Rozhovor s vítězem Ultraspartathlonu, Martinem Hokesem

Psychická příprava je u ultra velice důležitá, ale bez té fyzické to nefunguje…

Téměř 500 kilometrů dlouhý závod a tolik desítek hodin na trati. Dá se na to nějak fyzicky připravit (než třeba na klasický Spartathlon či 24 hodinové závody)? Nebo je to jen o hlavě?

Závod možná i 500 km měřil. Řecko zasáhly pár dnů před závodem smrtící záplavy. To si vynutilo na několika místech trasu upravit, čímž došlo k jejímu mírnému prodloužení.

Každá trať si zaslouží speciální přípravu. Řada špičkových závodníků na vícedenní běhy nemá na 24 hod a kratších trasách absolutně šanci. A opačně to platí ještě víc.

Psychická příprava je u ultra velice důležitá, ale bez té fyzické to také nefunguje. Moje příprava je hlavně běžecká, ale v posledních týdnech před závodem si záměrně navozuji pocity odpovídající různým krizovým situacím, abych si to vše prožil a při vlastním závodě byl již jen v klidu a plně soustředěný.

Závody odněkud někam jsou nesmírně náročné organizačně. Domluvil jsem si doprovodné auto a dvě milé pomocnice. Jedna zná dobře mne, druhá toho ví hodně o běhání. Bez nich bych ztratil řadu hodin nebo se do cíle vůbec nedostal.

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Cílem bylo vyhrát

S jakými plány jsi vstupoval do závodu?

Cílem bylo vyhrát. Byl jsem na tom ze soupeřů nejlépe běžecky, ale bez jakýchkoli zkušeností se závody podobné délky. Do tohoto závodu byl pro mne nejdelším během Spartathlon.

Věděl jsem, že musím začít tak volně, abych si v prvních dvou dnech nezkazil žaludek, ale také jíst o dost víc, než jsem zvyklý. Pro prvních 24 hod jsem si stanovil tempo, které nesmím překročit. Věděl jsem, že to mne dostane nejpozději v průběhu první noci do vedení, ale s postupem času budou soupeři silnější, protože mají zkušenosti z vícedenních závodů. Doufal jsem, že běh v čele závodu mi přinese výhodu doprovodného policejního auta a nebudu se muset tolik soustředit na hledání cesty.

Když jsi získal vedení, běžel jsi tedy do cíle na první pozici, nebo tě někdo doběhl?

Poté, co jsem získal vedení, nikdo mne již až do konce závodu nedoběhl. S většinou závodníků jsme se ovšem míjeli v protisměru, když jsem se vracel ze Sparty a další a další, s postupujícím večerem druhého dne, do Sparty dobíhali. Hodně mi jich již gratulovalo, jako bych měl vítězství v kapse. To bylo divné. Vždyť to byl teprve začátek. Skutečný závod začínal až s druhým přechodem hor, okolo 320. kilometru.

Můj náskok se různě měnil a neměli jsme informace o tom, jak moji pronásledovatelé chodí spát. Zatímco z vnějšku to mohlo vypadat jednoznačně, tak my jsme si nemohli být jistí vítězstvím až do konce třetího dne závodu. Hodně aktivní byl především Flavio (dlouho průběžně druhý, nakonec obsadil třetí místo), ale trápila ho záda a několikrát špatně odbočil.

Doufal jsem, že to doběhnu na necelé tři hodiny spánku

Pomohlo ti tedy vedení od hledání cesty či případného bloudění?

Bylo to tak snazší, ale ani policisté několikrát nevěděli a museli bleskurychle volat pořadatelům. Trasa je velice členitá a na mnoha místech nejsou význačné body, podle kterých se orientovat.

Jak probíhaly občerstvovacích zastávky a spal jsi během závodu?

Na občerstvení jsem nezastavoval. Jím málo, často a za chůze. Vše mi připravoval můj doprovod.

Doufal jsem, že to celé odběhnu na necelé tři hodiny spánku, ale potřeboval jsem mnohem víc. Třeba při Spartathlonu se mi nechce spát vůbec, ale tady bylo počáteční úsilí mnohem nižší, a tak si tělo říkalo o spánek daleko častěji. Možná hrály svou roli i silné deště v prvních dvou dnech, díky kterým jsem opakovaně prochládal. Někde na uzavřeném okruhu bych spánek odkládal víc, ale když na vás na otevřené silnici začnou mávat dopravní značky a probudí vás až policejní siréna při kroku do prázdna, tak je čas jít spát.

S přibývajícím časem nastupují i krize, jak často jsi je míval a jak jsi si od nich pomáhal?

Naštěstí jsem žádnou hlubokou krizi neměl, ale ono to souvisí i s přípravou. S doprovodem jsme cvičili, co a jak řešit. Při závodním stresu ještě nikdo nic chytrého nevymyslel. Je třeba se držet plánu a rozhodovat za běžce, jako to děláme za kojence. Jednou mne doprovod stáhnul z trati spát, když jsem se motal nesmyslně pomalu. Jednou jsem šíleně prochladnul, když se najednou v seběhu rozevřely hory a opřel se do mne vítr. A tak mne pak oblehli. Asi dvakrát dvě hodiny jsem trpěl bez jídla, když organizátoři nepostavili občerstvovací stanici, kde měla být, a tedy doprovod neměl právo mi nabídnout pomoc.

Osvědčilo se mi protivenství, které ultra přináší, nechat plynout a třeba si zazpívat. V tomto závodě mi krom doprovodu také hodně pomohly vizuální podněty. Místo dumání nad bolavýma nohama jsem sledoval sklizeň oliv, pobíhající ovce, vlny na moři nebo se díval do výloh obchodů.

V průběhu závodu získaly Athény vánoční výzdobu: samá blyštivá hvězdička. Při doběhu v 18 stupních jsem tak asi hodinu dumal nad tím, jestli jsem už ztratil docela vědomí, anebo se opravdu blíží Vánoce.

______

Celkové umístění:

1. Martin Hokes – 78:22:18
2. Ville Neimenmaa – 83:17:45
3. Flavio Fernandes Vieira – 85:57:22

Fotky: foto archiv Martina Hokese