Rozhovor s Martinem Šmídem o přeběhu Islandu od severu k jihu za rekordních 9 dní

I když cestou zlomil osu kola vozíku, měl problémy s kolenem a achilovkou, probíhal místy, kde na 100 km nebyl jediný zdroj vody, a cestou zhubnul 20 kilo, ostrov přeběhl v barefootových botách za neuvěřitelných 9 dní!

Hledal jsem nehostinné prostředí

Těžko si představit nehostinnější prostředí než vnitrozemí Islandu. Jak vznikl nápad přeběhnout ostrov od severu k jihu?

Já jsem právě tohle hledal. Na Islandu už jsem pár let před tím trekoval s přítelkyní, prošli jsme třeba trek Laugavegur. Lákalo mě podívat se hlouběji do vnitrozemí. Základní inspirací pro mě ale byl René Kujan, který Island oběhl a pak i přeběhl ze severu k jihu i z východu na západ. Baví mě být sám s přírodou a konfrontovat se s ní – ne ve smyslu boje, ale spíš přátelského soupeření.

Martin přeběhl za 9 dní Island

Island je nehostinný i krásný

Islandská příroda

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Měl jsi zkušenost s nějakou podobnou výpravou?

S ničím podobným jsem do té doby neměl zkušenosti. Běhal jsem maratony, ultramaratony, survival závody. Samé jednorázové akce, takhle dlouhý přeběh byl pro mě totální novinka. Ještě navíc v tom asi nejvíc nehostinném koutu, jaký se dá představit.

Jakou jsi zvolil trasu?

Začátek na nejsevernějším bodě Hraunhafnartangi byl daný, a jelikož jsem nechtěl kopírovat trasu Rendy (Kujana), vybral jsem si trochu delší alternativu. Na druhou stranu hodně záleží taky na povrchu, protože s vozíkem je to na nerovném podkladu opravdu boj. Renda běžel sice nejkratší, ale terénně těžkou trasu. Já jsem také opustil pohodlí a bezpečí asfaltu, ale zároveň jsem chtěl běžet kolem zajímavých a krásných míst, jako je nejmohutnější evropský vodopád Dettifoss, útesy v údolí Ásbyrgi, geotermální oblast Landmannalaugar…

Uběhl jsi celkem 644 km, tedy průměrně přes 70 km za den. Jak jsi to zvládnul?

Chtěl jsem zachovat rozměr sportovního výkonu, ne čisté turistiky, ale hodí se uvést na pravou míru, že jsem neběžel celou trasu. Třeba v centrální části ostrova, kde jsou až pouštní podmínky, to bylo zhola nemožné. Na rozbité kamenité cestě vozík driftoval a byl jsem rád, že jeho kola vůbec roztočím. Bořila se do písku, byla to hrozná dřina. Spal jsem tak čtyři hodiny a průměrně jsem běžel 14 – 15 hodin denně. Díky půlnočnímu slunci jsem mohl běžet někdy až do tří do rána a proběhnout tak turisticky zajímavé lokality, když byly úplně bez lidí. Až poslední den, kdy jsem uběhl 122 km za 18 hodin, jsem si hrábnul hodně na dno, a to spíš psychicky než fyzicky. Panovaly totiž strašné podmínky. Vichřice mi znemožňovala i chůzi, házela s vozíkem jak s papírovou atrapou a začaly mi omrzat prsty. Vůbec poprvé hlava zakolísala a já chtěl stůj co stůj z toho pekla pryč. Jenže horská cesta pro offroady byla kvůli počasí uzavřená, takže ani nešlo nikoho stopnout a vzdát to.

Když se vítr opřel do vozíku, strhával mě do stran

Podmínky nebyly ideální ani předchozí dny. Zastihlo tě klasické islandské letní počasí – 5 stupňů, déšť a silný vítr. Jak ses s tím vyrovnával?

Z devíti dnů mi propršelo sedm. Všichni se hodně děsí deště, ale ten mi v podstatě nevadil. Měl jsem minimum oblečení – jedno běžecké oblečení na ven a jedno oblečení suché do stanu.  Jediný nepříjemný okamžik nastal ráno, kdy jsem se do totálně promočeného oblečení musel zase obléct. Funkční materiály se ale na těle rychle zahřály. Spíš mi vadil silný vítr. Šedesátikilový vozík má celkem velkou plochu, a když se do něj vítr opřel, strhával mě do stran.

Jak snášelo tělo takovou zátěž?

Byl jsem až překvapený, jak dobře to tělo zvládalo fyzicky, možná proto, že byla skvělá hlava. Nikdy bych nevěřil, že bych takové dávky v těch podmínkách byl schopný absolvovat. Největší problémy jsem měl s kolenem a achilovkou, u obojího naštěstí pomohlo silné stažení obinadlem.

Polámané stanové tyčky, vytopené stany atd. nejsou na Islandu výjimkou. Jakou výbavu jsi zvolil a jak se osvědčila?

Šel jsem po maximální redukci váhy. Stan byl výborný, přečkal i jednu písečnou bouři, která vytrhala všechny kolíky a strhala kamení, kterým jsem zatížil sněžné límce. Tři hodiny jsem držel stan proti větru vlastním tělem a doufal, že to stan vydrží. Karimatka bohužel totálně selhala. Na radu Rendy Kujana jsem si vzal tlustší nafukovačku, abych se na kamenitém podkladu pořádně vyspal. Jenže se protrhly komory a udělala se na ní obří boule, takže jsem nakonec spal spíš na groteskním gymballu. Spacák jsem měl hodně minimalistický, 550 g, syntetika. I přes chladné noci mi ale díky lehoučké péřovce zima nebyla.

Velký problém nastal, když na 135. km nebyla žádná voda

Nastala nějaká krizová situace?

Druhý den se mi stal největší průšvih – zlomila se mi přední osa kola u vozíku. Nedá se to spravit, tím by celá expedice skončila. Vozík jsem musel naklonit na zadní kolečka, což znamenalo běžet v předklonu a prát se s výkyvy těžiště, měl jsem z toho nesnesitelné křeče do zad. Dotáhl jsem ho takhle 20 km k Dettifossu, což mi trvalo neuvěřitelných sedm hodin. Veškerou naději jsem upnul k cyklokrámku ve vesničce Reykjahlíd na břehu jezera Mývatn a snažil jsem se tam dostat. Když už jsem začal zoufat, potkal jsem na silnici v sopečné pustině před Mývatnem rumunského cyklistu, který jel dokola po okružní silnici Ringroad. Dali jsme se do řeči a on mi i přes moje protesty dal osičku ze svého kola, i když nebylo jisté, že sežene náhradní. Na oplátku nic nechtěl, bylo to jak setkání s andělem strážným.

Vnitrozemí Islandu je extrémně pusté, bez civilizace, silnic, vegetace. Neměl jsi problém s vodou?

Ve vnitrozemí jsem s tím počítal, větší problémy jsem měl paradoxně na severu, kde byly v mapě značené prameny, které byly v reálu vyschlé. Na vzdálenosti 135 km nebyla k dispozici žádná voda. Naštěstí tahle oblast byla celkem frekventovaná, lidé mi nezištně nabízeli pomoc. A i když mám spoustu zážitků sportovních i emocionálních, právě tahle setkávání pro mě byla asi ty nejsilnější.

Chtěl jsem lidem ukázat, že velké zážitky není potřeba vykoupit velkým množstvím peněz

Jak na tebe působila islandská krajina?

Mám rád opuštěnou krajinu bez známek civilizace, na to jsem se na Islandu těšil. Až psychedelicky působilo vnitrozemí, pokryté sopečnou pouští. Kamenné nekonečno bylo po pár dnech ubíjející, monotónně nahoru a dolů, nikde žádný život, kromě všudypřítomných much.

Island jsi ze severu na jih přeběhl za 9 dní. Měl jsi v plánu lámat rekordy?

Vůbec ne. Jel jsem tam s tím, že mi přeběh zabere tak 16 až 18 dní. Renda to běžel asi 14 dní, každý den vzdálenost maratonu. Zaběhnout maraton je samo o sobě výkon, natož pak s šedesátikilovým vozíkem v náročném terénu 14 dní po sobě – to mi připadalo zhola nemožné. Ze začátku jsem běhal záměrně víc, protože jsem nevěděl, co mě čeká ve vnitrozemí. Mohlo se stát, že se budu někde v lávovém poli celý den protloukat pěti kilometry, a tak jsem chtěl mít trochu náskok. Prvotní představa byla, že poběžím 20 km, pak si někde pár hodin odpočinu a poběžím dalších 20. Vystavený realitě Islandu jsem se tomu pak musel smát. Kdybych někde zastavil, abych si odpočinul, tak nejspíš za 5 minut zmrznu. Nakonec kilometry přibývaly a výsledek 9 dnů byl pro mě samotného šok.

Jak nákladná je takováhle expedice?

Samozřejmě něco stála letenka, ale během 18 dní na ostrově jsem neutratil vůbec nic. Jezdil jsem stopem a jídlo jsem měl na celou dobu vlastní. Chtěl jsem tím lidem ukázat, že velké zážitky není potřeba vykoupit velkým množstvím peněz. Mám pocit, že spousta lidí v mém okolí má potřebu vydělávat „velké peníze“ s představou, že jen srze ně se dostanou k velkým zážitkům. Jenže je to přesně naopak – tráví tisíce hodin v práci a kvůli vydělávání peněz úplně přestávají žít autentický život, který přináší každý den.

Děkujeme za rozhovor!