Linda Tekeliová je sportovec tělem i duší. Členka Kilpi Racing Teamu má nejraději pohyb v přírodě, pokud možno v horách. Linda ale neběhá jen pro sebe, založila taky charitativní projekt Nezávodím – pomáhám, prostřednictvím kterého podporuje různé skupiny, které to v životě mají složitější než většina z nás. Rozhovor vznikl těsně před startem letošní B7 a s Lindou jsme si povídali o ultra-trailu nebo třeba o tom, kde se v člověku vezme myšlenka spojit běh s charitou.
Ahoj Lindo, první co mě napadne ve spojení s tebou, je tvůj charitativní projekt Nezávodím-pomáhám. Zároveň se ale často na závodech umisťuješ hodně vepředu. Jak to teda je, je pro tebe adrenalin na startovní čáře důležitý?
Ahojky, přiznám se, že charitativní projekt Nezávodím – pomáhám mě napadl v práci.
Jinak to, že se umisťuji na závodech hodně vepředu, beru opravdu s rezervou. Myslím si, že ani ten adrenalin na startovní čáře nějak neřeším. Přiznám se, že většinou ani netuším čas, za který daný závod uběhnu. Snažím se trénovat celoročně, ale je to o tom, že mě to baví. Nedělám to proto, že bych potřebovala zářit na bedně. Možná proto ani neřeším, nějaký přesně daný tréninkový plán, ale spíš mě naplňuje to, že pomáhám s tréninkem jiným lidem. A takový trénink mi někdy stačí k tomu, že nedopadnu na závodě úplně špatně. Já jsem hlavně vděčná, že to můžu dělat, protože si moc dobře uvědomuji, že ne každý má to štěstí.
„Velký protivník bylo astma“
Četl jsem, že jsi sportovala už od mala. Musela sis sport vydobýt nebo jsi měla doma jako malá podporu?
Pozor, úplně takhle to není. Jsem zrozena ve znamení berana, který je plný energie a již od mala jsem milovala pohyb. Bohužel můj největší nepřítel bylo astma. Běhávala jsem třeba za školu závody na 1500 m. Jen tohle jsem pak většinou 14 dní odležela. A na základě toho mi byl běh zakázán. Tak jsem asi až v 16 letech začala chodit na aerobik nebo do fitka, jezdila na kole, ale opravdu vše s mírou. S běháním po horách jsem začala teprve 7 let zpět. Potřebovala jsem nějakým způsobem ze sebe vybít těžké životní období a začala cupitat po horách. První měsíc to bylo tak, že já byla na kopci a moje plíce na parkovišti u auta… Postupem času se to ovšem zlepšovalo a ono to nakonec jde. Sice mám jako astmatik velký problém udýchat běh do kopce po kamenech, ale upřímně to neřeším. Když to nejde, prostě přejdu do chůze.
Jak ses dostala k ultra?
Měla jsem opravdu hodně těžké období a musela se z toho nějak vybít. Chodila jsem na box, zkoušela běhat kolem domu po silnici nebo doma na pásu. Ovšem pořád to bylo málo. Tak jsem začala jezdit v noci na hory, když kluci spali. V noci z toho důvodu, abych je nezanedbávala. No a tři měsíce na to jsem běžela svojí první B7. A tam jsem pochopila, že dlouhá trať je přesně to, co mi vyhovuje.
Kdybys měla říct jednu věc, kterou na ultra miluješ nejvíc a jednu, kterou nesnášíš, co by to bylo?
Tak to je hodně těžká otázka. Ovšem když se nad tím hluboce zamyslím, tak asi nejvíce ze všeho miluji souznění s parťákem na trati. Většinou totiž běžím ve dvojici, protože z mého úhlu pohledu je to daleko složitější. Musíte se opravdu neskutečně sladit. A hlavně na tak dlouhé trati se vyskytnou i problémy. A tam se teprve ukáže, jestli jste si vybrali dobrého parťáka, jak společně zvládnete stresové situace a budete si oporou. Když toto všechno ustojíte a dobíháte třeba do cíle závodu na předních příčkách (nebo i klidně jako poslední), mám upřímně vždy slzy v očích a hlavně srdce zalité štěstím. To jsou ty nejkrásnější chvíle, které mi ultra může dát.
A co nesnáším? Ať přemýšlím sebevíc, tak mě nic nenapadá.
„Dostala jsem jasné znamení, že silnice není pro mě.“
Lákalo by tě i ultra na silnici?
Jednoznačně odpovím, že ne. Přiznám se, že jednou jsem zvažovala, že zařadím i závody na silnici a šla se na ní proběhnout. V ten den mě na 10 km srazilo auto. V ten moment mi bylo jasné, že silnice běhat nemám.
Vraťme se k tvému projektu Nezávodím – pomáhám. Popiš nám jej trochu blíže.
Myšlenka na tento projekt opravdu vznikla jednoho dne v práci, natož hned 14 dní na to se projekt rozjel. Říkala jsem si, že když nejsou závody a pořád trénuji, mohla bych tím nějak pomoci zdravotně znevýhodněným lidem. A najednou mi bleskl v hlavě nápad, že nasbírám za měsíc duben 50 000 výškových metrů, které se pak díky sponzorům a veřejnosti promění na finanční pomoc. Já nakonec zvládla vystoupat 54 000 výškových metrů a dokázala vybrat na pomoc přes 140 000 Kč. A upřímně toto byl impuls k tomu, že jsem s úžasnými sporťáky založili Nadační fond NEZÁVODÍM – POMÁHÁM. Chceme pomáhat lidem, kteří to nemají v životě jednoduché, k dosažení jejich velkých či malých vítězství. Máme také plány, jak naučit vnímat děti ve školách znevýhodněné lidi tak, že jsme si všichni rovni bez rozdílu. Samozřejmostí je také to, že v případě výhry na závodech vybereme vždy někoho, komu výhru darujeme. Zrovna nedávno jsme tak darovali výhru – poukaz na 3 000 Kč od Kilpi. Poukaz jsem vyhrála na závodě Horská výzva. Dne 27. 8. 2021 závodem B7 startuje za náš Nadační fond další projekt. Do tohoto projektu se už bude moci zapojit i veřejnost a sportovat se mnou.
Jak tě napadlo spojit svůj pohyb v horách s charitou?
Přiznám se, že od mala mám strašně blízko k lidem, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodnění. A často jsem na horách přemýšlela nad tím, jakým způsobem bych těmto lidem mohla pomoci. No a najednou mi v hlavě proběhla myšlenka s výškovými metry a tím to vše začalo. Věřím tomu, že díky založení Nadačního fondu, dostane můj pohyb v horách jiný rozměr.
Čím se živíš profesně?
Já toho vlastně dělám víc. Máme rodinnou firmu na výrobu enzymatických přípravků, které řeší problémy s odpadními systémy, což mám na starosti. A do toho má brácha obchod se sportovní výživou, tak mu samozřejmě pomáhám.
Kdy a kde se zrodila tvoje spolupráce s Kilpi?
Myslím, že je to už tři roky. Po závodě B7 mi došel e-mail, jestli bych se nedostavila na firmu a neprobrala možnost spolupráce jako ambasador. Zašla jsem tam a hned věděla, že chci s touto sportovní značkou spolupracovat. Neskutečně si vážím jejich upřímného a lidského přístupu, stejně jako skvělého oblečení. Opravdu jsem hrdá, že mohu jako ambasador reprezentovat právě tuto značku.
„Ráda bych lidi motivovala k běhu i nadále“
Podílíš se nějak na vývoji běžecké nebo „ultra-trailové“ kolekce?
Určitě ano. Jako ambasador dostanu vzorky, které pak testuji při trailovém běhu v terénu. Na základě toho pak předám zpětnou vazbu, co změnit nebo vylepšit.
Který kousek Kilpi máš nejraději?
Mám oblíbené dva kousky, na které nedám dopustit. Je to běžecká vestička HARDROCK. V této vestičce mám pak vždy sbalenou bundu Hurricane. Tyto dva kousky mi nechybí samozřejmě ani na žádném závodě.
Kam bys chtěla své běhání posunout? Máš nějaké cíle, ať už závodní nebo například ve spojení s tvou charitativní činností?
Můj sen je takový, abych díky běhání, nebo spíš celkově díky sportu, dokázala třeba jen trošku lidem pomoci. A motivovala je k pohybu. Kdybych měla popsat vše do detailu, tak by se to nevlezlo do celého tohoto časopisu.
