Nelehká pandemická doba nebyla vloni i letos na jaře příliš nakloněna sportování a celkově pohybu. Tělocvičny zavřené, bazény vypuštěné, kluziště rozmrzlá, atletické stadiony nepřístupné. Přesto si sportovní nadšenci našli způsoby, jak se svého koníčku nevzdat či ho alespoň pozměnit.
To se týká i Leony Maříkové z České Lípy, která se nemohla věnovat svému velkému hobby – freedivingu, a tak se vrhla naplno do běhu, chůze i jízdy na kole a to vše ještě spojila s akcí Sto pohledů na Českolipsko.
Co bylo impulsem k tomu, aby si se pokusila vyběhnout, vyjít či vyjet na kole desítky kopců?
Impulsem bylo to, že se nic nemohlo (úsměv – pozn. red.). Během třetí koronavirové vlny se nesmělo opuštět okresy a já v té době objevila zde v České Lípě výzvu v podobě výšlapů na tři místní kopce (Holý vrch, Hůrka a Špičák). To mě hodně bavilo a když poté došlo k rozvolnění a byla vyhlášena nová výzva, která zahrnovala i kopce mimo okres, okamžitě jsem vyndala kolo a pustila se do sbírání peakpointů.
Jestli se nemýlím, nakonec jsi vystoupala na 169 kopců. Měla jsi někdy chvíle, kdy si to chtěla vzdát?
Jediný, co mě donutilo to na chvíli zabalit, byl covid, který mě přinutil být doma. Ale paradoxně mi to pomohlo v tom, že jsem si mohla precizně naplánovat další kopce. Zavedla jsem si k tomu krásný sešit a myslím si, že i tato příprava mě nakonec dostala na první místo. (Leona jako první zdolala všechny stanovené kopce – pozn. autora).
Na které kopce nejraději vzpomínáš a určitě se tam chceš vrátit?
Krásný byl Střední vrch u Prysku. Zůstane mi v hlavě, protože je z něj nádherný výhled a navíc jsem měla možnost pozorovat západ slunce. Naopak východ slunce jsem viděla na Klíči. Moc lidem také doporučuji, aby si vyjeli na Dymník, kde je nejenom krásná rozhledna, ale i kamenná hvězda života, což je přezdíváno jako rumburský Stonhenge. Jsou tam vztyčené kameny a je to velmi mystické místo. Je zajímavé, že blízko něj jsem narazila na naopak moderní záležitost, jakým je fotbalgolf. A já se tam zrovna připletla, když tam byla nějaká mezinárodní soutěž.
Vím, že by si ráda vyzdvihla mnoho kopců, ale to by bylo na samotný článek. Ale ještě pár jich, prosím, uveď.
Hodně se mi líbila trasa kolem Dubé, kterou jsem i často jezdila na kole, je to moje srdcovka. Hrad Houska, rozhledna a tři kopce Korecký, Vysoký a Beškovský, na které jsem dříve chodívala s dětmi. Na Soudném kamenu jsem narazila na stohlavé stádo muflonů, takže jsem nemohla jít úplně nahoru, protože jsem měla s sebou psa Dollara a nevím, kdo by vyhrál (úsměv – pozn. red.).
Strašně mě bavila trasa v Německu, protože tam jsou peakpointy na krásných skalních vyhlídkách. Je tam čisto, hezké cestičky, příjemná kavárnička…
Ke kavárničkám se ještě dostaneme. Ale ještě mi pověz, byly naopak i kopce, na které už určitě nepůjdeš?
Docela mě vytrestal Mešník, který z dálky vypadal přístupně, ale realita byla kopřivy a trny. Ještěže Dollar našel zaječí stezku, jinak v těch kopřivách bloudím dodnes. Také výběr trasy s kolem na Kohout a Vrabinec byl bolavý (smích – pozn. red.). Brutálně jsme zmokli cestou na zříceninu hradu Roimund, ale já to vlastně miluju.
A nyní se vraťme k těm kavárnám. Podle fotek z tvých výstupů jsi se snad vždy odměnila nějakým dortíčkem či kávičkou.
Kavárniček bylo po cestách hodně. Nejvíce kopců bylo kolem Úštěku, takže jsem se nejčastěji zastavovala v tamní hradní kavárně, kde už mě pak i se psem znali (úsměv – pozn. red.). Paní majitelka si tam dělá vlastní dortíky, ale i vlastní unikátní zmrzlinu, která je míchaná zvláštním způsobem. V Německu byla úžasná kavárna s českým majitelem. Pamatovali si mě a pak jsem dostala dvojnásobně velký koláč, když jsem tam jela podruhé, to mě velice potěšilo. A ještě musím třeba zmínit prvorepublikovou kavárnu v Kryštofově údolí, když jsem jela sebrat peakpoint na Ještěd.
Snad se nebudeš zlobit, když prozradím, že ti letos bylo padesát let. Jak dlouho se vlastně věnuješ sportování?
Já jsem začala sportovat ve 45 letech, když mi odrostly děti a začala jsem mít čas sama na sebe. Od té doby se cítím lépe a lépe a kondice tomu nasvědčuje. Nejlepší kondici jsem měla den po mých narozeninách, po padesátinách. Moje kondice ukazuje, že patřím mezi jedno procento mého věku a mého pohlaví, což mě samozřejmě nesmírně blaží. Když mi zakázali chodit na spinning, plavat, tancovat a do tělocvičny, tak mi zbylo začít chodit, což mě nikdy nebavilo. Dnes není pro mě problém nic.
Prý se ti dokonce povedlo při zdolávání výzvy najít životního parťáka?
Když jsem chodila po těch kopcích sama, tak se mi stalo, že jsem občas potkala pár. A říkala jsem si: a hele, hele, chlap jde se ženskou. Tak jsem si říkala, že to by se mi také líbilo a začla jsem si to představovat a přát. A ono to vyšlo (smích – pozn. red.). Pro mých posledních pět kopců výzvy jsem získala parťáka a moje zkouška pro něj byla v tom, že ho vezmu s sebou na kopce, které jsem potřebovala ulovit. Bylo to asi patnáct kilometrů a on to dal a dokonce tu procházku protáhl na 33 km, což jsem i já dala poprvé v životě. Z posledního kopce udělal takovou romantickou záležitost, že ten kopec nikdy nevymažu z paměti. Navíc padaly perseidy. A ráno jsme zažili krásný východ slunce. Mimochodem, přespali jsme tam ilegálně (smích – pozn. red.).
Jakou máš další výzvu?
Jsem člověk, který sám sobě pořád dává nějaké výzvy, abych se měla na co těšit a kam se posouvat, takže teď se snažím sbírat další kopečky, ale hlavně jsem začala intenzivně trénovat běh. Zpomalila jsem při běhu, čímž se mi úplně neočekávaně zvedá kondice. A příští rok zkusím půlmaraton, kterého jsem se dosud bála či triatlon. Už jsem byla na jeden půlmaraton přihlášená, ale covid vše změnil. No a třeba se mi ještě podaří se přeci jen potopit. Původní letošní plán byl si k padesátce potopit do 50 metrů, ale těch 169 kopců také nebylo špatných. Všem to chození po kopcích moc doporučuji. Získáte nejen kondici, ale i nadhled.
A co se týká toho půlmaratonu, měl by být spíše na silnici či v přírodě?
Asi nepoběžím žádnou masovku. Spíše mě láká to uběhnout v přírodě a nejlépe zase po kopečkách.
Foto: archív Leony Maříkové
