Rozhovor s Miroslavem Vankem: „Velká chyba byla, že jsem běhal hodně silničních závodů“

Jaké jsi měl dětství a jak jsi začínal s běháním?
Tak nejprve jsem hrál fotbal za místní klub a obecně jsme se na vesnici dost hýbali. Fotbal, hokej, tenis…. Zajímavostí je, že do 7.třídy jsem byl tlustý a mezi 7. a 8. třídou jsem se dost vytáhl a zchudl a ve škole mě potom málem nepoznali. V té době jsem vyhrál školní závod a můj tělocvikář, který byl zároveň i trenérem v atletickém oddíle mě přesvědčil, abych začal dělat atletiku. V té době jsem trénoval 3x týdně a začal jsem běhat rovnou 1500 m. Celkem rychle jsem získal stříbrnou medaili z žákovského MSR a šel trénovat pod p. Slouku, to mi bylo 14 let. Tam jsem strávil tři roky a vypracoval se mezi mládežnickou špičku na trojce a 1500 m, posbíral jsem několik titulů mistra Československa .  Potom jsem odešel na vojnu, a jelikož jsem měl slušné časy, šel jsem do Dukly Banská Bystrica, kde bylo středisko vrcholového sportu.

Tam jsi začal trénovat pod p. Valentem a tvoje výkonnost šla strmě nahoru…
Jeho tréninkový styl mi sedl. U trenéra Valenta jsem zařadil podstatně více tempových běhů. Chodil jsem pravidelně na testy ANP a na základě toho se mi tvořil trénink, takže jsem přesně věděl, v jakém tempu běhat. Na prvních testech jsem měl ANP 3:35/km a po zimní přípravě jsem se dostal na 2:59/km. To však bylo v ideálních podmínkách, v reálu jsme ty tempáky běhali pomaleji. Tady vidím alfu a omegu zlepšování a chybu mnoha vytrvalců. Je třeba být trpělivý a nehonit pořád rychlé úseky na dráze. V zimní přípravě jsem absolvoval tři tempáky týdně v různých délkách a tempech, vybíhané svahy a mezi tím volnější běhy. Velký zlom nastal i v regeneraci. V Martině jsem chodil max. 1x za týden do bazénu a na Dukle jsem měl dostupnou regeneraci každý den, toho jsem snažil využívat co nejvíce. Zvedl se i počet naběhaných kilometrů, v Martině jsem naběhal za rok 3200 km a na Dukle jsem měl první rok 5200. Potom jsem se pravidelně pohyboval v rozmezí 5500 mezi 6000 za rok.

Trávil jsi spoustu času na soustředěních, kde jsi nejčastěji jezdil?
Já jsem jezdil nejčastěji do Tater. Na 3 týdny několikrát do roka, hlavně v zimní přípravě. Trénovali jsme nejčastěji na cestě směrem na  Podbanské, někdy i 2x denně.  Jezdívali jsme i do amerického Flagstaffu nebo švýcarského Svatého Mořice, ale měl jsem problém s nadmořskou výškou. V Tatrách jsem se zotavoval po tréninku dobře, ale ve vyšších výškách jsem se rychle přetrénovával. Asi jsem neměl takový cit jako třeba Robo (pozn. red.: Robert Štefko-tréninkový parťák). Kromě Tater jsme ještě jezdili na jaře do Kamenného Mlýna nebo do Topolčianek.  V Banské Bystrici byly kupy sněhu, ale tam byly ideální podmínky, 10-12 st.

Máš za sebou 6 startů na MS v krose. Jedná se o jeden z nejtěžších závodu na světě, co se konkurence týče, jak se ti tam běhalo a jakého nejlepšího výsledku si dosáhl?
Já jsem nebyl typicky krosař vzhledem k mojí muskulatuře. Evropa ještě tehdy nebývala, takže jsme se účastnili MS, které se koná zpravidla na jaře. Běhalo se 12 km, takže to nebyla žádná sranda, ale potom tam zařadili kategorii mílařů, kde se běžely 4 km, a to mi sedělo vice. Nikdy jsem se na tom nějak speciálně nepřipravoval.  Na vytrvalecké trati jsem doběhl v roce 1994 na 84.místě, a to jsem měl průměrné tempo 3:03/km. Na mílařské trati jsem nejlépe v belgickém Ostende, na 21.místě, 2. nejrychlejší evropan.

Jeden z tvých největších úspěchů je 8.místo na ME na 5000 m v roce 1998…
V roce 1998 jsem měl fazónu. Na trojce jsem měl formu na 7:45 a měl jsem běžet v Bratislavě mítink, ale den předem zrušili trojku a vypsali dvojku, protože se chtěl Daniel Komen pokusit o překonání světového rekordu.  Zaběhl jsem tehdy 5:04.5 min., což byl nový slovenský rekord. A každé kolo jsem běžel v rozmezí pár desetin 60.8-61 s. To signalizovalo slušnou formu.
Tehdy jsem měl limit na desítku, ale pětku jsem měl slabou, ale byla možnost běžet na Evropě pětku, tak jsem ji šel. Ze startovního pole jsem měl nejhorší čas, ale měl jsem naběhané a věřil jsem si. Běželo se pomalu, taktizovalo se a 1500 m do cíle jsem šel dokonce do čela, kde jsem vydržel do posledního kola.  Poslední 400 m jsem zvládl za 57.8 s, poslední 1500 m za 3:48 min., což není moc daleko od mého osobního rekordu na 1500 m.
V závěru dráhové sezony jsem si dal ještě osobák na 1500 m za 3:44 a to jsem si zase z velké části tahal.

Jak jsi přistupoval k tréninkům závodního tempa?
Zhruba 3-4 týdny před závodem jsem začal s tréninky na dráze. V přípravě na hlavní sezónu jsem chodil 3x týdně na dráhu a když se někdy podívám do tréninkového deníku, tak už ani nevěřím, že jsem to byl schopný odběhat. Na pětku byl nejtěžší trénink 6x1km s 3 min. pauzou. Na desítku jsem chodil 10x1000m s 3 min. a to jsem dal před osobákem tady v Martině na škváře v průměru 2:46 min a pak jsem běžel desítku po 2:48/km, takže to odpovídalo. Tady vidím další problém. Občas se dívám na Stravu, co běhají ostatní a běhají na tréninku strašně rychle a pak to neprodají v závodě.
Na druhou stranu, z klasické zimní přípravy v roce 2000 jsem v hale běžel slovenský halový rekord na trojku 7:54 min. A dostal se do finále na ME v hale, kde jsem obsadil 9. místo.  V hale jsem netrénoval, běhal jsem všechno venku, minimum speciálního tempa.

Osobní rekordy Miroslava Vanka

1 500 m – 3:44,14
2 000 m – 5:04.50
3 000 m – 7:50.13
5 000 m – 13:32.87
10 000 m – 28:01.87
půlmaratón – 1:04:04 

Člověk trénuje dlouhé měsíce na vrcholné výkony, ale na splnění limitu je velice málo příležitostí a musí se sejít všechny faktory a je třeba i toho štěstí. Ne vždy to ovšem vyjde, v olympijské roce 2000 se ti lepila smůla na paty…
V tom roce byla OH v Sydney a limit na desítku byl 27:55 min. Myslím, že v té době jsem na tom byl dobře a limit mohl padnout. O limit jsem se chtěl pokusit na Memoriálu Josefa Odložila v Praze. Bohužel v ten den panovaly nepříznivé podmínky, 28 st. a dusno. Zapíchnul jsem to na pětce. A to byla jediná možnost o limit. Pak jsem ještě zkoušel limit na pětku v Bratislavě, ale taky, vedro a 32 st. mi znemožnilo se pokusit o limit. Limit byl 13:28 a já zaběhl v těchto podmínkách 13:45, čehož si v takových podmínkách vážím.  Víc možností bohužel nebylo.

Zaběhl jsi dobře na kratších tratích, ale co delší tratě?
Já jsem měl vždycky problém s delšími běhy vzhledem k mojí muskulatuře. Například Robo Štefko a já jsme byli podobně vysocí, ale já měl o deset kilo více, 68-69 kg. Na kratších tratích to nebylo tak znát, ale na půlmaratónu byl rozdíl markantnější. Robo zaběhl za 60:29, já nejlíp 64:04. Můj osobák z půlmaratónu je neadekvátní vůči mým časům z dráhy. Maraton mi vůbec nešel.  Jednou jsem zkoušel splnit limit na OH do Pekingu na Košickém maratónu, ale vzdal jsem na 32.kilometru. Ale zjistil jsem, že je lepší běžet maraton z jarní přípravy než ho běžet na podzim. V létě a v teple mě stálá příprava mnohem více úsilí. 

Jak vidíš slovenskou běžeckou scénu? Vidíš tam někoho slibného?
Na Slovensku mě teď příjemně překvapil Peter Ďurec, který běžel hezký půlmaraton v Košicích a vyhrál republiku v krose. My trénujeme s manželkou děti 10-13 let, ale najít tam nějaký talent na běhy, tak to je těžké. Chodím na závody, kde je plno dětí v mladších kategoriích, ale v dorostu a juniorech jich je žalostně málo. Je fakt, že kdysi bylo méně sportů my jsme si nemohli tolik vybírat. 

Které závody ti přirostly k srdci, ať už na Slovensku nebo v Česku?
Mě bavila hodně dráha, hlavně trojka. Nebylo to ani krátké, ani dlouhé a dalo se to běhat častěji než delší tratě. Jinak jsem rád jezdil na Mattoni GP, v současnosti to je Birell GP. To se běhalo ještě na Staroměstském náměstí a v roce 2000 se mi podařilo vyhrát a porazit afričany, kteří měli osobáky pod 28 min. Dále jsem rád jezdil do F-M na Hornickou desítku. Tam dodnes držím rekord trati-29:10. Jezdili jsme taky do Běchovic. Tam jsem běžel 28:57 min. To jsem se vrátil z Olympiády a měl jsem dost natrénované. Dokonce jsem v tréninku imitoval výběh hrdlořezáku, abych byl co nejlépe připravený. A vyplatilo se. Dokázal jsem stlačit čas pod 29 min.  Tehdy jsem první polovinu běžel volnější, nefoukal pověstný protivítr. V hrdlořezáku jsem zapnul turbo a předbíhal jsem jednoho soupeře za druhým. Na Slovensku jsem rád běhal Děvín-Bratislava.

Co říkáš na karbonové boty?
Je to tak trochu podvod na nás starších, když si vezmu, v čem jsme běhali my (smích). Já jsem v nejlepších letech běhal v panterkách, které se vyráběly v u nás v Partizánském. První pořádné tenisky značky Hi-Tec jsem dostal až v 19 letech, když jsem narukoval do Dukly. Tehdy jsem je dostal za vítězství na půlmaratóně v Lučenci, za 12 stupňového mrazu a v panterkách jsem zaběhl 1:08,16 hod.  Kdybych měl karbonové boty ve svých nejlepších letech s mým odrazem, tak bych zaběhl určitě lepší časy. Jedny karbonové boty jsem si koupil a cítím, že mě to odráží.

Když se podíváš zpětně na kariéru, udělal bys něco jinak?
Velká chyba, že jsem běhal hodně silničních závodů. Byli jsem sice profesionál v Dukle, ale nebylo to bůhvíco. Tehdy nebylo ani tolik afrických běžců, takže se daly vydělat zajímavé částky. Když jsem běhal na dráze, tak jsem za to neměl skoro nic. Kdybych měl lepší podmínky, tak bych dal 2-3 závody na jaře a na podzim a jinak se soustředil na dráhu. Kvalitních závodů neodběhneš moc. Potvrdilo se mi to v roce 1995, kdy jsem 7 měsíců skoro nezávodil a jenom trénoval. Trávil jsem spoustu času na soustředění v Tatrách, Tatranských Zruboch a ještě jsme byli ve Flagstaffu  a potom jsem přišel na dráhu a běhal jeden osobák za druhým.  Další věcí bylo, že přišla dráhová sezóna, měl jsem formu jako hrom, ale seděl jsem doma, protože jsem se nedostal do rychlého závodu. Na Slovensku moc závodů nebylo a na zahraniční mítinky bylo těžké se dostat.
Další velkou ránou byla těžká borelióza z klíštěte, která mě postihla v roce 2002, dostalo se mi to až na srdce a pak už to nebylo ono. Vždycky jsem se dostal do formy, zaběhl jsem 1-2 špičkové výkony a když se tělo dostal do maximálního výkonu, tak se vyplavila borelióza a imunita šla úplně dolů.

Teď se ještě hýbeš? Běháš?
Mám spočítané, že jsem za kariéru naběhal 130 000 km a nebyly to obyčejné kilometry a jde to na těle poznat. Ještě běhám, ale pořád mě něco bolí, tahá, takže jsem přesedlal více na cyklistiku. Na kole jezdím intenzivně, tepově se dokážu vyšplhat na podobné hodnoty jako při běhu. Zúčastňuji se i závodů. Pohyb mi chybí, tak to takhle kompenzuji.
Na závěr bych chtěl poděkovat trenérovi Pavlovi Sloukovi za skvěle vedený trénink v mládežnickém věku, dále Dušanu Valentovi u kterého mi perfektně sedl jeho tréninkový styl a tady vidím důvod mého největšího zlepšení, Dukle Banská Bystrica za vytvoření podmínek na trénink a v neposlední řadě mému třetímu trenérovi Gabrielovi Valiskovi se kterým jsem spolupracoval od roku 2003. Od všech jsem se hodně naučil co se vytrvalostního běhu týče a snad to jednou předám nějakému běžci či běžkyni.