Běžecké kuriozity

Když baron Pierre de Coubertin prosazoval na jednání Mezinárodního olympijského výboru Bréalovu myšlenku o zařazení vytrvalostního běhu z marathónského bojiště do Athén, zdaleka ne všichni mu fandili. Přitom ale jako by se zapomnělo, že už dávno předtím byly pořádány šestidenní vytrvalostní závody, které svou náročností daleko předčily čtyřicetikilometrový běh.

V 19. století pokračovali neobvyklé závody, kdy „laufeři“ lákali početné publikum nejen délkou a náročností tratí, ale i výběrem soupeřů. Jistý Franz Köperník závodil dokonce i se závodním koněm….

V roce 1890 se o atletiku zajímalo už tolik sportovců, že došlo k založení našeho prvního atletického klubu, který dostal název A.C. Praha. Jeho členové se zúčastňovali i závodů v zahraničí.

Návrh Michela Bréala na zařazení vytrvalostního běhu z marathónského bojiště do Athén se generálnímu tajemníkovi Mezinárodního olympijského výboru Pierru de Coubertinovi zalíbil. Sám patřil k těm, kteří podporovali staré řecké tradice, a navíc byl doslova okouzlen krátkou sedmiřádkovou básní Angličana Roberta Browninga z roku 1879 oslavující posla řeckého vítězství:

Postupem doby se úloha laufrů dostávala do pozadí. Aby se uživili, pořádali různé běhy na podívanou. Běhání se tak stalo atrakcí pro senzacechtivé diváky, z níž se běžci snažili mít určitý finanční prospěch. K tomu ovšem bylo nezbytně nutné získat povolení pražského magistrátu. To však nebylo na území našeho tehdejšího státu nikterak snadné, protože úřední páni podobným akcím rozhodně nefandili.

Kolébkou vytrvalostních běhů se stala Anglie. V ní se největší pozornost zaměřovala na běžce, kteří působili jako rychlí doručovatelé zpráv.

Startovní pole prvního olympijského maratonu tvořilo 13 domácích běžců a čtyři cizinci. Tři z nich už byli v předcházejících soutěžích úspěšní. Žádný však neměl zkušenosti z běhu na velmi dlouhou vzdálenost. Snad se – tak jako většina diváků – domnívali, že kdo dosahuje kvalitních výkonů na středních tratích, dokáže totéž i v maratonu. Ale jak se později na vlastní kůži přesvědčili, krutě se mýlili.

Přestože od doby norského vytrvalce první poloviny 19. století Ernsta Mensena uplynula již hezká řádka let, před jeho samostatnými vynikajícími výsledky na ultramaratonských tratích ještě i dnešní špičkové světové výkony běžců blednou.

Do olympijských her v roce 1904 prošel maraton dalším výkonnostním vývojem. Předpokládalo se proto, že kvalitně obsazený závod v americkém St. Louis bude sledován s velkým zájmem. Na jeho startu se však 30. srpna 1904 sešly jen dva tisíce diváků. Na čtyřicetikilometrovou trať vyběhlo 32 běžců z 5 zemí za nepříjemné teploty ovzduší 28 stupňů ve stínu.

Medzinárodný maratón mieru v Košicích se poprvé konal v roce 1924 a během několika desetiletí se zařadil mezi nejvýznamnější světové maratony. Na jeho trase startovali čtyři olympijští vítězové – Juan Carlos Zabala, Abebe Bikila, Mamo Wolde a Waldemar Cierpinski. Kromě Zabaly a Bikily také dalších pět držitelů nejlepších světových výkonů a osm mistrů Evropy.

Malý svratecký maraton patří mezi srdcové závody každého správného běžce. Loni se na březích řeky Svratky běžel už 61. ročník.

Maraton byl určen původně výhradně mužům, a tak ne každý ví, že první nesmělé a osamocené pokusy na této trati absolvovaly ženy ve stejném období jako muži.

V 19. století byly velmi populární šestidenní závody. Start těchto ultramaratonských běhů, které se těšily velké pozornosti obecenstva, byl vždy o půlnoci z neděle na pondělí a jejich konec opět o půlnoci ze soboty na neděli.

První běžecké atletické závody, které pořádali mladí průkopníci „hoši v dorosteneckém věku“ se na našem území konaly 9. dubna 1884 v Praze na Štvanici. Na trati dlouhé asi 350 metrů v konkurenci šesti borců zvítězil Oskar Lažnovský v čase 1:02 min. před Josefem Malečkem, který zůstal o tři sekundy zpět.

Carlo Airoldi, italský vytrvalec, který se pro nedostatek finančních prostředků vydal do dějiště prvních olympijských her v Athénách pěšky. Podívejme se nyní na jeho strastiplnou cestu.