„Hlavně se mě neptej na trénink…“ První věta, která při rozhovoru padla. A tak jsme si s vítězkou letošní LH24 povídali spíše o tom, jak vnímá celou situaci kolem horského běhání v Česku, co je pro ni důležité a v neposlední řadě taky o samotném průběhu letošní čtyřiadvacetihodinovky.
Petra Ševčíková
Petra vyzkoušela mnoho sportů. Po gymnastice, orientačním běhu a cyklistice se konečně našla v horském běhu. Před dvěma a půl lety se z rovinaté Opavy přistěhovala do podhůří Beskyd a spřátelila se s místní komunitou běžců, čím pro ni běh získal nový rozměr. Živí se jako personalistka, příležitostně jezdí jako průvodce pro cestovní kancelář. Ve volném čase, kromě běhu, ráda vaří, čte, chodí do divadla, na přednášky a cestuje.
Rekordních 12 kol jsme zaběhly dvě, o Elišce už se ale tolik nemluví, což je škoda
Peťko, pojďme si nejdřív trochu povídat o vítězném LH24, jak celý závod probíhal?
Kvůli „Elháčka“ jsem neběžela ani Pražskou stovku. Původní plán byl běžet ve dvojici, ale parťák mi to nakonec odmítl. Ještě týden před startem jsem váhala, jestli běžet alespoň sama, nebo vůbec. Nakonec jsem se rozhodla zúčastnit. Hned v prvním kole jsme běžely vepředu s Eliškou Kaniovou a Barčou Cichou. Snažila jsem se jim utéct, takže jsme se trochu utavily už na začátku. Nakonec jsem se jim vzdálila a podařilo se to udržet až do konce. Zaběhla jsem sice rekordních dvanáct kol. Stejně tak rekordních dvanáct kol zaběhla i druhá Eliška, navíc na mě neztrácela moc – o tom už se ale tolik nemluví, což mi přijde jako velká škoda.
Takhle to vypadá dost jednoduše…
Byly tam i nějaké krize. V desátém kole jsem promrzla a v depu strávila asi 25 minut. Říkala jsem si, že dám ještě jedno kolo a končím… Jedenácté kolo se mi šlo ale dobře, tak jsem se vydala i do dvanáctého. Při posledním seběhu mi ale došlo tak, že jsem měla problém požvýkat i tyčinku, natož běžet dolů.
Jak dlouho jsi v depu trávila ostatní kola?
Průměrně do 10 minut.
Začalo se hodně zostra, ať už ve dvojicích, tak i v jednotlivcích. Hodně rychle se tempo ale zpomalovalo, i na čele byly skokové rozdíly i 10 minut mezi jednotlivými okruhy. Bylo to tak přepálené nebo to bylo tím, že začalo sněžit?
Nemyslím si, že to bylo přepálené, podle mě je to přirozené, že každé další kolo je pomalejší. A hlavně u mě hraje velkou roli tma, první čtyři kola se mi šlo dobře, ve tmě se mi chce spát, už se mi do toho tak nechce…
Ty jsi LH24 vyhrála podruhé, poprvé v roce 2018. Dají se ty ročníky nějak srovnat?
Podmínky mi přišly hodně podobné, trať byla stejně rychlá, minule bylo akorát trochu více sněhu…
V roce 2018 jsi měla taky čas na dvanácté kolo, proč jsi do něj letos šla a předloni ne?
V roce 2018 jsem měla hlavu i balíčky s jídlem nachystané na deset kol… Takže už ani na to jedenácté jsem neměla nachystaný balíček (smích). Jídlo se nějak poskládalo, ale už v jedenáctém jsem věděla, že nechci jít znova. Letos jsem se po krizi začala v jedenáctém kole cítit dobře a nechtěla jsem ať je to moje poslední kolo. Letos jsem prostě měla energii, předloni ne.
Přečtěte si taky reportáž z roku 2018
Měla jsi v depu support?
Support mi dělal David Čechmánek, moc mu děkuju. V prvním kole mi jenom podal pití. Potom mi vždycky nachystal pití a donesl jídlo. Měla jsem z domu nachystané tyčinky, gely a kuskus. Z toho jsem si potom vybrala, na co jsem zrovna měla chuť. Potom pro mě měl ještě nachystaný ionťák nebo kolu. Jedenkrát jsem si dala i kávu a mrkvánek 🙂
Organizace LH24 je bezchybná, hodně energie se vkládá do hlavního pole běžců
Kdybys měla vypíchnout nejpěknější a nejtěžší moment?
Nejtěžší moment byl zvednout se po desátém kole z tepla hotelu Sepetná a jít zpět na trať. Nejlepší moment byl doběh do cíle, to jsem byla ráda, že už nikam nemusím (smích).
Jaká tam byla atmosféra, přece jenom pořád skrz depo běhají závodníci, byli pořadatelé na tebe nachystaní?
Jo jo, hlásili, že dobíhá první žena, pěkně mě přivítali 🙂
Po závodě se strhla diskuze ohledně cen, závodníci byli nespokojeni s jejich hodnotou. Myslíš, že jsou hodnotné ceny nebo prize money důležité? Nejenom na LH24.
Pro mě to úplně důležité není, na závod jdu kvůli zážitku. Nejtěžší stovka, jakou jsem šla, byla Malofatranská stovka a za vítězství jsem v cíli dostala ovocnou šťávu v plechovce a diplom. Ale vážila jsem si toho mnohem víc, než jiných stovek, kde jsem dostala nějaké ceny. Ale zrovna u „elháčka“, když je to Mistrovství ČR, člověk očekává nějaké dobré ceny. Mě osobně je to jedno, ale chápu diskuze… Prý to ale nebylo schválně, a organizátoři to ještě napravují a kompenzují.
Šla bys závod, kde by byly vysoké prize money, ale nezajímavá trať?
Asi ne, pokud mě závod nezaujme, tak tam nejdu. Třeba tu Malofatranskou100 jdu i když je na konci jenom diplom a ani startovné není nejlevnější.
Hodně jsem o těch cenách přemýšlela a závody nejsou jenom o těch prvních, ale hlavně o tom hlavním poli závodníků. A zrovna na LH24 je ta organizace bezchybná, tady se více vkládá energie do organizace než do oceňování.
Rado Harach (jeden ze zakladatelů Slovak Ultra Trail, pozn. red.) pěkně říkal, že to nedělají kvůli těm na špici, ti si vezmou sušenku a běží dál, mnohem větší podporu potřebují ti závodníci v zadu…
Tak to má být… A myslím, že nikdo neběhá proto, aby vyhrál poukaz za deset tisíc někde na „elháčku“. Většina těch lidí to dělá pro sebe. Stejně to je jenom pro moje ego.
Intervaly neběhám, nemám si to na čem změřit…
Myslíš, že je dobře zavádět do závodů prize money? Já si dokážu představit, že závod kvůli prize money poběžím.
Nemyslím, že je to špatně. Většina běžců to stejně použije na běžecké vybavení nebo doplňky stravy. Ale proč ne. Já se hlásím tam, kde se mi to líbí. Ale když dostanu nějakou pěknou cenu tak to samozřejmě potěší.
Hypoteticky, jak se stavíš k myšlence profesionálního sportu?
To nevím, mám běhání jako koníček. V práci se potřebuju realizovat. Myslím, že budu běhat dobře do třiceti nebo pětatřiceti. Chtěla bych mít i rodinu, takže běhání jednou půjde stranou… Potřebuju se rozvíjet v něčem, co mě uživí do konce života. Běhání beru jako příjemný relax k práci.
Pamatuju si, jak jsi mi vyprávěla, že se tě na MS v běhu do vrchu ptal trenér na tvůj trénink. Jak to bylo přesně?
Jeden z trenérů se mě ptal, jaké běhám intervaly. Řekla jsem, že žádné, protože nemám hodinky, tak si to nemám jak měřit (smích).
Spousta běžců, včetně tebe, nemá nějak strukturovaný trénink, a přesto dosahují super výkonnosti, v čem to je?
Myslím, že to tak je hlavně v Beskydech. Většina dobrých běžců odjinud má tréninkové plány. Mě přijde, že tady jsou skoro všichni takoví salámisti bez plánu. Asi jsou to větší srdcaři, je tady dobrá běžecká komunita, navzájem se podporují, je to více vyhecované.
Ještě jsem se chtěl zeptat na MS v Argentině. Pověz mi ještě o něm.
Byly tam dvě tratě – běh do vrchu a horský maraton. Já běžela horský maraton. Bylo to hodně běhavé, technicky ani převýšením to nebylo příliš náročné. Myslím, že na tenhle profil jsou u nás lepší holky, než jsem já. Mě jdou spíše techničtější skyrunningové závody.
Pro český tým bylo Mistrovství světa velice povedené
Slyšel jsem, že nominace byla trochu problematická.
Na krátkou trať byl nominační závod. Na tu dlouhou to bylo trochu nejasné. Tím, že to bylo pod atletikou, tam bylo hodně spíše silničářů. U holek je to jednoduší, protože těch, které zaběhnou takovou vzdálenost s převýšením, není moc.
Jaká tam byla atmosféra?
Boží! Lidi fandili, bylo to tam nádherné.
Obyčejný Travný trek se mi podařil mnohem lépe než MS v Argentině
Jsou takové závody motivační? Jdeš na nich více na (nebo za) hranu?
Za hrany chodit neumím, když to nejde, tak to nejde. Zrovna Argentinu bohužel vnímám spíše jako nepovedený závod. Mnohem lépe se mi běžel třeba obyčejný Travný trek. Možná udělala své náročná asi 35 h dlouhá cesta nebo časový posun, nevím.
Na LH24 jsi byla celkově šestá, loni na Pražské100 jsi byla celkově do desítky a mezi ženami vyhrála, na Nízkotatranské stíhačce si letos zaběhla čas, se kterým předloni zvítězili chlapi. Dá se říct, kterého výkonu nebo výsledku si ceníš nejvíce?
Těžko říct. Největší srdcovka je pro mě Nízkotatranská stíhačka (100km přeběh hřebenu Nízkých Tater pozn. red.), protože do Nízých Tater jsem kdysi jela na můj úplně první vícedenní přechod hor, na který ráda vzpomínám. Nejtěžší byla Malofatranská stovka. LH24 je hodně mediálně známé, ale nemá příliš zajímavou trasu. Když jsem vyhrála „elháčko“, gratulovali mi všichni, i neběžci. Říkali mi, že mě viděli v televizi, slyšeli o mně v rádiu… Ale když jsem byla na MS v Argentině, tak to skoro nikdo nevěděl. Je to velký nepoměr. I Pražská100 je krásná, pořadatel do ní vkládá srdce. Cením si i vítězství na Perunovi. Neumím ale říct, který výsledek je pro mě cennější.
Reportáž z Nízkotatranské stíhačky pohledem redakce
Co tě ještě letos čeká, co bys chtěla zažít? I neběžecky…
Závody spíš asi v Česku a na Slovensku. Plánuju běžet Ještěd Skyrace, Peruna, LHUT a taky dobře zaběhnout B7. Nejspíš zase půjdu Nízkotatranskou stíhačku, to je úplně nejhezčí závod. Chápu, že to někomu může připadat vadné běhat pořád stejný závod (smích).
A z neběžeckých – letos pojedu jako průvodce školního zájezdu na Ukrajinu. Pak mám v plánu si ještě s kamarády projít trek GR20 na Korsice.
Děkujeme za rozhovor a za celou redakci přejeme úspěšný rok „dvadvacet“!
/foto:Lukáš Podolák, Jakub Stryk, Česká atletika/
Moc pěkný rozhovor. Díky.