Rozhovor s Jiřím Homoláčem: Boj o limit na olympijský maraton nevzdám!

Jirko, od ledna ses připravoval v keňském Itenu na jedinou věc, zaběhnout maratonský kvalifikační A limit pro účast na olympijských hrách v Rio de Janeiru. Tvůj pokus minulý víkend v Hamburku ale bohužel nevyšel. Jak se závod vyvíjel?

Závod mi bohužel nevyšel podle představ, ale zaběhl jsem si osobní rekord, který mě utvrdil v tom, že cesta je správná. Na závod jsem se cítil fyzicky i psychicky připravený. Zhruba do 30. km jsem plnil předepsané časy na limit. Ale vinou vlnité trati a nepříjemného větru jsem již od 25. km ztrácel tempo. Zrovna v té pasáži jsem bojoval sám, protože vodič na čas 2:15 buď vůbec neběžel, nebo možná upadl na startu, pár pádů tam bylo. Na 33. km mě doběhla skupinka, se kterou jsem se udržel až do cíle. Z mezičasů na každých 5 km je vidět, jak jsem v závěru opět zrychloval, což se mi na maratonu stalo poprvé a myslím, že to signalizuje, že při lepších podmínkách bych na A limit v danou chvíli měl.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Po závodě sis trochu stěžoval na vodiče a na silný vítr. Hamburská trať také nebyla zrovna rovinatá. I přes to sis vylepšil osobní rekord o téměř minutu na 2:16:55. Jak moc podle Tebe zhoršené podmínky ovlivnily tvůj výkon?

Myslím, že kdyby trať a podmínky byly stejné jako minulý rok při Berlínském maratonu, tak bych pod 2:15 určitě běžel. Svého rozhodnutí běžet v Hamburku ale nelituji, na jaře stejně není moc rychlejších maratonů, než je ten Hamburský. Navíc ani na ostatních maratonech letos nebyly ideální podmínky.

A limit pro Rio můžeš splnit ještě příští víkend na Pražském maratonu. Na Facebooku jsi napsal, že do toho jdeš. Bylo to těžké rozhodování?

Na rozhodnutí jsem si dal pár dní čas. Musel jsem s odstupem času vyhodnotit, jak se po maratonu budu cítit. Vždy je to velký zásah do organismu. Většinou bývám “rozbitý” i týden po maratonu. Tentokrát regenerace probíhala rychleji než obvykle. Asi to bylo způsobeno tím, jak moc jsem toho v Keni natrénoval. Proto jsem se nakonec rozhodl, že to nevzdám a zkusím to v Praze.

Minulý týden jsi odjel do italského Livigna, aby ses na svůj druhý kvalifikační pokus připravil co nejlépe. Časový odstup mezi oběma maratony je ale minimální. Jakou přípravu volíš, abys zvládl i dostatečně zregenerovat a na Prahu byl opět v nejlepší formě?

Ano, běžet dva maratony v rozmezí tří týdnů není ideální. A kdyby nešlo o poslední možnost kvalifikovat se na olympijské hry, ani bych to nezkoušel. Po Hamburském maratonu jsem si dal pár dní úplné volno, aby svaly zregenerovaly. Poté jsem odjel do Livigna, kde jsem začal běhat rovinky a klusat kvůli aklimatizaci. V druhé polovině tohoto “mini” soustředění jsem běžel i tempový trénink a fartlek na oživení nohou, ale to jen pro dobrý pocit. Na nějaký velký trénink je času málo. Spíš jsem se chtěl opět rozběhat a zregenerovat i trošku psychicky a snažit se využít efekt příjezdu z vysoké nadmořské výšky.

Keňané mě naučili věřit si, že to zaběhnu

Tvůj návrat z Keni byl fantastický. Pár dní po návratu si v Praze na půlmaratonu vylepšil osobní rekord o necelé dvě minuty. Vynikajícím časem 1:03:50 jsi navíc pohodlně splnil A limit pro mistrovství Evropy. Jak moc připisuješ tento výsledek keňskému soustředění?

Bez soustředění v Keni bych to jednoznačně nezaběhl. Samozřejmě se na tom výsledku podepsalo více faktorů. Prvním byl dlouhodobý trénink ve vysoké nadmořské výšce 2 400 m. n. m., druhým faktorem pak bylo to, že jsem zhubnul asi o 6-8 kg a třetím, že mě Keňané naučili věřit si, že to zaběhnu.

V keňském Itenu, který je Mekkou běžců, jsi strávil dva a půl měsíce. Co ti pobyt v Keni dal? Co považuješ za jeho největší přínos?

Dal mi nové zážitky, přátele i zkušenosti. Byl to skutečně velmi kvalitně strávený čas, který mě posunul vpřed výkonnostně i po mentální stránce.

Měl jsi velké problémy s aklimatizací? Jak dlouho jsi trénoval jen na „půl plynu“?

Ze začátku jsem měl velké problémy i při pomalém klusu, ale přibližně čtvrtý den pobytu se to začalo zlepšovat. Vliv nadmořské výšky byl ale při těžších trénincích cítit i po dvou měsících pobytu.

V druhé části nebyl den, kdy by denní kilometráž klesla pod 30 km

Jak vypadal tvůj týdenní trénink? Jak hodně se lišil od tvého běžného tréninku v Česku?

Po prvních pár týdnech aklimatizace jsem si vytvořil vlastní systém tréninku, který mi vyhovoval. Samozřejmě jsem naběhal mnohem více kilometrů, než naběhám v Česku. V druhé polovině soustředění si nepamatuji tréninkový den, kdy by denní kilometráž klesla pod 30 km. Na druhou stranu se to moc neliší od toho, co normálně na soustředění naběhám, jen s tím rozdílem, že v Keni jsem trénoval kontinuálně 10,5 týdne. Ta dlouhodobost byla dobrá v tom, že se mohlo přidávat na intenzitě postupně a příprava byla komplexní.

Celé soustředění jsi absolvoval bez trenéra Jiřího Sequenta. Konzultovali jste tréninky na dálku?

Ano, s trenérem jsem byli ve spojení přes internet.

Při pobytu v Itenu jsi shodil neuvěřitelných 8 kilo. Jak ses v Keni stravoval? Přivezl sis některé keňské stravovací návyky i domů do Česka?

Jedl jsem hodně zeleniny, luštěnin, produktů z kukuřice, ovoce a vajíček. Po návratu do Česka se snažím dodržovat podobný styl stravování.

Při soustředění sis vychvaloval trénování na prašných stezkách bez stopy asfaltu. Cítil jsi, že je to pro nohy úleva? Jaké vůbec byly v Itenu podmínky pro trénink vč. výživy?

Určitě bych trénink na neasfaltových cestách doporučil. Byl to balzám pro pohybový aparát. Na druhou stranu před závody je lepší si na asfalt zvyknout. Po příjezdu jsem měl trošku problémy, že jsem na asfalt zvyklý nebyl. Pro dlouhodobý trénink vysoké kilometráže je to ale výborná prevence problémů s bolavými svaly.

Pro zlepšení běžeckých výsledků doporučuji v Keni strávit minimálně 3 týdny

Myslíš, že má soustředění v Itenu smysl třeba i pro pokročilejší hobby běžce, kteří se chtějí výkonnostně posunout o kus dál?

Jet do Itenu má podle mě smysl pro každého, kdo je “zapáleným” běžcem. Doporučil bych to jako námět na dovolenou spojenou třeba se safari. Určitě si odnesete super zážitky a místní atmosféra vám dá velkou motivaci do tréninku. Pokud ovšem od toho chcete zlepšení běžeckých výsledků, tak bych doporučil dobu alespoň 3 týdnů a víc.

Co ti po návratu do Česka nejvíce chybí?

Africké slunce, kenští kamarádi a pečená kukuřice. 🙂

Ve 26 letech máš ještě rozhodně nějaký prostor na zlepšení. Posun osobáku na půlmaratonu o téměř dvě minuty mnohé napovídá. Napadlo tě, že by sis trénink v Keni zopakoval?

Rád bych soustředění v Keni zopakoval a pokusil se vylepšit své osobní rekordy o další minuty.

Jirko, děkujeme za rozhovor a držíme ti palce na pražský maraton.

Zdroj fotografií: Facebookové stránky Jirky Homoláče