ROZHOVOR s Radkem Chrobákem: Nechci být jen tupá běhací mašina

LH24 opět vítězně

Ještě jednou gratuluju k vítězství, Radku. Nechci se tě ptát jen na vítězné „Elháčko“, nicméně první otázka k němu stejně bude směřovat. Podařilo se ti zvítězit ve dvou ročnících po sobě. Který z nich bylo těžší zvládnout mentálně?

Myslím si, že letošní. Ale zároveň si uvědomuju, že paměťová stopa i bolest je čerstvější, takže to nejde říct jednoznačně. Loni jsem před posledním, 14., kolem brečel, jak moc to bolelo. Na druhou stranu jsem loni nepotřeboval doprovod, jako psychickou podporu. Letos bych to bez něj asi zabalil nebo výrazně zpomalil. Pocitově mě to vede k tomu, že letos to bylo náročnější.

Vnímal jsi nějaký tlak okolí nebo sis tlak vytvářel sám na sebe? Jak jsi zvládal nervozitu?

Tlak jsem vnímal. Jak z okolí, když se mě pořád někdo ptal, jestli vyhraju nebo jestli znova překonám traťový rekord. A vnímal jsem i vnitřní tlak, který jsem si nechtěl připouštět. Říkal jsem si, že když o něm nebudu mluvit, tak nebude. Ale jo, byl jsem rozmlsaný a chtěl jsem vyhrát i podruhé. Minulý rok to přineslo spoustu pěkných věcí. A ne všechny byly zcela závodní. Letos to taky přináší své plody, letos se mi hned v pondělí ozvala spousta nových klientů (Radek před rokem založil vlastní terapeutickou praxi, pozn. red.). LH24 se vyplatí vyhrát, ať už děláte cokoli.

Vraťme se ještě k doprovodu. Ten tě ani netáhne na laně, ani ti nenese zátěž, v čem je tedy ten přínos, když s tebou někdo absolvuje okruh?

Psychická podpora. Když je doprovod vnímavý, zeptá se, jestli má jít před tebou, vedle nebo za tebou. Stejně tak se zeptá, jestli si chceš povídat nebo ne. A i když chceš být potichu, je tam někdo druhý, se kterým tu bolest sdílíš, není tam taková samota. A nemusí to být jen na trati. Průběh depem je pro mě vždycky takové světýlko na konci tunelu. I když jim neřeknu nic pěkného, mnohdy jim neřeknu nic. Jsou tam pořád lidi, které mám rád. Vím, že jsem tam, kde mám být, že jsem dokončil další kolo. A vím, že se o mě na tu chviličku někdo postará.

Podívejte se na další fotografie k článku…

Letos jsem začátek ostře přepálil

Dá se tedy plánovat taktika na tak dlouhém závodě?

Takticky jsem to chtěl rozběhnout s klidem, což se mi podařilo minulý rok. Letos mě překvapilo, že šel Zdeněk Hruška (loni 2. muž celkově, pozn. red.) přede mě. Předpokládal jsem, že si mě bude hlídat. Mám rychlejší seběhy, Zdeněk je zase silnější do kopce. A zpětně mi jeho taktika dává smysl. Každopádně mě to rozhodilo a přestal jsem si být jistý. Začal jsem přemýšlet o tom, že takové tempo udrží až do konce závodu a vyhraje. Chtěl jsem ho dohnat, co nejrychleji a zákonitě jsem začátek ostře přepálil. Navíc jsem byl pořád v napětí, 6 minut náskoku jsem stahoval 10 hodin.

Vnímal jsi, když ti tvůj support natvrdo řekl, že přepaluješ? Pracoval jsi s tou informací nějak?

Pochybnosti o rychlém tempu jsem měl. Nějak zvlášť jsem si to ale nepřipouštěl. Dlouho se na závod připravuješ, ladíš a pak si máš přiznat, že jsi udělal hned na začátku kravinu a jdeš moc rychle? To není nic jednoduchého. Zároveň je ale tahle sebeupřímnost důležitá.

Může v tom být schovaná i sebedůvěra nebo sebevědomí?

Myslím, že ano. Když jsem si byl jistý, nechal jsem si loni čelo utéct. Sebevědomý závodník ví, co dělá. Ví, že si na to může počkat a ovlivňuje až druhou polovinu závodu, tou první jen tak propluje. Tady to bylo naopak a posledních sedm kol jsem šel ze setrvačnosti. Ultra vyhrává ten, kdo zpomalí, jako poslední. Ne ten, kdo vystřelí dopředu, jako první.

Když srovnáš tento typ závodu, kde máš depo a podpůrný tým vyladěný téměř k dokonalosti například se závodem 5BV, kde nejsou ani občerstvovačky, vše si neseš v batohu. Který ti vyhovuje více?

Nebylo to až tak překombinované. Někteří závodníci měli předem napytlíkované dávky jídla, já přiběhl a dal si to, na co jsem měl chuť. 5BV jsou příjemnější v tom, že sbalíš pár tyčinek, gelů a jdeš. Vše si neseš s sebou. Těžko se to ale porovnává.

Máš za sebou 5., 2. a dvě první místa na LH24. Jakou má pro tebe tento závod hodnotu, v běžeckém i osobním životě?

V běžeckém životě se pořád potřebuju utvrzovat v tom, že nejsem běžec jen jednoho závodu. „Elháčko“ mi jde určitě nejlépe, ale snažím se objíždět i jiné závody. Úspěšnost už není třeba až taková. Ale jsou i závody, které jsem zvládnul a to i bez ohledu na výsledek. Snažím se rozvíjet i v oblastech, které nejsou pro „Elháčko“ typické. Tempové běhy a podobně. Co se týče osobního života, loni třeba přišla výhra v období, kdy mi nebylo úplně nejlépe, a představovala jakýsi zlom, kdy se věci začaly dařit. Možná tomu pomohlo zvednuté sebevědomí, nevím, prostě se věci začaly dít a bylo to dobré.

Věnuješ LH24 více než jiným závodům nebo jej bereš jako každý jiný?

Loni jsem si stanovil takové tři hlavní cíle. A LH24 byl jedním z nich, dále potom Scienic Trail ve Švýcarsku a domácí B7. Letos je LH24 určitě taky jeden z vrcholů. Další bude LHUT a B7. A myslím si, že přípravu na závod mám maximální. I když je to třeba „jen“ Jesenická100, přípravu na závod nepodceňuji.

Běžecký a sociální život se hodně prolínají

Kolik ti obecně běhání zabírá času? Rozlišuješ striktně osobní a běžecký život?

Osobní a běžecký život rozlišuju poměrně dost. I když je pravda, že teďka běžecký život hodně sytí i sociální žití. Potkám se s bandou pod kopcem, nahoru jdeme spolu. Tam potkáme další bandu. Potom s těmito lidmi máme třeba i společný večer nebo něco jiného neběžeckého. Partnerka je taky běžkyně. Cítím, jak se to začíná hodně prolínat. Ale mám aktivity, které jsou zcela neběžecké i jiné sportovní.

Jaké to jsou?

Rád chodím do čajovny, rád hlídám bráchovy děti. Hraju taky strategické deskovky. A samozřejmě chodím do práce a spím. Z toho, co sport doplňuje je to třeba rotoped, in-line brusle a poměrně často chodím do sauny.

Co pro tebe sport, respektive běhání znamená? Je to tak, že z něj jen čerpáš? Nebo vnímáš, že ti i něco bere, že mu musíš něco obětovat? A nemyslím tím nehty a oběhané boty.

Odpověď začnu tím, že když jsem se rozhodoval pro vysokou školu, tak mi hodně lidí navrhovalo, ať studuji něco sportovního. Já jsem ale nechtěl studovat „pouze“ pohyb, zajímala mě celá neprozkoumaná galaxie jménem duše. Snažím se rozvíjet oboje, vím, že bez pohybu mi nebude dobře a taky že nechci, abych byl jen tupá běhací mašina. Jestli skládám mému sportu nějakou oběť? Mnoho lidí mě varuje, že tyto extrémy pocítím v pozdějším věku, pro mě je však otázkou, zda-li  tím, co dělám, své tělo spíše devastuji nebo posiluji. Nemám na to odpověď, a tak si jedu dál v tom, co mě teď aktuální baví.

Kdybys neběhal, jaká by byla tvá seberealizace? Kde bys ten čas investoval?

Určitě bych si našel jiný sport, možná bych se vrátil k in-line bruslím, kterým jsem se věnoval již dříve, možná něco úplně jiného. Každopádně by to ale musela být vytrvalostní disciplína. Na rychlost jsem již starý a taky vytrvalost ctím ve svém životě jako hodnotu spíše než rychlost. Také bych asi více cestoval. I když se to snažím spojovat formou běžeckých výletů, v minulosti třeba na Kanáry, do Maroka nebo Kazachstánu, musím si vždy volit, jestli to bude výlet primárně běžecký nebo cestovně-punkový.

Slyšel jsem, že v pondělí budeš dokonce hostem radia Helax. Jako písničku si necháš zahrát?

No, jakožto fanouška Country radia mě to hodně táhlo k „Veď mě dál, cesto má“ od Pavla Bobka, ale partnerka mě nakonec přesvědčila, že mě lépe vystihuje „Muž číslo 1“ od Marušky Rottrové.

Děkuju a za celou redakci přeji hodně sil.

Za fotky děkujeme Lukáši Podolákovi.