Litoměřický policista Tomáš Lisec se svým parťákem Davidem Kopalem vyhrál úvodní závod seriálu Rock Point – Horská výzva. Dvojice ovládla „krušnohorskou“ zastávku, když do cíle nejprestižnější trasy Long na Božím Daru doběhla ve vítězném čase mužské kategorie.
Jsem hodně rád, že to konečně klaplo
Tomáši, konečně se to povedlo, dočkali jste se prvních stupňů vítězů a vyskočili jste rovnou na nejvyšší stupínek. Jak dlouhé to bylo čekání?
S Horskou výzvou jsme začínali v roce 2012. V Krkonoších to byl první závod. Tehdy jsme dobíhali kolem patnáctého místa a postupně jsme se zlepšovali, až přišlo tohle vítězství. Minulý rok jsme tu byli čtvrtí a teď se to konečně povedlo. Loni jsme se tím opravdu namlsali, protože pódium už bylo hodně blízko. Bedna nám utekla jen o pár minut, takže teď jsem hodně rád, že to konečně klaplo.
Tentokrát nepůsobíte ani příliš zničeně. Čím to?
Je pravda, že se mi běželo vůbec nejlíp ze všech závodů Rock Point – Horská výzva. Krušné hory jsou podle mého z celého seriálu asi nejlehčí, jsou nejvíc běhavé. Prakticky až na ten poslední kopec ze Stráže nad Ohří na Klínovec jsou na trase víceméně rovinaté úseky a seběhy, takže se to dá opravdu celé běžet.
David se mě tradičně zeptal: „Zase spíš? Měl by sis něco dát.“
Jak se ve dvojici doplňujete? Kdo to táhnul?
Jako vždycky – do dvacátého kilometru jsem já říkal, proč třeba neběžíme rychleji, ale od toho dvacátého zase David začal úřadovat a já měl opět po půl třetí hroznou krizi. David se mě tradičně zeptal: „Zase spíš? Měl by sis něco dát.“ To je klasika každý závod. Po dvou a půl hodinách až po třech mám krizi, takže do té doby táhnu já, pak je to na Davidovi.
Jaký byl vývoj závodu v Krušných horách?
Do poloviny trati jsme běželi ve čtyřech dvojicích tak nějak pohromadě. Pak se tři dvojice oddělily. Až později jsme se dozvěděli, že tam někde zakufrovaly a až na poslední občerstvovačce jsme zjistili, že jsme druzí. Dosavadní vedoucí dvojice vyrážela do stoupání na Klínovec jako první, ale v první třetině kopce jim došly síly, tak jsme je zkusili předběhnout. Nastoupili jsme a v cíli jsme jim dali skoro třináct minut. Hodně uvadly. Právě tam se tedy lámal chleba.
Snažili jsme se dogtrekaře Jiříka dostihnout, ale nebyla šance
Před vámi byl už jen dogtrekař Jiřík. Jen kousek vás dělil od absolutního vítězství. Jaké to je bojovat se psem?
My o něm vůbec nevěděli. Spatřili jsme ho až na horizontu, když se sbíhalo po louce k Božímu Daru. Ten náskok jsme odhadli zhruba na minutu, ale věděli jsme, že do cíle už moc nezbývá. Snažili jsme se ho dostihnout, ale nebyla šance. Nám to ale nevadilo. Říkali jsme si, že je trochu ve výhodě, když pes táhne, ale žádnou hlavu jsme si z toho nedělali.
Loni jste v celém seriálu skončili celkově třetí. Jaké jsou tedy plány pro letošek?
O celkových ambicích jsme se s parťákem ještě nebavili, ale když to obhájíme nebo budeme druzí, tak
jedině dobře. Na vítězství bychom museli mít opravdu hodně štěstí. Už dva měsíce mě doprovází problémy se zraněným kolenem, takže jsem hlavně rád, že mě teď podrželo. Zásadní proto bude
štěstí.
