Rozhovor s Petrem Vabrouškem: World Marathon Challenge byl nejtěžší závod v mé kariéře

Petře, na konci ledna jsi absolvoval výjimečnou běžeckou výzvu jménem World Marathon Challenge. Můžeš nám tento neobyčejný závod trochu přiblížit?

Jde o seriál 7 maratonů v 7 dnech na 7 kontinentech. Pořádá se každoročně v lednu a z výsledků každého dne se součtem časů určuje průběžné pořadí závodu podobně jako u jiných etapových závodů.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Startovné na WMC je 35 000 dolarů. Podařilo se Ti na závod sehnat nějaké sponzory?

Sponzory jsem na tuto akci naštěstí shánět nemusel. Pořadatel WMC pořádá také maraton a 100km závod na Antarktidě a maraton na Severním pólu. Díky tomu, že jsem v minulosti všechny tyto závody vyhrál, přišlo nakonec po delším vyjednávání vysněné pozvání a závodu jsem se tak zúčastnil na náklady pořadatele. Mí sponzoři se samozřejmě podíleli na mém vybavení jako u ostatních závodů včetně triatlonových.

Je potřeba mít speciální pozvání, nebo se může na WMC přihlásit prakticky kdokoliv?

Přihlásit se může kdokoliv, pokud je připraven zaplatit startovné. Zda bude ke startu nakonec vybrán, záleží na samotném pořadateli. Letos nás startovalo 35 a kapacita našeho letadla 48 sedadel byla společně s pořadateli a médii naplněna. Určitě se vyplatí přihlásit se co nejdříve a mít za sebou buď nějaké extrémní závody, nebo větší množství maratonů…

2. místo bylo maximum možného

V celkovém pořadí jsi skončil na vynikajícím druhém místě. Jak bys tento výsledek zhodnotil?

Jako maximum možného, ve které jsem ve skrytu duše doufal a na které jsem se připravoval. Vítěz byl předem jasný. To, co Mike Wardian předvedl, nebude, myslím, spoustu let překonáno. Mike drží hodně světových rekordů na maratonských i 50 km tratích, jako první neafričan se dostal na bednu Marathon Des Sables, vyhrál dva maratony v jednom dni – oba pod 2:30 (na východním a západním pobřeží USA), loni stanovil nový rekord v nejlepším čase na všech šesti závodech Marathon Majors v jednom roce… Dosavadní traťový rekord nás přitom letos překonalo hned pět, na Mika jsme ale nikdo neměli. O to více mě těší těsný souboj o další místa na pódiu.

Který ze sedmi maratonů byl pro Tebe nejnáročnější a který naopak nejsnadnější?

Nejsnadnější byl asi maraton v Miami. Po chladných a větrných závodech v Antarktidě a Chile mě slunce a moře v Miami nakoplo novou energií a celý závod jsem pocitově doslova proletěl. Nejhorší byl pátý maraton v Marrákeši. Díky krátkému přeletu z Madridu jsem se na pět hodin dostal do hotelu a do postele. Poprvé zhruba po deseti dnech jsem tvrdě usnul v posteli a tělo se přepnulo do opravného módu. Probuzení bylo kruté a po celý maraton jsem tělo k většímu výkonu nepřemluvil. Doslova to dřelo od startu až do cíle a čtyři dny budovaný náskok na třetího v pořadí Luka Wigmana jsem kompletně ztratil během jediného závodu. Navíc se na mě dotáhli i další závodníci z průběžného pořadí. Čtyři dny jsem držel průměrný čas na maraton 3:00, v Marrákeši jsem běžel mnohem pomaleji.

Hned u výdeje zavazadel jsme se převlékali do závodního

Jak je vůbec možné během sedmi dnů obletět celou zeměkouli a na každém kontinentu ještě k tomu absolvovat maratonský závod? Jak vypadal váš denní program?

Sám jsem si to moc nedovedl představit, ale možné to je. Zhruba dvě hodiny před přistáním nás v letadle vzbudili se snídaní (klasické palubní jídlo – vajíčka, slanina, fazole, zelenina…). Po přistání jsme prošli letištěm a hned u výdeje zavazadel jsme se převlékli do závodního. Autobusem jsme vyrazili na start a hned po příjezdu na místo jsme odstartovali. V cíli jsme měli vždy k dispozici sprchu a prostory na převlečení v hotelu nebo v restauraci. Jakmile doběhl do cíle poslední závodník (limit na každý maraton byl 6 hodin), jeli jsme zpět na letiště, kde jsme si vystáli všechny fronty a prošli kontrolami. V letadle jsme pak bohužel někdy čekali i dvě hodiny na jídlo. Nakonec nás čekalo tři až šest hodin ne zrovna kvalitního spánku. Měli jsme sice k dispozici business sedadla, ta ale nešla sklopit do úplně vodorovné polohy…

Kvůli ironmanským závodům jsi zvyklý cestovat často a na dlouhé vzdálenosti. S WMC se to ale pravděpodobně nedá vůbec srovnávat. Jak ses vyrovnával s únavou a s pásmovou nemocí?

Letěli jsme na východ, takže dny se nám postupně krátily o dvě až pět hodin, což změny časových pásem ještě zhoršovalo. Nakonec jsme díky tomu celý závod absolvovali za méně než šest a půl dne. Už jsme ani moc nevnímali jaký je v daném místě aktuální čas. Náš režim na WMC určovalo spíše to, kolik času nám zbývalo do startu nebo do odjezdu na letiště.

Odlišné imigrační kontroly pro každého závodníka na letišti by měli pořadatelé do dalšího roku vyřešit

Jakým způsobem jsi po jednotlivých závodech regeneroval? Měl jsi s sebou nějakého fyzioterapeuta nebo maséra?

Po závodech v Miami, Dubaji a v Sydney jsem se snažil chvilku vyplavat v moři, v Punta Arenas (maraton v Chile, pozn. redaktora) jsme měli v cíli k dispozici hotelový bazén. Kromě toho jsem si dělal automasáže a na nejbolestivější část nohou jsem používal i přenosný ultrazvuk SamRecover. Například brit Wigman měl ale s sebou i trenéra a maséra v jedné osobě, takže byl díky denním fyzioterapiím a masážím dost ve výhodě. V době, kdy jsem já v Miami stál 90 minut v řadě u imigračních úředníků, prošel Luke na britský pas bez čekání a vleže na lavičce absolvoval masáž. Myslím, že to je hlavní problém, který by měli pořadatelé do příštího ročníku vyřešit. Z top pětky průběžného pořadí jsem se v imigrační řadě převlékal na závod pouze já. Američani, Angličan ani Kanaďan v ní stát nemuseli. Totéž se pak opakovalo po příletu do Sydney…

Jak ses na World Marathon Challenge připravoval? Absolvoval jsi nějaký speciální trénink například zaměřený na opakování většího běžeckého objemu?

Speciální přípravu na WMC jsem zahájil už v průběhu podzimu. Při běžném tréninku na dlouhé triatlony běhám jen 3 – 4x týdně v kombinaci s plaveckým, cyklistickým a posilovacím tréninkem. Zhruba 3 měsíce jsem běhal každý den ráno mezi 20 a 40 km a k tomu přidával už jen jednu lehčí a kratší odpolední fázi spíše jako regeneraci (plavání, kolo nebo 2x týdně posilovnu). Musel jsem si zvyknout hlavně na běh po tvrdém povrchu. 90 % mého tréninku se totiž odehrává v lese na jehličí a v zimě na sněhu. Pět ze sedmi maratonů na WMC totiž vedlo po dlažbě…

Na Marathon Des Sables mě zničil nedostatek vody, na WMC to bylo jiné

Pomohly Ti nějak zkušenosti z Marathon des Sables, který jsi loni absolvoval (257 km dlouhý 6denní závod v marocké poušti, pozn. redaktora)?

Určitě ano. Před MDS jsem absolvoval zhruba tříměsíční speciální přípravu, při které jsem běhal až 35 km denně obvykle ve dvou fázích. Ta delší z nich pak byla vždy s batohem, jehož zátěž jsem postupně zvyšoval ze čtyř až na jedenáct kilo. Vše jsem ale běhal v lese a po sněhu, takže to nohy i mysl snášely podstatně lépe. Při MDS trvaly etapy díky hlubokému písku a náročnému kopcovitému profilu určitě déle, měli jsme omezený přísun vody (všichni dostali zhruba 11 litrů denně) i potravy. Tu jsme si museli na celý týden nést sami na zádech. Na druhou stranu byl měkký povrch výrazně šetrnější a po doběhu etapy se stačilo „dobelhat“ pod přístřešek, ve kterém člověk ležel až do startu další etapy. Žádné náročné cestování, snaha o spánek v deseti kilometrech nad zemí, časové posuny, prudké změny klimatu… To, co mě při MDS zničilo, byl nedostatek vody. Při své velikosti a výkonu bych potřeboval tak o 3-4 litry vody denně více. Láhev vody navíc ale znamenala penalizaci 90 minut a druhá pak rovnou diskvalifikaci ze závodu, v tom byla pravidla neúprosná. Díky MDS jsem měl ale poměrně přesnou představu o tom, kolik energie a tekutin bude na WMC mé tělo potřebovat a také o omezených možnostech regenerace mezi etapami.

Byl WMC nejtěžším závodem Tvé dosavadní kariéry?

Určitě ano. Zejména poslední dva maratony, ve vedru a po krizi v Marrákeši, byly extrémně náročné. Věděl jsem, že chci druhou příčku zpět a bojoval jsem o ni doslova každým krokem. Po Ironmanském závodě se dávám obvykle dohromady dva nebo tři dny. Po WMC jsem se byl poprvé lehce proběhnout po deseti dnech…

Příprava a simulace podmínek v závodě jsou velmi důležité

Běžný člověk se do extrémních polárních oblastí nikdy nepodívá, Ty jsi už ale absolvoval maraton i 100 km ultramaraton na Antarktidě a maraton na severním pólu. Jak je možné závodit v takových extrémních podmínkách?

Je to všechno o dobré přípravě. Před těmito závody jsem se intenzivně otužoval. Chodil jsem pravidelně nahý do kryokomory a absolvoval jsem tam protekčně až 5 minut při -190 °C, běhal jsem v mrazírnách při teplotě -26 °C (tam jsem také testoval veškeré vybavení a výživu), při teplotách pod nulou jsem venku běhal jen v trenýrkách… V zimě jsem běhal v tom nejhlubším sněhu, který jsem našel, nebo po zledovatělém povrchu. I na takové závody se dá připravit, člověk to ale nesmí podcenit.

Je závod v takovém prostředí ještě o fyzické kondici, nebo spíše o odolnosti a psychice?

Jako u všech dlouhých a extrémních závodů je to zhruba půl na půl. Bez fyzické kondice nemáte šanci dostat se ani do poloviny závodu, bez silné psychické odolnosti nezvládnete tu druhou.

Dubajský maraton jsem běžel ve Fivefingers

Na Dubajský maraton jsi zvolil Fivefingers. Proč? Měl jsi speciální boty na každou etapu, nebo nějaké univerzální?

Odjakživa nejraději běhám naboso, což je v našich podmínkách možné jen v létě. V chladnějším období proto rád využívám Fivefingers od Vivobarefoot. Rád bych v nich absolvoval všech sedm maratonů, ale vzhledem k tvrdému betonovému podkladu, na který nejsem vůbec zvyklý, to v pěti případech nebylo možné. Všechny tři předzávodní tréninky do -20 °C jsem na Antarktidě odběhal také ve Fivefingers, těsně před samotným maratonem ale klesla teplota na -32 °C, a to už jsem nechtěl riskovat. Všechny další závody až do Dubaje pak vedly po betonu. V Dubaji se na příjemné běžecké stezce dalo ve Fivefingers, konkrétně v modelu V-RUN, v pohodě běžet. A taky se mi tam v nich znovu podařilo zvrátit vývoj závodu na svou stranu.

Spolupracuješ také se značkou SLS3, která vyrábí špičkové kompresní oblečení. Spoléhal ses na toto vybavení i při World Marathon Challenge?

Jednoznačně. Už loni při MDS nás s Danem Palkem, mým parťákem ze Slovenska, se kterým se společně účastníme všech těchto extrémních závodů, uchránily prvotřídní kompresky od SLS3 od puchýřů, které jinak postihly prakticky celý zbytek téměř třítisícového startovního pole. Používal jsem je jak při běhu samotném, tak po celý zbytek dne a noci pro urychlení regenerace. Jejich životnost je naprosto neuvěřitelná. Letos jsme při WMC oba používali při etapách stále tentýž pár, se kterým jsme doběhli do cíle MDS před rokem.

Jsi známý tím, že si před závody rád dopřáváš nudle s mákem. Dodržoval jsi během WMC nějakou speciální dietu?

V tomto směru mají pořadatelé do budoucna také ještě hodně co zlepšovat. Byli jsme v podstatě odkázáni jen na své zásoby a jídlo běžně podávané v letadle. Vzhledem ke karanténním omezením na jednotlivých kontinentech jsme neměli možnost mít s sebou něco čerstvého, třeba ovoce, zeleninu, ořechy nebo semínka. Vařit si vlastní těstoviny a namlít si mák tak možné nebylo. Mezi jednotlivými maratony jsme měli obvykle jen asi 15 až 20 hodin, a to bylo příliš málo času na úplnou obnovu glykogenu a regeneraci poškozených tkání. Důležité ale bylo jíst co nejčastěji po menších porcích, aby proces regenerace běžel co nejlépe. Byl jsem naštěstí dobře vybaven vlastní zásobou kaší B4, Gutarů, Magneslifů, Endurosnacků, Raw tyčinek, Anticrampu, Antioxidantů a dalších doplňků.

Nejvíce mě bolela levá holeň

Co Tě po poslední australské etapě nejvíce bolelo?

Levá holeň. Věděl jsem, že Luke i Charlie na mne budou chtít zaútočit. Očekávali, že se za nimi budu pasivně schovávat a bránit svůj náskok. Já jsem se rozhodl je zaskočit a prudkým nástupem jsem je hned po startu utrhl a až do cíle jsem si udržoval 10-30vteřinový náskok. Už od třetího kilometru mě ale neskutečně bolela levá holeň. Jako by mi do ní při každém kroku někdo bodnul nožem. Rozhodl jsem se přes bolest nepolevit a doufal jsem, že to nebude únavová zlomenina. Pár dní jsem ještě na nohu nemohl pořádně stoupnout. Po týdnu bolest naštěstí přešla, takže šlo jen o záležitost namožených šlach a svalů.

Po WMC začíná triatlonová sezóna. Které závody máš v plánu absolvovat? Co bude vrcholem Tvé letošní sezóny?

Po loňské totální dehydrataci na MDS jsem se do pořádné triatlonové formy dostal až na podzim. Doufám, že letošní návrat k triatlonu bude rychlejší a hladší. V plánu mám spoustu dlouhých triatlonů u nás i v zahraničí. Jaro bude možná opět spíše slabší, ale v létě už bych chtěl zase „létat“ i ve vodě a na kole.

Loni Ti po 18 letech „sebral“ titul mistra ČR v dlouhém triatlonu Honza Oppolzer. Pokusíš se letos na červnovém Moraviamanovi znovu zabojovat o mistrovský titul?

Určitě to mám v plánu.

Ví se o Tobě, že před tréninkem upřednostňuješ pravidelné závodění. V sezóně závodíš téměř každý víkend, v týdnu se pak pouze „udržuješ“ volnějším plaváním nebo kolem. Proč jsi zvolil takový přístup?

Mou prioritou je má rodina. Chci se každý den věnovat své manželce i dětem, a to s extrémním objemem tréninku nejde moc dohromady. Většina profíků absolvuje šest dní maximálního tréninku a jeden den volna. Já volím tedy raději jeden den pořádnou nakládačku a pak šest dní regeneračního a vylaďovacího tréninku. V létě tak třeba absolvuji osm Ironmanů v devíti víkendech, i přesto výkonnost po celé dva měsíce dokážu udržet. Mezi závody to ale s tréninkem nesmím přehánět. A to mi vyhovuje.

Den po Ironmanu už se těším na další

Jsi světovým matadorem ironmanských tratí, na svém kontě máš celkem 175 dokončených ironmanů. Kde hledáš stále novou chuť a motivaci pouštět se do dalších závodů?

Ta chuť ani motivace mě nikdy neopustila. Den po Ironmanu už se těším na další. Je to tak krásná kombinace a závody mají tak skvělou atmosféru, že si prostě nemůžu pomoct.

Je vůbec ještě něco, co sis jako triatlonista nesplnil?

Asi není a neplatí to jen o triatlonu. To ale neznamená, že složím ruce za záda a strávím zbytek života na houpacím křesle.

Za svou kariéru jsi absolvoval mnoho extrémních závodů. Patří mezi ně například Winterman Extreme Triathlon, Marathon des Sables (nejnáročnější závod světa podle Discovery Channel), Norseman, maraton na Severním pólu, maraton na Antarktidě a 100 km ultramaraton na stejném místě. Jakou výzvu máš v hlavě teď?

Příští rok bych se chtěl připravit na Ultramana, speciální třídenní závod kolem Big Islandu na Havaji. První den se plave 10 km a na kole se jede 176 km, druhý den se jede na kole 276 km a třetí den se běží 84,4 km, tedy dva maratony. To vše s velkým převýšením a v extrémních klimatických podmínkách. Nejprve se ale musím kvalifikovat, o což se pravděpodobně pokusím na únorovém závodě Ultraman Florida. Pokud se zadaří, tak bych na havajské MS v Ultramanu vyrazil v listopadu.

Co myslíš, že bude Petr Vabroušek dělat za pět let?

Doufám, že se to nebude moc lišit ode dneška. Sportovat a závodit se svou ženou a svými dětmi. Objevovat nové závody a znovu si užívat ty, na kterých se mi líbilo dříve. A také pomáhat dalším ultramaratoncům a triatletům v dosahování jejich snů.

Děkujeme za rozhovor a ať se Ti podaří nejen kvalifikace na havajské MS Ultraman ale i v ostatní závody!