ROZHOVOR se Standou Najvertem a Honzou Zemaníkem, vítězným týmem letošní B7: „Každá dvojice je jen tak silná, jak je silný její nejslabší článek.“

Každá dvojice je jen tak silná, jak je silný její nejslabší článek…

Předně gratuluju k vítězství a parádnímu výkonu! Jak se vám závod běžel?

Standa: Mně osobně se moc dobře neběželo, cítil jsem slabost, bolelo mě tříslo a v druhé polovině stávkoval žaludek, takže jsem nedokázal skoro nic sníst. Já už to tak mám: jeden rok se mi na Beskydské 7 daří a všechno je perfektní a další rok si to vytrpím. Ale byl jsem připravený, takže i když mi to nesedlo, dokázali jsme s Honzou zvítězit. Podařilo se nám vytvořit si náskok, takže jsme v závěru mohli trochu zvolnit.

Dvojice jsou hodně specifická kategorie. Každá dvojice je jen tak silná, jak je silný její nejslabší článek. Pokud je na tom aspoň jeden z dvojice fajn, tak to pomůže udržovat náladu v týmu. Zároveň je to zodpovědnost, aby to člověk parťákovi nezkazil. Honza běžel B7 znova po čtyřech letech, tak jsem si říkal, že bude naštvaný, když bychom skončili druzí. Hodně dvojic na tom pohoří, že mají na sebe příliš velké nároky. Každému se může stát, že si zvrtne kotník, špatně spadne a podobně.

Honza: Mně se naopak běželo úplně super, i když jsem měl před závodem trochu obavy, aby mi po šesti sedmi hodinách nedošly síly. Poslední čtyři roky jsem se zaměřoval hlavně na kratší závody (rozuměj horské maratony, pozn. red.), ale delší závody jsou spíš o dlouhodobé, celoživotní, přípravě. Zkrátka musí mít člověk něco naběháno a já nějaké zkušenosti přece jen už mám. Taky to není jen o nohách ale i o hlavě.

Standa: Když jsme se domlouvali, že to spolu půjdeme, nutil jsem Honzu, ať si sem tam dá nějaký delší trénink a opráší vytrvalost. Měl jsem obavy, aby mu někde na Čertův Mlýn nedošly síly. No a pak mi na Čertově Mlýně dával přesnídávku, ať ji zkusím sníst. Tak jsem si říkal: „Tady to mám…“ (smích)

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Stando, je to tvoje čtvrté vítězství z B7, jak jsi říkal, nebylo zadarmo. Dá se říct, že by bylo nejtěžší?

Standa: Neřekl bych, protože v cíli jsem normálně komunikoval. Předloni jsem doběhl do cíle, ani nevím jak, a pak jsem tam asi 20 minut seděl úplně mimo a moc si z toho nepamatuju. Tehdy to bylo na hraně. Věděl jsem, že buď doběhneme první, nebo skončím někde pod náměstím ve Frenštátě (kde je cíl závodu, pozn. red.). Nevím, jestli bych si letos chtěl tak hrábnout. Kvůli Honzovi bych musel… (smích)

Standa bydlí v Ostravě, Honza v Místku, Beskydy jsou tedy vaše domácí hory. Ceníte si vítězství na domácí půdě?

Standa: Já si toho cením hodně. Když jsme to s kamarádem z triatlonu šli poprvé před mnoha lety, doběhli jsme šestí a úplně rozbití, všechno nás bolelo a říkali jsme, že to už v životě znova nepůjdeme. Posledních pět let ale závod běhám pravidelně a stal se vrcholem mé sezony.

Honza: Je to super, běžel jsem v podstatě přes domov.

Standa: V Ostravici mi ukazoval, kde chodil do školky a do školy. (smích)

Honza: Závodit doma je super, běželi jsme místy, kde trénuju. Člověk tam zná každý kámen, ví, co ho čeká. Byl to pro mě taky poslední díl skládačky. Domácích úspěchů už pár mám (vítězství na Salomon Slezském maratonu, LH24, Perun SkyMarathonu, 5BV či Lysohorském čtyřlístku, pozn. red.) a tenhle mi chyběl. Zkompletoval jsem tak kolekci beskydských prvních míst, i když se nerad chlubím. (smích) Nevím, co víc v Beskydech vyhrát.

Běžet v týmu je náročnější především na psychiku

Formát Beskydské sedmičky se má pro příští rok změnit. Kromě kategorie dvojic poběží závod nově také jednotlivci. Je to dobrá změna?

Honza: Týmový závod se mi zdá náročnější hlavně na psychiku, protože má člověk zodpovědnost za tým a existuje větší pravděpodobnost, že se něco pokazí. Ve hře jsou čtyři nohy, dva žaludky… Do teď to nebylo o tom, říct si: „Vyhraju B7.“, ale o tom najít k sobě parťáka a tomu důvěřovat. Takových lidí není mnoho. Příští rok už to bude trochu jiný závod. Je možné, že v jednotlivcích se bude víc taktizovat, ale třeba se najdou i střelci, kteří to napálí a prostě to risknou.

Standa: Celou dobu jsem říkal, že je škoda, že B7 není závod jednotlivců. Už jsem si ale zvykl, že jeden jediný závod v roce chodím dvojice, což je takové zpestření. Tak mě to teď na druhou stranu mrzí. Bude to oživení, hodně lidí to jistě uvítá. Já příští rok v jednotlivcích určitě nechci chybět.

Honza: Já určitě chybět budu. Mám plány na několik let dopředu a, ač jsou závody, na které se rád vracím, tak je jich v tom termínu tolik, že jsem si musel vybrat. Nejde stihnout všechno.

Jak se závod vyvíjel? Kdy jste se trhli?

Honza: Rozbíhal se docela pomalu.

Standa: První dva kopce jsme šli společně na špici s asi třemi čtyřmi dalšími dvojicemi. Cestou na Travný se to začalo postupně dělit. Tam už jsem se taky necítil úplně fit. Menší náskok jsme si udělali v seběhu ze Srmku. Tam jsme se vůbec nezdrželi, protože jsem si říkal, že pokud chceme vyhrát, tak tam bychom měli zaútočit.

Honza: Je potřeba nenechávat si to na poslední kopec, protože to je vždycky nepříjemné… Nejlepší scénář je, rozhodnout závod už v průběhu, protože ke konci je to pak velký stres.

Standa: A to se nám povedlo. Cestou na Čertův Mlýn jsme udělali rozhodující náskok, i když už mi nebylo nejlíp, ale věděl jsem, že tam už se trápí každý.

Honza: To byl asi 60. kilometr, což jsou ta zásadní místa. Kdo tam dokáže ještě běžet, vybuduje náskok. Kdo běžet nedokáže, prohlubuje ztrátu.

Standa: Co jsem zažil poslední tři roky, tak se vždy rozhodovalo mezi Smrkem a Pustevnami. Letos byl další ročník, kdy se rozhodovalo v seběhu. Naposledy, kdy jsme skončili druzí (2015, pozn. red.), jsme prohráli právě v seběhu.

Honza: To se říká i o LH24. Platí to ale u hodně horských závodů. Do kopce jsou všichni podobným tempem a člověk to nějak uvisí, ale dolů se dá vždycky nahnat, pokud se člověk nebojí.

Jak velkou část trasy běžíte a jdete?

Standa: Řekl bych, že je to tak 60:40. Rovinky a kopce dolů se běží, mírné kopce se také klusají. Pak jsou tam i úseky do kopce sjezdovkou, to se moc běžet nedá. Ono by to šlo, ale člověk si musí uvědomit, kolik kopců ho ještě čeká, tam si pak tělo vybere svou daň.

Honza: Je to bezmála sto kilometrů, i ve světě se málokteré takhle dlouhé závody celé běhají. Hodně taky záleží na podmínkách každého ročníku. Loni byla zima, což závod ztíží, letos vyšlo počasí perfektně, tedy pro nás, co jsme doběhli za sucha.

Byl jsem rád, že trpím já a Honza je v pohodě

Spolu jste B7 běželi poprvé, jak jste si sedli jako parťáci? Měli jste nějaký předchozí společný trénink?

Standa: Pár jsme jich měli.

Honza: Myslím, že víc než pár. V zimě se v Beskydech schází parádní tréninková skupina třeba co druhý víkend.

Standa: Neměl jsem obavy, že bychom si nesedli. Honza je zkušený frajer. Měl jsem jedinou obavu, aby někde nezůstal viset, ale naštěstí to tak nebylo. Byl jsem rád, že trpím já a on je v pohodě. Když už bylo jasné, že máme solidní náskok, tak mu říkám, že už si to uděláme pěkné. A on na to, že ale nebudeme úplně moc zpomalovat… Říkám, ne úplně, jenom trochu zvolníme. (smích)

Honzo, ty máš zkušenosti i se závody v zahraničí. Dá se srovnat atmosféra B7 se zahraničními akcemi?

Honza: Srovnávat to nejde, jsme jiná nátura než Španělé, Italové nebo Francouzi. Na druhou stranu z horských závodů u nás se dá říct, že B7 je fenomén, je to největší horský závod v Česku, a množství diváků tomu odpovídá. Překvapil a potěšil mě začátek v Oldřichovicích, tam to žilo. Na to, že jsme tam běželi před 11 v noci, tam bylo lidí dost. Taky na Javorovém hrála kapela a lidi fandili. V cíli na náměstí ve Frenštátě bylo živo, ale se zahraničím se to pořád nedá srovnat. Místní tam závody žijí mnohem víc než tady, je to pro ně svátek a chtějí podpořit běžce.

Čím jste během závodu doplňovali energii?

Honza: Bál jsem se, že mi dojde, proto jsem se snažil od začátku hodně jíst. Většinou v ultra může do sebe člověk během prvních hodin dát skoro cokoliv, ale s přibývajícími hodinami se žaludek rozbije a není schopen strávit pevnější stravu. Já osobně běhám na tyčinky od Lifefoodu, přesnídávky a ovoce, pil jsem ionťák a Colu naředěnou s vodou. Měli jsme skvělý support (podpůrný tým, pozn. red.), který nám na každé občerstvovačce připravil naše jídlo. V půlce závodu jsem si dal teplou polévku, což člověka nakopne. Energetické gely moc nemusím, měl jsem s sebou jen dva, co vím, že mi nevadí. A ke konci mi hodně pomohlo Pikao. Chutě se v průběhu závodu hodně mění, takže do tašky, kterou nám pak support vozí na jednotlivé občerstvovačky, je dobré dát sladké i slané, aby měl člověk z čeho vybírat. Je to o zkušenostech, kdy člověk ví, na co má tělo chuť po deseti hodinách a co mu udělá dobře.

Standa: To, co jím se moc neliší, jen mám nějaké vychtávky: třeba vím, že mi chutná slanina, olivy a ořechy, což by nedal každý. Občas mám chuť i na chipsy, které obsahují hodně soli. Tu někdy doplňuju taky japonskými švestkami. Jsou brutálně slané a mají úplně odlišnou chuť, myslím, že to tělo vždycky tak překvapí, že ji kupodivu spolkne. V druhé půlce už jsem měl žaludek tak špatný, že už jsem do sebe skoro nic nenatlačil. Ke konci už jsem jen pil: Colu, pito a nějaký energeťák.

K vítězství vedla celoživotní příprava

Co vám ke konci pomohlo překonat únavu a vyčerpání?

Standa: V hlavě vím, že se blíží konec. Nejsem typ, co by se vzdával. I když to třeba bude ještě trvat, tak vidina cíle mi stačí, žádnou jinou motivaci nepotřebuju. Třeba prohraju, to není problém, ale jen proto, že je něco chvíli nepříjemné, se nezastavím.

Honza: Cíl je vždycky největší motivace. Zvlášť když člověk ví, jaká trasa ho čeká, je to jednodušší. Taky pomáhá vědět, že má člověk dostatečný náskok. Ani tak nemůže úplně povolit, ale není na něj takový tlak.

Jaké vybavení s vám v závodě osvědčilo?

Standa: Já musím vypíchnout běžeckou vestu Salomon. Běhal jsem s více značkami vest, tak tři čtyři jsem vyzkoušel, než jsem oblékl tu salomoňáckou, a je z nich opravdu nejlepší. Je řada značek, které spolupracují s běžci, ale přijde mi, že je zas tak moc neposlouchají. I firmy, co se specializují přímo na běžecké vesty, mají určité nedokonalosti. I u vesty renomované značky se mi stalo, že měla v předních kapsách pevné bandasky. Další den mě podivně bolelo na prsou a zjistil jsem, že je to tím, jak ty nádoby třeba 12 hodin narážely do hrudníku. U Salomonu jsou bandasky z poddajného materiálu jako camel bag.

Honza: Každý jsme si asi v začátcích vyzkoušel B7 běžet s batohem, to je nesrovnatelné. O vestě člověk nesmí vědět, je to jako když člověk oblékne tričko. Já bych ale vypíchl boty. Mám několik párů jak tréninkových, tak závodních na různé typy tratí. Na tyhle dlouhé vzdálenosti jsou nejlepší botou, jakou jsem kdy nazul, nové S-LAB Ultra od Salomonu. Mají tlumení, oporu, jsou opravdu stabilní a skvěle sedí. Po 90 km jsem je zul a neměl jsem jediný puchýř.

Co všechno obnášela vaše příprava na B7?

Standa: Jak říkal Honza, je potřeba mít za sebou dlouhodobý systematický trénink. Poslední tři roky jsem závodu podřídil i přípravu, a proto jsem taky třikrát za sebou vyhrál. Člověk musí mít vytrvalost, ale zároveň nemůže být úplně pomalý.

Honza: Je to celoživotní příprava. Co jsem udělal pro B7, bylo, že jsem od půlky srpna skončil kratší závody, vypustil intenzivní tréninky a snažil se běhat pomalu, v nízkých tepech. Ale samozřejmě člověk má naběhané objemy ze zimy.

Standa: Honza, ač je mladý, tak má dost zkušeností a ví, jak se na takový závod připravit. Přijde na to časem každý, pokud poslouchá své tělo.

A na závěr prozraďte čtenářům, jaké máte plány na příští sezonu?

Standa: Já termínovku tak jak Honza sepsanou nemám. Dám si nějaké závody tady v Beskydech, na příští B7 snad chybět nebudu a je možné, že se vydám na nějaký větší závod někam ven.

Honza: Letošní sezonu jsem začal rychlejšími závody, jako maraton, pak horský maraton, a delší jsem si nechal na podzim. Příští sezonu to chci udělat naopak, začnu delšími a až pak si dám něco rychlejšího. Na začátku sezony bych chtěl zkusit Transvulcanii na Kanárech, v létě si zaběhnout známý alpský Sierre-Zinal a na podzim si nechám maraton na silnici. Většinou si na sezonu dávám tři velké cíle a doplním to menšími závody. Ne všechny závody vyjdou, tak se radši soustředím pořádně na tři než se snažit uspět třeba na deseti.

Mockrát díky za rozhovor a ať to běhá!