ROZHOVOR s Tomášem Macečkem: Rád poznávám nové hory

Úspěch v letošní sezóně

Letos ti to běhá přímo parádně, máš za sebou stříbro z Perunu, zlato z MČR v ultra a spoustu dalších medailí, nejde se nezeptat, co stojí za velmi vydařenou sezónou? Máš nějaké poznatky, lekce nebo tipy, co dělat, nebo čemu se naopak vyhnout, které bys se čtenáři rád sdílel?

Ahoj! Jo, celkem to tam letos padá, tak se na té vlně musím udržet. Co za tím stojí? Vždycky odpovídám, že tvrdá dřina, 🙂 kterou mi naordinuje ten nejlepší kouč Zdenda Kříž. Ale ta dřina musí hlavně bavit. Jedna věc je samotný trénink, ale druhá, podle mě neméně důležitá, je motivace a hlava. Takže jestli bych měl něco poradit, dělejte to, co vás baví, a užívejte si to. Je úžasné, že každý trénink v přírodě a na horách je pokaždé jedinečný. Takže když mám v zimě objemové období, vůbec to pro mě není o naběhaných kilometrech, ale hlavně o tom strávit čas venku, poznávat nové hory, zažít dobrodružství. A když máte kolem sebe stejně smýšlející lidi a navzájem se motivujete a podporujete, tak to pak jde skoro samo.

Očekával jsi po vydařené loňské sezóně, že letos navážeš takovouhle sérií vítězství nebo je to pro tebe spíš příjemné překvapení? Který závod tě nejvíc potrápil a která placka je pro tebe nejcennější?

Můj první cíl do závodu je vždycky být lepší a rychlejší, než jsem byl minule. Nemůžu říct, že to je překvapení, protože jsem přes zimu trénoval, dřel a dělal všechno proto, abych byl co nejlepší. Vím, že fyzicky mám na to být na každém závodě tady u nás na špici, pak je to spíš o hlavě a aktuální formě. Nejvíce na dno jsem si sáhnul na Perun SkyMarathon, které bylo mistrovství ČR. Ještě do posledního kopce jsem šel z prvního místa před Pavlem Brýdlem a Italem Carrarou, ale tam mi tak došlo, oba dva mě předběhli a já s tím nemohl vůbec nic dělat, nijak zareagovat. V cíli jsem byl tak zelený, že mě skoro ani moje mamka nepoznala. 🙂 Takže téhle placky si cením moc, ale příští rok už to prostě musím konečně vyhrát.

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Pod vedením Zdeňka Kříže

Jak moc se na tvém úspěchu v letošní sezóně podílí nový tým Buff/Salomon , ke kterému ses přidal, a koučování Zdendy Kříže?

Nový tým Buff/Salomon vznikl na začátku této sezóny jako projekt Zdendy Kříže, který chtěl pro své svěřence zajistit ty nejlepší podmínky pro běhání. Sám byl na top světové úrovni a ví, jak tyhle věci manažersky obstarat. A pak mi taky strašně moc pomáhá jako trenér. Teď když jsem vyhrál Tatranskou Šelmu Ultra, jsem mu volal, že je prostě kouzelník, jak mi ty nohy dokáže připravit. Říká se, že když má sportovec nového trenéra, pořádné výsledky se ukážou až za rok a myslím, že u nás to platí. Tu minulou sezónu jsme se hodně sžívali, Zdenda musel pochopit, že mám vlastní hlavu, musím poslouchat své tělo a musí mě to bavit. Já jsem mu musel naprosto začít věřit, proč třeba chodit dva těžké tréninky ve dvou dnech a že to má smysl. A letos si to všechno sedlo.

Tvým týmovým parťákem je mimo jiné i Mára Causidis, často se i sejdete na stejných závodech, hecujete se občas v tréninku a na závodech nebo se spíš podporujete? Jaká v týmu obecně panuje atmosféra?

Hlavně jsme dobří kamarádi, a to je základ. Je strašně fajn spolu s Márou a dalšími beskydskými tygry odtrénovat delší tréninky v horách, pokecat, zavtipkovat, pošťouchnout se, hecovat se nebo si nastupovat v hangu. S Márou jsme hlavně dobře potrénovali na jaře na soustředění Trailcamp v Toskánsku, kde na nás dohlížel Zdenda, a to pro mě byla určitě přidaná tréninková hodnota do sezóny.

Koketování s ultra

Loni po Skotsku jsi říkal, že 30 km a běh 4-5 hodin je pro tebe zatím až dost, letos tě pomalu víc vídáme i na delších distancích, plánuješ běhat víc ultra, nebo stále hledáš, co ti sedí nejvíc?

Asi pomalu a jistě spěju k ultra, to se Zdendovi líbí, haha. Ale chci být pořád všestranný. Třeba jsem konečně vyzkoušel RedBull 400 výběh skokanského můstku na Štrbském plese a byl jsem druhý, takže ty krátké běhy na krev taky pořád jdou. Trošku jsem letos vypadl ze závodů v běhu do schodů, ale doufám, že bude čas a příležitost se k tomu ještě vrátit. Ale co mám asi jinak než ostatní je ten přístup. Chci hlavně dělat a trénovat to, co mě baví, a podle toho si pak vybrat závody, které mi půjdou, a ne naopak. Takže asi to ultra, ale dobře, letos řeknu, že zatím max kolem 6 hodin.

Účast na Dolomitenmannovi

Letos jsi se účastnil i legendárního Dolomitenmanna, který se konal v září v Rakousku. Co tě vedlo k rozhodnutí vyzkoušet tenhle náročný a týmový závod a s kým ses nakonec spároval do týmu?

Na Dolomitenmann jsem se moc těšil. To byl vždycky sen, protože to je závod, který alespoň jednou v životě chceš zažít, tu atmosféru, historii a týmového ducha! Taky jsem z toho měl respekt, protože to bylo strašně rychlé. Účastnili jsme se s českým týmem a povedlo se obsadit v amatérských týmech 1. místo.

Měli jste speciální společné tréninky pro lepší stmelení týmu, nebo každý trénujete „to svoje“?

Každý svoje, protože každý dělá jinou disciplínu a tenhle typ štafety není o nějaké spolupráci, každý musí podat svůj nejlepší výkon a předat štafetový kolík. Stmelili jsme se dva dny před závodem, kdy jsme spolu strávili nějaký čas a natáčeli pro ČT.

Loni tě ve Skotsku zaskočil taky sáhodlouhý seznam povinné výbavy, který se pomalu rovnal 100 mílovkám, přesto, že se jednalo o 29 km. Jak je na tom s náročností na organizační přípravu a výbavu Dolomitenmann? Zajišťujete si společný support tým a je nutná nějaká speciální výbava a koordinace v rámci týmu?

Je skvělé, že tohle vůbec nemusím řešit. Zrovna Dolomiťák je na tak profesionální úrovni, že je manažer týmu, který sežene členy pro svůj tým a závodníci pak řeší jen svůj závod a o nic jiného se nemusí starat. I proto mě to lákalo, protože už to je o dvě úrovně výš, než když jedeš sám na závod a musíš řešit a platit všechno od startovného po cestu.

A jaké máš plány na příští sezónu? Lákají tě víc domácí závody nebo bys naopak chtěl víc vyrážet ven?

Obě mají to svoje. Třeba trailové závody v Českém ráji jsou nádherné, Starobělské Lurdy jsou klasika, takže v Česku si spíš chci vybírat krásné závody nebo pak ty s nejlepší konkurencí, a samozřejmě domácí mistrovství. Do světa se vyráží za porovnáním se špičkou, letos jsem se mockrát ven kvůli času nedostal, tak příští rok bych nějaké skyrunningové svěťáky určitě chtěl objet, třeba BUFF Epic Trail v Pyrenejích. Ale plánování si nechám až na zimu, teď ještě žiju touhle sezónou.

Díky za rozhovor a držíme palce ať to běhá i dál.