Zbyněk Cypra. Jméno, které zná český běžecký svět velmi dobře. Čím se ale tak proslavil, když už nyní se o něm hovoří jako o živé legendě? Níže si můžete přečíst rozhovor právě se Zbyňkem a Patrikem Pátkem z Horské výzvy.
Zbyněk Cypra se prosadil svými fenomenálními výsledky v horských závodech, ale také svým tvrzením, že se nepovažuje za běžce. Svérázný je jeho přístup k životosprávě i přátelská povaha. Jeho životní příběh a silná vůle jsou mimořádně inspirativní. Od loňského roku je Zbyněk Cypra jedním z ambasadorů série Rock Point –Horská výzva, konkrétně u závodů v Beskydech a Jeseníkách. Každé úterý si čtenáři mohou na oficiálním webu seriálu přečíst jeho rady a tipy ke startu na zmíněných zastávkách.
Podívejte se na další fotografie k článku…
Horská výzva byl můj vůbec první závod v horském běhu
Zbyňo, co tě vlastně přivedlo k Rock Point – Horské výzvě?
Málokdo to asi tuší, ale Horská výzva, tehdy ještě pod názvem Mountain Challenge, byla můj vůbec první závod v horském běhu. Mám k tomuto závodu nostalgický, ne-li srdcový vztah, takže když mě ředitel Pavel Zitta loni oslovil, zda bych mu nepomohl a nestal se tak trochu tváří tohoto závodu, nebylo moc nad čím přemýšlet.
Jak bys shrnul své roční působení? Co se povedlo, kam se závod posunul? A co pro tebe dnes Horská výzva znamená?
Jsem potěšen, když má někdo radost z pohybu a nějakou tu radu či zkušenost si vezme k srdci. Dá se říct, že závod Horská výzva se stala s naší pomocí jakousi novou líhní sportovců, kteří si chtějí závod zkusit. Pokud se nevejdou na stupně vítězů, mohou vyhrát v tombole. Ta je díky našim partnerům opravdu bohatá. Myslím, že Horská výzva svými parametry a hlavně množstvím zastávek nemá u nás v České republice obdoby.
Ty sám se za běžce nepovažuješ. Jak to vlastně je s tvým běháním?
Pojem běžec je v mých očích člověk, co drží běžecké tempo 3-4 min/km. Dlouhé závody v horách jsou taková rychlejší turistika. Ano, v pomalejším tempu, byť s velkým převýšením je to větší zábava umožňující sledovat panoramata a krásy přírody. A tam jsem teď já.
Největším úspěchem je pro mě zlato z Beskydské sedmičky
Máš za sebou ale řadu velkých úspěchů. Které jsou pro tebe „top“ a proč?
Mohl bych říct, že 20. místo na mistrovství Evropy ve skyrunningu. Necítím to tak. Sice jsem byl nejlepší z našich, nicméně předběhly mě tehdy nějaké ženy. Ano, byly to světové špičky, ale běžely s takovou lehkostí, že ani v sebězích jim prostě nešlo stíhat. Nejvíc top je pro mě zlato z Beskydské sedmičky. To první a neméně druhé, jako návrat po zranění v novém traťovém rekordu.
Svérázný je i trochu tvůj přístup k životosprávě. Dnes jsou všichni trochu zblblí všemi možnými doplňky, ale ty se vůbec nebojíš knedlíků a piva. Znamená to, že se dnes rekreační sport až příliš hrotí?
Je asi trochu zarážející, kolik toho jsou schopni někteří jedinci nasypat. Nemluvím o dopingu, ale doplňcích stravy slibujících vše možné. Je mi líto lidí, kteří jdou 2x týdně do fitka a v tašce mají něco jako kilo mouky. Kdyby jim to někdo vyhodil, ani by neměli z tréninku radost. Platí to i o běžících. Co se týká mých knedlíků – poslední jsem si s chutí dal možná před třemi lety a teď už jen opravdu výjimečně. Ne s odporem, ale s pocitem prázdných kalorií. Pivko zejména v létě miluji, ale domů v láhvi by mě ani nenapadlo si jej koupit.
Nebavilo by mě žít bez sportu, tréninku a hor
Inspirativní určitě může být i tvá vůle. Po zdravotních problémech ses vždy dokázal vrátit na vrchol a všem to natřít. Co tě pohání?
Musím přiznat, že několikrát byl právě můj hlavní cíl vrátit se zpět silnější. Vracet se poloviční by mě trápilo. Sportuji celou dobu pro sebe a úspěch a ten pocit být někde v popředí k tomu patří. Hlavní pohon je touha se hýbat, baví mě především každodenní pohyb. Nebavilo by mě žít bez sportu, tréninku a hor.
Sám jsi závodní kariéru ukončil, ale přitom jsi neustále vidět ve sportovním na horách. Jak to dnes máš s aktivním pohybem?
Denně naběhám 15-20 km, doplňuji kolem, koloběžkou, bruslemi. Nebo různě kombinuji. A chůze po horách je moje velká láska.
Co na horách hledáš?
Relax, výhledy, pohodu. Toho se nejde přejíst.
Co bys tedy doporučil těm, kteří by rádi do hor a na Horskou výzvu zamířili, ale jakýsi vnitřní strach je brzdí?
Důležité je udělat ten první krok. Pro někoho je to první trénink. Pro někoho seznámení s parťákem do týmu. Pro někoho jednoduše přihláška k závodu, která tě může dostatečně namotivovat k tréninku. Zásadní je právě udělat ten první krok Nebát se toho, protože pak už je „sranda“ a stojí to za to.
