ROZHOVOR SE ZUZKOU KRCHOVOU: letos mi to běhalo tak jako nikdy v životě

Pod tlakem nejsem, závody jsou spontánní, jednoduše si je užívám

Letos jsi zaběhla spoustu náročných závodů od European Skyrunning Champs po Limone Extreme nebo Velkou Kunratickou. Jak sezónu hodnotíš? Co považuješ za svůj největší úspěch a kde si myslíš, že byly naopak rezervy?

Já jsem moc spokojená, sama tomu ani nevěřím, nechci to zakřiknout, ale letos mi to běhalo asi tak jako nikdy v životě. 🙂

Těžko říct, mám radost ze všech závodů, ale rezervy pociťuji v každém z nich (nejvíc asi na Transvulcanii půlmaratonu, kde jsem spadla na 4. místo až chvilku před cílem, v té době jsem prostě neměla natrénované seběhy a rozhodně mi tam chyběly také hůlky), proto bych se letos na většinu z nich ráda vrátila a zkusila to posunout zase třeba o kus dál.

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Nejen na závodech SWS je obrovská konkurence, určitě jsi tak byla pod velkým tlakem, jak se s nervozitou a vysokým očekáváním vyrovnáváš?

Je to paradoxní, ale řekla bych, že se sportovní/závodní psychikou problém nemám, je to vše takové zdravé, spontánní, bez tlaku na výkon a očekávání. Jednoduše si to užívám. To bohužel ale neplatí v mém profesním a osobním životě, tam bych na tom měla nějak zapracovat. 🙂

Možná to bude znít legračně, ale největší tlak či stres a očekávání jsem zažila na Krosu Bučiny, kde organizátor začal vyzdvihovat mé běžecké úspěchy, to zrovna moc nemusím a docela mě to rozhodilo. Ráda si běhám prostě tak pro sebe a své pocity, teď se tam najednou přidalo i to, že musím běžet dobře, jinak to bude trapas, když mě takhle vyhlásili (ve startovním poli to bylo docela našlapané, např. i Anka Straková). Je to asi hloupost, nikomu po tom nic není, jak doběhnu do cíle nebo kdo mě předběhne, ale nějak jsem tomu propadla. Jakmile se ale odstartovalo, už mi bylo zase dobře.

Dolomity mi sedly, chvíli jsem byla ve vedení, nejzásadnější jsou ale seběhy

Na Dolomity Skyrace jsi doběhla ve světové konkurenci na krásném 5. místě, takový výkon si určitě žádal mnoho sil. Jak dlouho ti trvala regenerace? Věnuješ se i jiným sportům nebo odpočíváš úplně?

Je to paradoxní, ale tento závod pro mě byl snad jeden z nejjednodušších (tím rozhodně nechci říct, že byl lehký!!!). V závěrečném stoupání jsem byla dokonce na první pozici a pak jsem klasicky ztratila v seběhu, tam se prostě pozná, kdo se v horách pohybuje a kdo ne. Měla jsem asi velké štěstí, že narychlo změnili trať a byla vynechána exponovanější část s řetězy.

Už si to moc nepamatuji, ale myslím si, že zas tak zničená jsem nebyla. Šla jsem si zaplavat do řeky, a to mi vždy udělá dobře. Obecně vzato, čím více tělo bude zvyklé na zátěž a pobyt v horách, tím méně času bude potřeba na regeneraci. Např. v Livignu jsem den po závodě skoro nechodila. Tady spíš převládala taková celková únava související spíš s cestováním, stresem, co v práci atd. Skvělá je masáž nebo alespoň roler. Běhat po závodě začnu, až když prostě cítím, že se mi chce. Někdy je to hned druhý den, jindy třeba až za 4 dny nebo týden (to bývá ale opravdu výjimečný stav). 🙂

Tedy shrnutí. Čím na tom budete lépe, tím kratší dobu regenerace budete potřebovat. Asi nejzásadnější jsou seběhy, při kterých dochází k excentrické kontrakci, která nejvíce poškozuje svalová vlákna. Pokud na ni nebudete zvyklí, tak třeba několik dní nebudete pořádně chodit. Obzvlášť to může být problém, když jdete den předem např. vertikální kilometr a pak se musíte vracet zpět několik kilometrů z kopce a druhý den zase běžíte hlavní závod. Na začátku sezony mi to vadilo (např. na Transvulcanii jsem se na Ondru Fejfara pěkně rozčilovala, proč nejedeme zpět přistavěnými autobusy a musíme běžet, ale v Canazei jsem naopak návrat z vertikálu využila jako dobrý trénink techniky seběhů na druhý den. 🙂

Kolik závodů jsi za sezonu celkem absolvovala? Je nějaký, který ti skutečně utkvěl a doporučila bys i ostatním běžcům?

Každý závod je jedinečný, každý ale preferujeme něco jiného, takže těžko říci. Velmi zajímavý byl Red Bull K3 v Itálii v Suze. Říkáme mu komorně vertikál vertikálů. Běží se jen nahoru asi do 3500 m, převýšení je na necelých 10 km asi 3 km. Nahoře je to ale nádherné, to je pak odměna.

Kilometry nepočítám, sport je pro mě přirozený, systém mě stresuje a bere mi volnost

Kolik tréninkových jednotek jsi v roce 2017 odtrénovala? Jak to hodnotíš?

Tak to vůbec netuším. Sport už tak nějak beru jako přirozenou součást našeho života, tak to nějak nerozlišuji, co je trénink, co je dovolená nebo výlet.  Ale to, co mě posunulo dál byly rozhodně závody v horách a to, že jsem se tam vždy snažila zůstat o pár dní déle. Naběhat v Prokopském údolí se dá, ale od určité úrovně to už jednoduše nestačí. 🙂 Ty hory jsou opravdu moc potřeba, velmi to u sebe pociťuji např. v sebězích. Každým závodem jsem se učila a na začátku sezony a ke konci jsem vnímala velký rozdíl. Asi by se mi také hodilo trénovat více ve vysoké nadmořské výšce, všimla jsem si, že od 2500 m najednou bezdůvodně odpadám a všichni mě předbíhají. 🙂

Spolupracuješ s trenérem při přípravě tréninku?

S atletikou jsem začínala u Martiny Blažkové, pak pokračovala u Lukáše Drbohlava a skončila u Jana Pernici, někdy když jsem byla v prváku na vysoké. Všech těchto lidí si moc vážím a hodně mi dali, nejen po stránce sportovní, ale já jsem asi jednoduše netrénovatelná. 🙂 Souvisí to s mým životním nastavením, pokud mám věci rozepsané a naplánované, tak mě to jen stresuje, beru to jako povinnost a pak mizí radost, to je kontraproduktivní. Potřebuji svobodu, volnost, a tak to mám i se závody a tréninkem. Závody beru jako dovolenou, výlety, pohyb je součástí mého života. Dělám, co mě zrovna baví a co se mi chce, je to pak samozřejmě na úkor výkonnosti a cíleného tréninku, ale u mě to jinak nejde, už se znám. 🙂

Sezóna mi vlastně nikdy nekončí, tělo si odpočinek udělá samo

Jak jsi na tom přes zimu? Uzpůsobuješ trénink, přesedláš na jiné sporty nebo trénink na nějaký čas vysadíš? S přítelem běžkujeme, už asi šestým rokem se otužujeme. Jednoduše se hýbu, jak to jde. Závody na schodech jsou celoročně, takže mi ta sezona vlastně nikdy nekončí. 🙂 Obvykle bývám také nemocná (tělo si asi udělá volno samo) a ta zima u nás zas tak dlouhá a drsná není, takže to nijak extra neřeším a myslím, že v našich podmínkách jde běhat vždy.

Co plánuješ na příští sezonu? Jaké budou vrcholy a na co se můžeme těšit?

Já to plánování moc ráda nemám, ráda se rozhoduju spontánně. Chtěla bych ale pokračovat v minulé sezoně. Tedy zkusit se vrátit na závody, kde jsem byla a posunout to třeba o kus dál. Ráda bych pokračovala ve vertikálním kilometru, skyrunningu a schodech. V dubnu mě čeká MS v běhu do schodů, na podzim asi i MS ve Skyrunningu. Možná bych ráda zkusila běh do vrchu, v příští sezoně 2019 třeba i hladký maraton.

Mým hlavním cílem ale je dát se teď nějak dohromady a být hlavně spokojená. Vrátila jsem se z Indie a asi jsem si něco přivezla s sebou, už přes měsíc jsem hodně unavená a trénovat moc nejde, tak snad se to vše srovná.

Děkujeme za rozhovor, ať se i další sezóna vydaří, a hlavně brzké uzdravení!

/fotografie: archiv Zuzky Krchové/