Rozhovor se Zbyňkem Cyprou a Tomášem Svobodou a jejich společném vítězství na Beskydské sedmičce

Beskydská sedmička je nejtěžší horský závod dvojic v České republice a každoročně ji vyhledává mnoho fanoušků z řad běžců a jiných sportovců, ale také milovníků přírody a sportovních nadšenců. Letos tomu bylo nejinak, závod se konal 4. – 6. září 2015 v Moravskoslezských Beskydech. Ti, kteří se postaví na startovní čáru, musí vědět, že cesta do cíle bude trnitá a že překonat 7 největších beskydských vrcholů se nepodaří každému. Je to o přípravě, o vůli a také o shodě náhod a o štěstí, které samozřejmě přeje hlavně připraveným.

Se Zbyňkem a Tomášem jsme udělali rozhovor o tom, jak celý závod viděli a prožívali a také o tom, co bylo klíčové v jejich přípravě a co jim k vítězství kromě nohou a pevné vůle pomohlo.

Rozhodující „atack“ přišel ve stoupání na Lysou

Svět běhu: Ahoj kluci, gratulujeme ke skvělému výkonu a vítězství na Beskydské 7! Jak jste si vítězný závod užívali?

Zbyněk: Děkuji. Dnes je moderní, slýchat, jak si všichni všechno užili. Musím říct, že až moc emotivně. Prostě jsem se v cíli neudržel a rozbrečel se.

Tomáš: Pořád nemůžu uvěřit, jak to nakonec šlo snadno. Týden před startem nervozita, v pátek dopoledne mě bolel celý člověk, měření teploty, křeče do nohou, strašné. Cestou do Frenu to ze mě ale všechno spadlo a já věděl, že alespoň ze začátku to bude dobré. Že se ale všechno tak sejde a vydržím užívat si celý závod bez krizí a bez bolesti, jsem nečekal.  Sedla mi trať, počasí, suchý a rychlý podklad, jídlo, prostě všechno. Tohle je ale samozřejmě pohled generála po bitvě, před závodem jsem tak „statečný“ nebyl.

SB: Jak se závod z Vašeho pohledu vyvíjel? Velkou část trati jste bojovali spolu s druhou dvojící Najvert – Žákovský. Kdy se rozhodovalo o vašem vítězství?

Zbyněk: Závod se začal vyvíjet dle plánu. Neměli jsme žádné „porodní bolesti“ a moc jsme chtěli vyhrát. V tom jsme s Tomem měli jasno. Rozhodující „atak“ přišel ve stoupání na Lysou Horu. Cukli jsme klukům a druhou polovinu závodu šli na špici.

Tomáš: Takhle rychlý závod zařídili vlastně Standa s Petrem, kteří to z Javorového rozběhli podle svého a my se jich jen drželi. Už cestou na Travný se nám ale zdálo, že bychom chtěli jít občas rychleji, a cestou na Lysou zas. Tak jsme v polovině kopce nastoupili a snažili se dostat se jim z dohledu. Možná tohle byla ta rozhodující chvíle. Pro mne pak bylo příjemné, že mě Zbyněk nechal většinu cesty z Lysé do cíle běžet vepředu a mohl jsem jít svým tempem.

SB: Závodů jste společně absolvovali již více, takže se určitě dobře znáte. Jak probíhala týmová spolupráce?

Zbyněk: S Tomášem máme za sebou pár společných „zlatých“dobrodružství… 5BV (Pět beskydských vrcholů), NTS (Nízkotatranská stíhačka). Ale taky loňskou nedokončenou B7. A letošní NTS, kde jsme brali stříbro, právě za Standou s Petrem. Jsme již celkem sehraní, v podstatě jsme šli, jako jeden muž.

Tomáš: Asi nejlíp, jak to jde. Běh se Zbyňkem je pro mě jedna velká radost a škola zároveň. Přípravě na B7 a vyladění taktiky jsme tentokrát věnovali mnohem více než u jiných závodů, a pak to kupodivu všechno vycházelo, takže během závodu už nebylo moc co řešit. Úkol byl jasný, vydržet úsilí a udržet několikaminutový náskok. Vlastně to proběhlo celé bez nějaké nervozity. Teprve tak 2-3 km před cílem, kdy už jsme věděli, že se náš náskok zvyšuje, jsem paradoxně chytil nerva a začal mít až nepochopitelný strach o výsledek. Ještě 400 m před cílem jsem se ohlížel.

O čase okolo 11:30 jsem uvažoval, ale bál se to vyslovit nahlas

Věřili jste v průběhu závodu, že můžete vyhrát a k tomu v traťovém rekordu?

Zbyněk: Plán byl jít na čas 12 hodin s tím, že jsme akceptovali změny v trati proti předešlým ročníkům. Rekord jsme ale v průběhu závodu nijak zvlášť neřešili. Ve vítězství jsme začali věřit asi posledních 500m před cílem. Týmové kolegy Standu s Petrem jsme stále cítili za zády. Věděli jsme, s kým máme tu čest. Jsou to zabijáci, kteří to nevzdají až do cíle!

Tomáš: Ano, věřil jsem, že se může povést vyhrát. Už před startem i v průběhu závodu. Znám samozřejmě sílu soupeřů i moje možnosti, ale za určitých okolností jsou kluci k poražení. O traťový rekord do poslední chvíle vůbec nešlo, prioritní bylo nenechat se seběhnout. O čase okolo 11:30 jsem začal uvažovat, až když se podařilo slušně rozběhnout seběh z Radhoště, jen jsem se to bál vyslovit nahlas.

SB: 95 km v horách už je pořádná porce kilometrů. Jaké vybavení jste při závodě použili? Šli jste s holemi nebo bez?

Zbyněk: Jsem ambasador adidasu, tak boty + oblečení + batoh ADI. Kompresy stehna + lýtka od americké SLS-3. Bez holí si B7 nedovedu představit, používám jednodílné karbonové FIZANY, které dodává Alpisport a které jsou v současnosti nejlehčími hůlkami na světě.

Tomáš: S holemi běhám rád, takže vzhledem k délce a profilu trasy jsem neměl nad čím váhat. Využívám je prakticky do všech kopců. Více jsem řešil výběr bot, nakonec jsem místo lehkých závodních bot zvolil jistotu bezpečných seběhů a použil osvědčené Adistar Raven, které jsou velmi stabilní, hodně tlumivé a pohodlné zároveň. Jinak z oblečení preferuji elastické materiály, takže jsem zvolil vše z Techfitové řady od adidas, kterému zároveň moc děkuji za podporu. Jsem trochu zmrzlina, od startu jsem běžel ve dvou kompresních tričkách. Z kraje to vypadalo, že se ani nenadechnu. 🙂

Běh do kopce je energeticky náročnější než svižná chůze s holemi

SB: Pro představu pro rekreační sportovce, protože většina lidí trasu v podstatě jde svižnou chůzí. Kolik procent trati běžíte a kolik jdete? Měli jste nějaké významné přestávky kromě občerstvovaček?

Zbyněk: Snažíme se kopce chodit, roviny a seběhy běžet. V boji o zlato se poměr lehce mění ve prospěch běhu. Zastávky nejsou žádoucí. Pokud není nějaký dramatický problém, vše se řeší „za pohybu“.

Tomáš: Těžko to odhadnout na procenta. Běží se vše kromě těch stoupání, kde je běh energeticky náročnější než svižná chůze s holemi. Letos byla suchá trať, takže se do kopců běželo více. Kromě krátkých zastávek na občerstvovačkách jsme neměli přestávky prakticky žádné.

SB: Prozraďte nám, co je Váš hlavní zdroj energie v průběhu závodu? Co vlastně jíte?

Zbyněk: 90% energie přijímám v gelech NUTREND, zbytek dle momentální chuti a stavu žaludku. Nebojím se chleba se škvarky z občerstvovaček.

Tomáš: Letos jsem si konečně připustil, že neumím jíst za běhu, takže jsem upustil od nekonečného žvýkání různých energetických tyčinek a mezi občerstvovačkami jedu jenom na gely, občas zobnu cukrovou tabletu. Na občerstvovačkách jsem si tentokrát moc neužil, nebyl čas, tak vždy jen kousek banánu, polívky a občas oplatek. Mám pocit, že na mne dobře působí kofein, takže jsem 14 dní před B7 neměl kávu ani kofolu, až krátce před startem jsem vypil kafe a pak colu na občerstvovačkách.

Závod je odměnou za trénink a o tom to je

SB: Co prožíváte / na co myslíte v posledních fázích závodu? Co vás nejvíce motivuje překonat bolest a vyčerpání?

Zbyněk: Ono se to děje skoro samo, na jedné straně emoce, na druhé straně respekt ze soupeřů, kteří dýchjí na záda. Cíl v dohlednu. Rodina v cíli. Euforie, štěstí. Je to hodně silné. Před startem můžeš jenom chtít, ale je x věcí, které musí klapnout a některé z nich nemáš šanci ovlivnit. Miluju ten pocit, nechávám se unést naplno. Závod je jen odměnou za trénink a o tom to je…

Tomáš: Největší motivací je pro mě asi ta zodpovědnost za výsledek týmu, že neběžím jen za sebe, ale za oba. Všichni kluci, s kterými jsem běhal závody dvojic, byli výrazně sebevědomější a ambicióznější než já, rád jsem se přizpůsobil jejich ambicím. Připadá mi, jako bych si to jejich sebevědomí na závod půjčil a pak jim ho zase vrátil. Navíc Zbyněk mě má dávno přečteného a ví, jak a kdy mně pořádně nahecovat, abych tu únavu překonával snáz. No a v posledních fázích závodu se mi většinou daří běžet velmi svižně – kůň cítí maštal. Takže se vždycky těším, až to konečně přijde a z unaveného trmácení se nakonec zase rozletím. A samozřejmě taky na hormony štěstí v cíli.

Zbyněk Cypra: Za běžce se stále spíše nepovažuji

SB: Vraťme se k přípravě na B7 – kdy pro Vás bylo klíčové období přípravy na B7, co všechno jste v rámci přípravy absolvovali?

Zbyněk: Třetí rok jsem se snažil obhájit vítězství – neúspěšně. Po loňském nedokončení jsem bojoval se zraněním. Letos jsem vyladil speciálně na B7 a všechny absolvované závody byly jenom kontrolou, jestli vše dělám dobře. Taky jsem se musel ujistit, že je progress ve formě. Už na Perunovi jsem cítil, že jsem to zase já a v tréninku jsem si mohl dát pořádné kapky. Na Valašském hrbu jsem překvapil sám sebe podiovým umístěním mezi skutečnými běžci. Aleš Palko a Vlastík Bukovjan jsou kluci z dobré běžecké společnosti. Chci tím říct, že se stále za běžce spíš nepovažuji.

Tomáš: Běžně vycházím z velké objemové přípravy během zimy, a pak ze spousty rychlých kratších závodů na jaře. Každoroční rodinnou dovolenou na horách během jarních prázdnin využívám jako soukromé soustředění, třeba loni jsem v Orlických horách naběhal za šest dnů přes 300 km. Letos bylo ale vše jinak. Už od loňského srpna jsem měl vleklé zdravotní problémy, běhání jsem musel omezit, pak opakovaně na několik týdnů přerušit a od února už jsem nemohl běhat vůbec. Ještě koncem dubna to vypadalo, že si letos možná vůbec nezazávodím. Od května jsem ale začal konečně klusat a postupně zvyšovat zátěž. Že můžu zase svobodně běhat je zásluha fyzioterapeutek z Moje rehabilitace Ostrava, tedy hlavně skvělé Zuzany Málkové. Právě jí patří můj největší dík. Vyhrát B7 po tak krátké době je pro mě takový malý zázrak.

Jinak klíčové období přípravy na B7 přišlo asi v červnu a především v červenci. Vše jsem tenkrát soustředil na přípravu na Nízkotatranskou stíhačku a bylo jasné, že pobíháním okolo Všechovic to nezachráním. Takže jsem o víkendech jezdil běhat na Malou Fatru, z kraje prázdnin jsem rodinnou dovolenou v Chorvatsku využil k intenzivnímu běhání po Velebitu a hned poté jsem si užil týden běhání v Tatrách. Po Nízkotatranské stíhačce jsem si konečně troufl na první rychlý trénink.

Beskydská sedmička je kult

SB: Co pro Vás B7 znamená?

Zbyněk: Kult. Závod, který mi nastartoval krásný životní příběh. Závod v milovaných Beskydech.

Tomáš: Já ji mám prostě rád. První B7 byla i mým prvním ultratrailovým závodem a já se do ní zamiloval už při pohledu na trasu na mapě. A když jsme to pak s kamarádem šli, tak jsem se do toho úplně zbláznil. Vůbec jsem netušil, že jsou nějací blázni schopní to i běžet, že existují jiné horské běhy a že to pro mě bude nový začátek. B7 je obrovská akce, ne každému vyhovuje vše, takže já se snažím vždycky nějak přežít tu pompéznost na startu a ta pravá B7 pro mě začíná až v klidu na sjezdovce na Javorový. Zato náměstí ve Frenštátě si užívám se vším všudy, bez ohledu na výsledek.

SB: Jaké máte plány do zbytku sezóny? Zúčastníte se ještě nějakého ultra nebo B7 pro Vás byla posledním letošním dlouhým závodem?

Zbyněk: Mám v plánu VALACHIARUN ULTRA  a HORSKOU VÝZVU 24hodin.

Tomáš: Konkrétní plány teď překvapivě nemám žádné, to se mi snad ještě nestalo. Doma ale sedět nebudu. Na podzim je spousta nádherných trailových i silničních závodů, budu to brát podle chuti.

SB: Kluci, díky moc oběma za rozhovor a přejeme hodně dalších běžeckých úspěchů!