….

Návrh Michela Bréala na zařazení vytrvalostního běhu z marathónského bojiště do Athén se generálnímu tajemníkovi Mezinárodního olympijského výboru Pierru de Coubertinovi zalíbil. Sám patřil k těm, kteří podporovali staré řecké tradice, a navíc byl doslova okouzlen krátkou sedmiřádkovou básní Angličana Roberta Browninga z roku 1879 oslavující posla řeckého vítězství:

Postupem doby se úloha laufrů dostávala do pozadí. Aby se uživili, pořádali různé běhy na podívanou. Běhání se tak stalo atrakcí pro senzacechtivé diváky, z níž se běžci snažili mít určitý finanční prospěch. K tomu ovšem bylo nezbytně nutné získat povolení pražského magistrátu. To však nebylo na území našeho tehdejšího státu nikterak snadné, protože úřední páni podobným akcím rozhodně nefandili.

Kolébkou vytrvalostních běhů se stala Anglie. V ní se největší pozornost zaměřovala na běžce, kteří působili jako rychlí doručovatelé zpráv.

Startovní pole prvního olympijského maratonu tvořilo 13 domácích běžců a čtyři cizinci. Tři z nich už byli v předcházejících soutěžích úspěšní. Žádný však neměl zkušenosti z běhu na velmi dlouhou vzdálenost. Snad se – tak jako většina diváků – domnívali, že kdo dosahuje kvalitních výkonů na středních tratích, dokáže totéž i v maratonu. Ale jak se později na vlastní kůži přesvědčili, krutě se mýlili.

Překvapením druhého ročníku běžeckého závodu Vokolo príglu v roce 2011 byl start naší nejlepší maratonské běžkyně všech dob Aleny Peterkové /nar. 13.11.1960/, která už dávno ukončila svoji závodní kariéru.

Do olympijských her v roce 1904 prošel maraton dalším výkonnostním vývojem. Předpokládalo se proto, že kvalitně obsazený závod v americkém St. Louis bude sledován s velkým zájmem. Na jeho startu se však 30. srpna 1904 sešly jen dva tisíce diváků. Na čtyřicetikilometrovou trať vyběhlo 32 běžců z 5 zemí za nepříjemné teploty ovzduší 28 stupňů ve stínu.

Po úspěchu nejdelšího běhu na prvních novodobých olympijských hrách byly v Evropě a v USA pořádány další maratony. Popularita tohoto závodu vzrůstala, a proto byl také zařazen do programu OH v Paříži v roce 1900.

Carlo Airoldi, italský vytrvalec, který se pro nedostatek finančních prostředků vydal do dějiště prvních olympijských her v Athénách pěšky. Podívejme se nyní na jeho strastiplnou cestu.