Každý druhý Čech v keňském Itenu je orienťák? Na začátku února, kdy na 5týdenní tréninkový kemp do Keni dorazil výběr české reprezentace, tomu tak bylo. Jak pro orientační běžce netradiční forma přípravy sedí Tereze Janošíkové, české naději pro nadcházející Mistrovství světa v Česku?
Ahoj Terko, kde jsem tě zachytil při našem rozhovoru?
Hola hola, právě jsi mne zastihl při odpočinku mezi fázemi na vysokohorském kempu v Keni, blíže v Itenu, městu s přezdívkou „Home of champions“. Je to necelý týden a půl zpátky z celkových pěti, co jsme sem v počtu 14 nadšených orientačních běžců dorazili navyšovat nejen kilometry, ale i počty červených krvinek. Zároveň taktéž hezky v teple pěkně odtrénovat další část tréninkové přípravy, která je z důvodu pandemie a zrušení všech mezinárodních závodů loňského roku už tak dosti dlouhá.
Jak vůbec nápad orienťácké přípravy v Keni vznikl? Keňa a orienťák mi nějak nejde dohromady.
Tím, že byly loni zrušeny velké závody, naskytlo se více prostoru, pro delší systematické kempy. Už v srpnu jsme vyrazili jako tým do Vysokých Tater na 12 dnů potočit. Nicméně co si budeme, ač jsou Tatry vysoké, stále běžné žití probíhá okolo 1300 m n. m., což není úplně nejvýš. Není velkým překvápkem, že běžci, často v našich zimních měsících vyráží za teplem a skloubení s vyšší nadmořskou výškou je o to více na místě z důvodu lepšího fyzického rozvoje. V létě tedy přišly myšlenky zařadit též něco takového do dlouhé zimní přípravy a vyrazit za teplem a výškou. No jo, ale kam? Někteří mají respekt vůči africkým zemím z důvodu hadů a raději by třeba na Nový Zéland. Ten ale z důvodu financí, vzdálenosti a časového posunu musíme odpískat. Zůstává tedy Afrika i vzhledem k tomu, že už v týmu máme zkušeňáky, kteří již absolvovali vysokohorskou přípravu v JARu či Keni (Vojtěch Král, resp. Miloš Nykodým, pozn. red.). Nakonec se keňský Iten vyrýsoval jako ideální varianta a díky známostem a dřívějším zkušenostem jsme tu.
Celých pět týdnů tedy bez mapového tréninku?
Ano je to tak, tady si moc orienťáku neužijeme, ale s tím jsme sem i jeli. Kvalitní fyzická příprava je nezbytnou součástí každého elitního běžce. Stejně těch hodnotných mapových tréninků, přes zimu moc nebývá, protože se v mnoha tréninkových prostorech drží bílá peřina. Navíc po návratu v půli března bude ještě dostatek prostoru na oprášení orientační techniky a precizní doladění přípravy na snad už konečně celou uskutečněnou orienťáckou sezónu.
Co všechno tedy tebe a další reprezentanty z tréninkového hlediska čeká?
Již před odletem jsme měli vícero konzultací s různými lidmi a připravený tréninkový plán pro kluky a holky zvlášť. Koho by to velmi zajímalo je k dispozici k nahlédnutí na našich stránkách reprezentace. Nicméně jedná se o návrh hrubý, který je potřeba individualizovat, a to hlavně z důvodu aklimatizace. Přeci jen se nacházíme ve výšce skoro 2400 m n. m. a každý jedinec adaptaci na místní podmínky snáší jinak. První týden se tedy nesl hlavně v duchu již zmíněné aklimatizace, která probíhá pozvolným klusáním či lehčí delší vytrvalostí a byl završen testovacím tempovým tréninkem. Vypadalo to, že všichni jsme víceméně ready, a mohl tak začít vydatnější systematický trénink. Týdny vypadají dosti obdobně. Ve zkratce tedy úterý a čtvrtky máme na programu intervaly či úseky, sobota patří kopcům a kopečkům a zbylé dny jsou prokládány vytrvalostí, klusy či různým koordinačním a běžeckým cvičením. Samozřejmě nesmíme zapomínat na pořádné protahování a návštěvy teď už kamaráda Stevena, místního maséra, který zkrátka a dobře ví, co dělá, a mi se rochníme blahem.
Máte mezi tréninkovými parťáky i nějaké místní běžce nebo běháte jen v rámci české skupinky?
Místních běžců, respektive skupin běžců je tu mnoho. Ale přeci jen jejich tempa jsou někde jinde než ty naše. Nicméně tajně doufáme, že třeba za týden už budeme ready na to, se k nim třeba na nějaký ten klus připojit, i když to pro nás bude solidní tempový trénink :-). Uvidíme, výběr tréninkových parťáků by tu měl být velký a když už nic, tak častou společnost nám dělají místní nadšené děti, které se s radostí a úsměvem na tváři přidají k vašemu klusu nehledě na to, co mají na nohou, jestli tedy vůbec něco.
Jaké je to vyměnit české lesní cesty a pěšiny za prašné keňské cesty?
Je to moc příjemná změna. Mně se tu osobně moc líbí. Příroda kolem je jiná a o to více pozornoststrhující. Člověk se může o to více kochat při běhání. Celkově to tu působí tak nějak mnohem klidněji a bez spěchu, takže je to určitě příjemný únik z naší běžné české reality, kór v dnešní době. Prašné cesty sice někdy zahltí nejen dýchací cesty oranžovým prachem, zvláště když po nich přejede pět tatrovek po sobě (ještěže jsme zrovna jen klusali a neběhali např. intervaly), ale je to všechno o zvyku.
V Itenu strávíte ještě pár týdnů, ale už teď se musím zeptat. Je něco, co tě během tréninkového kempu opravdu překvapilo? Ať už mile či naopak.
Musím přiznat, že jsme se na to tady docela dost připravovali, takže nejsem v nějakém velkém utržení, jak je to tu jiné. Ba naopak jsem to čekala horší. I přesto, že jsme v rozvojové zemi, a to člověk opravdu pozná, stále je moc hezké vidět, jak jsou tu místní lidé spokojení. Zdravení a oslovení „How are you?“ je každodenním chlebem. Jo, klasický chleba tu teda nemají a pečiva nezkonzumují tolik, co běžný Čech. Nicméně z dalších surovin se dá sehnat mnohem více, než jsme čekali, takže nevím nevím, o kolik naše tělesné váhy půjdou dolů. I přesto, že tu někteří lidé vlastní smartphony, mnohem důležitější je mít výkonnější motorku a pro ty, co nekamarádí s motorkami jsou prostým společníkem na cesty ovce, krávy či kozy. Ještě mne napadá jako velké plus a překvapení, že platí obecně zákaz dovozu igelitových sáčků do Keni. To je docela paradox, který by člověk nečekal a lehce by se mohl nachytat a platit nemalé pokuty. Používají tu tedy sáčky z jiného materiálu, ale vypadá to, že znovuvyužití je tu naprosto běžné. Na trhu zároveň člověk nakupuje nebalené suroviny, včetně luštěnin, a to je pro mě velké pohlazení na duši, že i tady lze vidět náznaky zero-waste. I když teda odpadků se tu všude válí dosti, něco jako koše na ulici či někdo, kdo by to posbíral, tu fakt nevedou, takže opět lehký nemilý kontrast.
Co tedy Keňa a stravování? Bylo potřeba nějak měnit své návyky nebo vidíš v regionálních surovinách výhodu?
Jak jsem již nastínila, těch běžných surovin se tu dá sehnat poměrně dost. Samozřejmě to ale není jako doma, člověk se zkrátka musí přizpůsobit. Z místního masa, vajíček či jiných proteinů máme někteří mírně respekt, ale po tepelné úpravě je to v pohodce. Není tady tedy tak jednoduché sehnat dostatek kvalitních bílkovinných ingrediencí, ale jsme na to vybaveni a není to nic překvapujícího. Naopak čerstvost lokálních surovin, hlavně ovoce a zeleniny je boží. Přijdete na trh, řeknete, kdy hodláte mango, avokádo, ananas prostě cokoliv konzumovat a prodávající vám vybere kousek zralý přímo na míru. Taktéž víte, že to, co tu místní na marketech prodávají, sami s láskou vypěstovali a rozmazlili jsme se dokonce i tak, že pokud vajíčka pochází z většího města půl hodiny cesty vzdáleného, už je nebereme, abychom podporovali místní produkci. Kéž by to bylo i tak zřetelné v Čechách, člověk si mohl vždy a všude vybírat, kterého lokálního prodejce podpoří a zároveň nespotřebuje ani jeden plastový sáček. Ach prosím, naučme se to ve vyspělých státech též, v jednoduchosti je prostě krása! Vím, že samozřejmě i u nás je to možné, ale není to každodenní zvyklostí všech občanů, kdežto tady moc jiná možnost není.
Jaká panuje atmosféra v českém týmu? Přeci jen takto dlouhé tréninkové kempy a navíc v „exotickém“ prostředí nejsou úplně obvyklé.
Prozatím je to v pořádku a věřím, že to vydrží. Je pravdou, že je nás tu poměrně dosti a každý je velká osobnost, nicméně myslím, že nemáme problém se vzájemným respektem a pokorou. Navíc ubytování máme na místní poměry fakt luxusní. Jsme roztroušeni na domečcích s vlastní kuchyňkou a sociálkou po čtyřech osobách a cca po dvojicích sdílíme pokoje. Nechybí ani obýváček či společné náměstíčko před domky, takže i kdyby někdo tíhnul po vlastním větším klidu, prostor tady na to je. Zároveň jsme dovezli i spoustu malých kompaktních deskových her, které běžně nechybí na žádném soustředění, tudíž nemohou chybět ani tady. Přeci jen pět týdnů už je delší doba a není to jako klasické týdenní soustředění, ale myslím, že si tu žijeme hezky a o to lépe ještě budeme.
Prozradíš nám své ambice do nadcházející sezóny?
Hlavně pevně doufám, že nadcházející sezóna bude, ráda bych dodala v plné kráse, ale máme tušení, že se závody budou muset přizpůsobovat pandemické situaci. I tak jsme na to ale připraveni a vždy lepší něco než nic. Každopádně k těm ambicím… Není asi překvapující, že nejvyšším vrcholem je MS na domácí půdě. Nicméně ambiciózně se budu připravovat na každý důležitý mezinárodní závod. Čeká nás ME ve Švýcarsku a následně v druhé půli sezóny závody Světového poháru ve Švédsku a Itálii. Vím zase odbíhám asi od přesných ambic na výsledek, ale když já si to vždy raději nechávám pro sebe. Do přípravy ale dávám, co jde, abych v daný den D podala to nej, co bude v mých silách. A na co to bude stačit, se dozvíme snad již brzy.
Díky za rozhovor a ať se české reprezentaci zbytek přípravy v Itenu vyvede!
Já děkuji za prostor a děkujeme za podporu, fandění a palečky, vždy to pomáhá!
/titulní foto: IOF/Malin Fuhr/
