Marcela Joglová doběhla pražský maraton jako nejrychlejší Češka. Jak závod hodnotí? Jak ji pomohla zimní příprava v Keni? A jaké má další cíle a ambice? O tom všem v dnešním rozhovoru.
Ahoj Marcelo, nemůžu se na úvod nezeptat na aktuální výsledek. Na pražském maratonu jsi doběhla jako nejrychlejší Češka za 2:39:23 a získala tak premiérový český titul. Jak závod hodnotíš?
Čas by měl být asi lepší, ale vzhledem k okolnostem jsem spokojená. Co se týče průběhu závodu, tak jsem ho rozběhla opatrně, nicméně v průběhu jsem začala vadnout. Cítila jsem, že mi chyběly naběhané kilometry v intenzitě. Chtěla jsem titul a doběhnout, abych mohla uzavřít běžeckou tréninkovou kapitolu.
Během dne se velmi oteplilo. Limitovala Tě nějak vysoká teplota?
S počasím jsem spokojená, nepřišlo mi ani, že by bylo tak brutální vedro, aby mě úplně sejmulo.
Jak hodnotíš atmosféru závodu? Dokázala jsi vnímat fanoušky a užít si závod?
Konečně můžu říct, že jsem si závod opravdu užila, protože lidi okolo trati byli skvělí. Bylo tam spousta známých, takže atmosféra byla vynikající.
Pojďme se vrátit do minulého roku. I přes covidová opaření ses vloni kvalifikovala na olympijské hry a zaběhla sis olympijský maraton. Považuješ to za vrchol své kariéry?
Určitě ano. Obecně celý loňský rok považuji za vrchol kariéry. Vzhledem k tomu, že neběhám příliš dlouho a rozhodnutí, že se do běhání naplno opřu, padlo právě kvůli olympiádě, nelze odpovědět jinak. Pravdou ale je, že samotný olympijský maraton a pocity z něj dost přebil už kvalifikační závod NN Marathon v Nizozemsku, kde jsem splnila limit v čase 2:28,16. Nebylo to jen o splnění limitu, ale celý ten proces přípravy, průběh závodu a zejména pocity z průběhu závodu. Cítila jsem se skvěle a zároveň tam vznikla myšlenka, že možná je ještě šance čas v budoucnu posunout, že tam jistá rezerva je. Po tomto závodě přišlo skutečně velké uspokojení.
Jak bys dnes s odstupem času zhodnotila atmosféru, zázemí a vůbec servis pro běžce na olympiádě?
Pravdou je, že si člověk zvykne na ledacos a dokáže se dost přizpůsobit, ale od vrcholu své kariéry, od vrcholu a snu celého sportovního světa očekáváte víc, možná nejvíc. Takhle olympijské hry v Tokiu hodnotit nemohu, ale zároveň jsem s omezeními počítala, přeci jen to byla dost specifická doba. Shrnula bych to asi tak, že pro samotný závod mi nic nechybělo, až na rozumný výběr jídel, abych mohla jíst i nadále kvalitně, a prostor jít někam na vzduch, projít se ven, mít nějaký ventil. Nemyslím si, že na olympiádě by se organizátoři měli učit za pochodu.
Spoustu jiných sportovců mluvilo o tom, že to pro ně bylo velmi náročné a někteří dokonce i o tom, že
ta izolace jim celkově dojem dost pokazila. Čím ses udržovala v pozitivním naladění?
Ano, to je přesně ono, já jsem vlastně byla i nadmíru spokojena s ubytováním, protože před závodem mám ráda, když jsem sama. V Japonsku jsme měli pokoj každý pro sebe. Ale negativní atmosféra tam byla cítit neskutečně a opravdu to byl možná největší žrout energie, protože pobyt v izolaci byl zbytečně příliš dlouhý. Nicméně negativním lidem jsem se vyhýbala, a naopak pozitivní velmi ráda potkávala. Volala jsem si s rodinou a naprosto skvělou roli tam v tomto směru předvedli i trenér Honza Pernica a lékařský tým. Ti se nás snažili udržovat v pozitivitě, bylo příjemné s nimi hovořit a občas odklonit téma od závodu. Navíc myslím, že i Terka Ďurdiaková měla podobné nastavení, takže věřím, že vzájemně jsme si pomohly.
Co se týče tréninkového zázemí, tam jsem asi něco podobného čekala, že budeme kroužit na nějakém
okruhu, a tak nějak jsem to bez problému přijala. Naopak bylo docela dobré sledovat ostatní sportovce světa na jednom místě, jen škoda, že nám tam organizátoři nedali nějaký olympijský symbol, abychom cítili, že jsme na olympijských hrách.
Původně, když jsem začala přemýšlet nad olympiádou, neuvěřitelně jsem se těšila na týmového ducha, jak se budu potkávat úplně s jinými sportovci, jak budu fandit našemu týmu, podívám se na jiné sporty, budu se bavit o něčem jiném než o běhání, zkrátka budu součástí celého toho svátku sportu se vším všudy. Doba nám to neumožnila, tak se musím znova opřít do tréninku a pokusit se o Paříž 2024.
Část letošní přípravy jsi strávila v Keni – jak se ti v tréninku dařilo?
Vzhledem k tomu, v jakém stavu jsem do Keni jela, tedy myšleno podprůměrně běžecky, s nulovou motivací a malou chutí, podařilo se nám mě dostat přesně tam, kam bylo potřeba, a kde bych měla být. Hodně se vždy srovnám díky tomu, že se odříznu od všech rušivých vlivů (přítele bych naopak přivezla), i díky trenérovi Honzovi Pernicovi, který je velmi empatický a reaguje na všechny okolnosti. Nepíše jen plán pro nějakou mašinu, ale snaží se reagovat na poznámky, které mu do deníku píšu. Běhám teď kolem 200 kilometrů za týden, běh mě baví, užívám si ho a mám obrovskou chuť závodit. Směr máme tedy dobrý, i díky mému sponzorovi NN Životní pojišťovně se těším na srpnové ME. V cestě za tímto cílem je mi také velkou oporou tréninkové vybavení od PUMY. Oblíbila jsem si zejména odlehčené boty PUMA Deviate Nitro Elite.