Cestovatel. Průvodce. Ultramaratonec, který se zapsal do české knihy rekordů. Dobrodruh. Spolumajitel cestovky. Otec. A hlavně velmi zajímavá osobnost, která se nebojí výzev. Povídali jsme si s Ondřejem Švirákem o jeho kariéře, ukrajinských trailech nebo také o tom, jaká běžecká dobrodružství aktuálně plánuje.
My jsme stejný ročník narození, běhali jsme jako dorostenci ve stejném sportovním centru mládeže. Jak se za těch asi 13 let Ondřej Švirák změnil a jak vypadá model Ondřej Švirák 2022?
Pracovně a otcovsky. Nejsem už student, veškerý čas rozděluji mezi rodinu a práci. Pak ještě trochu vyčleňuji času na sport, ale ten je trochu upozaděný oproti tomu, co bylo dříve.
Tebe v dorosteneckém věku trénoval Jirka Sýkora, atletická legenda, který dosud drží český rekord v běhu na 5000 metrů na dráze. Jak se toto projevilo v tvé další kariéře?
Výrazně. Byl to asi nejlepší trenér, co jsem měl. I když trénování spíše probíhalo na dálku. Je to obrovská osobnost, ke které mám úctu a všechny rady jsem si bral hodně k srdci, těžím z toho dodnes. Trénovali jsme spolu dva roky, snažil jsem se jeho tréninkové plány plnit do detailu, někdy až moc. Jak jsem byl mladý a trochu nevybouřený, tak jsem to i trochu přeháněl (smích – pozn. red.).
Tím jsi byl docela známý (smích – pozn. red.). Zajímala by mě ještě jedna věc. Jak moc se ve tvém dalším působení podepsalo to, že jsi vystudoval fakultu soudního inženýrství? Věnuješ se marketingu, organizuješ akce, běháš, cestuješ, průvodcuješ. Na rovinu: úplně tam nevidím společné rysy.
Pomohlo mi to dost. Díky tomu jsem si uvědomil, že to dělat nechci (smích – pozn. red.). Svou profesní kariéru jsem nejdříve spojil se stavárnou po vzoru mých rodičů a sestry. V podstatě jsem ale díky studiu na VŠ našel práci v Expedičním klubu, kde jsem se postupně z průvodce – brigádníka stal plnohodnotným zaměstnancem (později i spolumajitelem) a mám na starosti marketing a garantování jednotlivých akcí. Moc mě to baví, protože představa, že bych se teď živil jako soudní znalec, práci bych rozhodně neměl tak pestrou. Je škoda, že mladí lidé se moc nezabývají tím, co v budoucnu chtějí dělat a studují obory, které jim v další kariéře nepomohou. Což byl i můj případ.
My se známe z orienťáku. Byl to pro tebe také sport, který na tvojí pozdější životní etapu měl zásadní vliv?
Zásadně. Díky orienťáku se člověk dokáže zorientovat v neznámém prostředí dost rychle a reagovat na nenadálé situace. A to je přesně to, co teď jako průvodce enormně potřebuji. Žádná výprava nedopadne tak, jak byla z počátku naplánovaná.
Mluvíš o výpravě. Co si pod tím mám představit?
Jednoduše řečeno, je to zájezd pro skupinu 8 – 9 účastníků či spíš pozdějších kámošů do míst, které vždycky chtěli poznat. Prim pro nás hraje náš průvodce, který si může vypsat akci do míst, kde ještě nebyl a buď čerpá z know how předešlé výpravy, která tu byla a pokud tu nebyla, vzdělává se z internetu a papírových průvodců. Naše výpravy jsou především zaměřené na hory a průvodci mají všechna potřebná vzdělání, takže budete v dobrých rukou. I přes pečlivou přípravu se však může stát, že třeba píchnete na dálnici kolo, horská chata (kam jste ještě před týdnem volali) vyhořela nebo se na poslední chvíli zruší Váš let. Málokterá akce vyjde bez komplikací.
Pojďme ale zpátky k běhání. Myslím, že hodně lidí zaregistrovalo tvůj projekt 26 Ultra, kde jsi v roce 2017 vytvořil světový rekord v rámci uběhnutí 26 ultramaratonů ve 26 státech na 6 kontinentech během jediného roku. S odstupem více než 4 let: co bylo na tomto projektu nejtěžší? Byla tam taky trochu ta mladická nerozvážnost nebo jasný plán a strategie?
Byla to asi nejlepší věc, kterou jsem ve svém životě podnikl. Jsem hrozně rád, že to vyšlo v dané době, teď už bych to jako otec tříleté dcery těžko stihl. Na druhé straně mladická nerozvážnost tam trochu byla a vždycky bude, protože se rád nadchnu pro novou věc a jdu za tím bezhlavě. Doplatil jsem na to trochu ve vztahu k nedostatečné regenerace a je to jeden důvod, proč jsem běhání trochu upozadil, protože mám problémy s achilovkami. Z psychologického pohledu mě to hodně posunulo, protože člověk je sám dlouho na cestách a pokud se něco pokazilo, musel si sám obstarat. O tom by se dalo hovořit opravdu dlouho a situace, které mě teď napadají, jsou opravdu zajímavé (smích – pozn. red.).
Tak se nenech přemlouvat a pověz nám nějakou tu “historku z natáčení”.
V Patagonii jsem si rozbil úplně hloupě svůj mobilní telefon, který jsem měl asi měsíc. Dělal jsem nějaké marketingové fotky a vypadl mi z kapsy od batohu. Spadl na zem, roztříštilo se sklo, displej byl úplně na hadry. Z Patagonie jsem se pak vracel přes Ameriku, kde jsem chtěl splnit jednu z výzev. Ve Washingtonu jsem měl asi 12 hodin na přestup a říkal jsem si, že bych si zde mohl mobil nechat opravit. Našel jsem si obchod uBreakiFix a přímo z letiště jsem do něj běžel v rámci mého projektu. Problém byl ale v tom, že po 11. září nejsou v USA úschovny zavazadel. Měl jsem s sebou malý batoh a velkou krosnu, ubytování bylo drahé a neměl jsem moc času něco přesouvat. Byl prosinec a konec ročního projektu se blížil. A tak jsem všechno zabalil do krosny a hodil do křoví u letiště. Když jsem viděl, že se okolo toho nikdo nemotá, zmáčkl jsem stopky a běžel si nechat opravit mobil. Po 50 km jsem doběhl výzvu, už s opraveným telefonem, a vzal si sdíleného Ubera na letiště. Jízdu jsem absolvoval s příjemnými Francouzkami, bavili jsme se, co dělám a pak jsem jen suše dodal na řidiče: “Prosím, zastavte mi zde u keře. Já zde mám ještě věci.” Vypadal jsem jak terorista, ale řidič mi naštěstí zastavil, vzal jsem si krosnu a dojeli jsme na letiště (smích – pozn. red.). A podobných historek mám spousty.
Zaujala mě věta na tvých stránkách: “Veškerý můj postup dokumentovala Agentura Dobrý den a jsem zapsán do České knihy rekordů.” To zní jako kdyby s tebou někdo z agentury běhal. Jak to vyhodnocovali?
Vyhodnotili to podle dvou GPS hodinek. Upřímně: bylo to na jejich dobré vůli. Většina výzev byla horského charakteru, kde bych těžko mohl jet na kole, protože byly technicky extrémně náročné. Kdyby šlo o Světovou knihu rekordů, tak tam by někdo musel se mnou celou výzvu absolvovat. To by stálo ale obrovské náklady, takže to jsem nemohl zrealizovat, i když jsem uvažoval i o ní.
Ty jsi svůj projekt, pokud se nemýlím, začal na Ukrajině. O Ukrajině se bohužel teď hodně mluví, jaké tam jsou ale terény pro traily?
Čím víc člověk cestuje, tím si uvědomuje, že toho viděl málo. O Ukrajině to platí dvojnásob. Je to obrovská země, která má na šířku 1000 km. Ačkoliv jsem ji navštívil asi desetkrát, viděl jsem jen zlomek toho, co Ukrajina nabízí. Je to velká srdcovka a hodně mě ničí, co se tam nyní děje. Mám rád nejen přírodu, ale i místní lidi. Nemůžu hodnotit trailové běhání z pohledu závodů, ale z pohledu přírody musím říct, že ta země má co nabídnout. Hory nejsou zase tak vysoké, nejvyšší hora Hoverla má 2061 m n. m. Proto jsou místní pohoří velmi běhatelné. Karpaty jsou krásné lesnaté hřebeny, ve vyšších polohách jsou holé. Úzké singltracky střídají široké cesty. Žije zde hodně medvědů. A počasí je zde velmi proměnlivé. Minulý rok jsem zde vedl přeběh právě přes nejvyšší horu Ukrajiny a pocitová teplota byla kolem -5°C, hodně sněhu a silný vítr to jen umocnily. To celé 3 dny na začátku června. Další dny to ale bylo zase na tričko.
Proběhal jsi nebo procestoval skoro celý svět. Uchvátily tě některé destinace, že pokud bys měl čas a prostor, trávil bys zde i celé měsíce? Co bys čtenářům doporučoval?
Když máš kolem sebe dobré lidi, tak je úplně jedno, kde zrovna jsi. Osobně se mi moc líbí Nepál nebo obecně Himaláje. A pak Patagonie. To jsou dvě destinace, kam se budu velmi rád vracet. Nicméně mám i bližší tipy. Jak už jsem zmínil, Ukrajina je krásná. Doporučil bych i Bosnu. A doba covidová ukázala, že máme krásy i doma. Moc neuznávám cestovatele, kteří mají projetý celý svět, ale nebyli pořádně ani v českých pohořích. Jsem za to vděčný orienťáku, že jsme od malička cestovali a poznali Česko díky sportu. Myslím, že je to naprostý základ poznat zemi, ve které žijeme, a až poté je možné cestovat dál.
A máš vysloveně oblíbenou běžeckou trasu?
Budu jmenovat jednu, která mě hned napadla na první dobrou – korsická GR20, která nám vyšla dokonale s parťákem Adamem Chloupkem. Kdyby však bylo špatné počasí, hodnotil bych ji jinak. Za mě ta trasa měla všechno – technické i běžecké pasáže. Trochu adrenalinu a také vyžadovala velkou porci morálu. Mám radost z toho, že jsme na ni vytvořili dosud platný český rekord.
Zhruba před 2 měsíci jsi oznámil na sociálních sítích, že zakladáš agenturu Trail Adventures, která se specializuje na běžecká dobrodružství. To mi pověz, jak vznikl tento projekt?
Běžecké akce jsem původně dělal pod Expedition clubem a když jsem měl přednášku na Inov-8 festivalu v Luhačovicích, tak mě oslovil Michal Dobiáš z Trailpointu a ultramaratonec Martin Nytra. Ptali se mě, zda tyto akce bych byl schopen realizovat pod nezávislým brandem. Já jsem se do toho pouštět úplně nechtěl, protože jsem měl doma půlroční dceru a přišlo mi, že bych tak trochu podváděl Expedition club. Leželo mi to ale v hlavě, protože jsem věděl, že je mi to téma velmi blízké. Přišel covid a další změny, kluci nakonec od toho dali ruce pryč. Já už měl ale řadu věcí připravených jako je logo, web a další, a proto jsem si říkal, že by byla škoda to nezrealizovat. Různé běžecké kempy se sice v Česku dělají, ale rozhodně ne běžecké expedice. Rád bych organizoval přeběhy na Islandu, jel do Patagonie a dělal věci, na které většina lidí nemá ani pomyšlení. Nejen pro amatéry, ale i pro poloprofesionální běžce, kteří chtějí poznat něco nového. Kombinace cestování, dobrodružství a běžeckého tréninku.
A jak to lze kombinovat s tím, že máš problémy s achilovkami, jak jsi zmiňoval na začátku?
Mám na obou nohou tzv. Haglundovu patu a stále se snažím oddalovat operace, ke kterým stejně zřejmě časem dojde. Není to však tak, že bych nemohl běhat. Běhám cca čtyřikrát týdně, někdy i každý den. Hodně to závisí na tom, jak se moc protahuji, volbě obuvi s dostatečným dropem a kolik věnuji času regeneraci. Když se specificky na něco připravuji, třeba na nějaký přeběh hor o délce 200 km, pak se i dostatečně protahuji a achilovka mě nějak neomezuje. Pokud si však jdu jen tak zaklusat, pak se na nějaké protahování vykašlu. Samozřejmě vím, že je to špatně a vzápětí to i cítím, jakou chybu jsem udělal.
Co se v nejbližší době plánuješ za běžecká dobrodružství?
Čekáme v říjnu narození druhého potomka, takže se z hlediska akcí musím krotit. V polovině června mám běžeckou akci v Bulharsku na Staré Planině. Jedná se o nejdelší pohoří Balkánu (přes 500 km dlouhé) a my se chystáme přeběhnout zhruba třetinu. Druhou akcí, kterou plánuji do konce roku je přechod pákistánského Baltoro treku. Nad hlavou máš několik osmitisícovek v čele s obávanou K2 a přecházíš horské sedlo ve výšce nad 5 000 metrů. Tady by toho člověk moc nenaběhal, takže jdeme pěšky. V rámci Trail Adventures mám však nasmlouvané zkušené průvodce, se kterými můžete vyrazit na přeběh treku Peaks of Balkans (Kosovo, Albánie a Černá hora) nebo na Mallorku a další akce budou přibývat. V následujících týdnech hodlám vypsat běžeckou Patagonii, Island nebo Kanáry.
To zní lákavě. Ať se ti ve všem, co děláš, daří!
