Rozhovor s Honzou Bartasem: Letos bych chtěl podat na Transvulcanii svůj nejlepší výsledek

S Honzou jsem se potkala na Maratonském Expu týden a kousek před jeho startem Transvulcanii, jeho prvním vletošním velkém závodě. Přišel velmi dobře naladěný a spokojený s tréninkem v rámci zimní přípravy. Během přijemného rozhovoru jsem stihla nasbírat tolik materiálu, že by to vystačilo na rozhovory dva. To hlavní ale najdete v následujícím rozhovoru:

Ahoj Honzo, přečetla jsem tvůj blog a píšeš, že minulá sezona se ti moc nepovedla. Čím si vysvětluješ, že závěr sezony se neodehrál dle tvých představ?

Je to tak. Asi mi nevyšel poslední závod, Mistrovství světa ve skyrunningu ve Španělsku (pozn. redakce). Předtím jsem běžel se Zuzkou (Urbancovou, přítelkyní, pozn. redakce) etapový závod ve Španělsku. To mohlo být krásné soustředění, a pak i byl čas na regeneraci, ale já jsem jel hned na to na Glen Coe SkyLine (ultra ve Skotsku, pozn. redakce), a pak už byl jen měsíc na zregenerování a přípravu na MS. To se nepovedlo a já jsem tu trať běžel o hodinu pomaleji než v v roce 2015.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

A pak si ještě na konci sezony běžel závod v Číně?

Přesně tak, ale tam už to tělo bylo velmi unavené a nevyšlo vůbec. Nejspíš jsem také podcenil časovou aklimatizaci – běželo se totiž třetí den po příletu a podle tréninkových doporučení se má běžet buď hned první den po příjezdu nebo pak až nejdříve po pěti dnech, kdy už je tělo srovnané. Já jsem ale běžel právě v té době, kdy se tělo začne s tím posunem vyrovnávat, tedy 3. den po příletu, a i to možná byla chyba.

Takže si se vlastně dostal do nejhorší fáze?

Asi ano, já jsem navíc noc předtím nespal, ale to se nechci vymlouvat. Nejel jsem tam ale ani s nějakými velkými ambicemi. Byl jsem tam pozván na základě výsledku světového rankingu, kde jsem skončil na 9. místě. Bylo to s plnou podporou pořadatele, navíc mistrovství Asie, takže jsem takové nabídky chtěl využít.

Plná podpora?

Přesně tak – startovné, letenka, ubytování, stravování – takže nebyl moc důvod váhat a na závod jsem jel. Bral jsem to jako takovou odměnu za celou sezonu.

„Za sezonu jsem odběhl 11 ultra“

Zkoušel sis analyzovat, proč ta druhá půlka sezony dopadla tak neúspěšně?

Sešlo se asi více věcí. Minulou i předminulou sezonu jsem to dělal tak, že jsem si vzal den volna v práci, jel na závod, druhý den závodil a pak zase zpět, abych ušetřil co nejvíc dní. A také si myslím, že jsem jich absolvoval hodně. Za sezonu kolem 11 ultra, a to je moc. Ani hlava pak už nechce závodit.

Pamatuji si ten pocit z Glen Coe SkyLine, závod, který trvá přes devět hodin. Tam totiž došlo k smrtelné kombinaci. Jednu neděli jsem běžel Kimu (horský závod v Itálii, Trofeo Kima, pozn. redakce), za týden jsem odjel na zmiňovaný etapový závod do Španělska, kde jsem absolvoval celkem 250 km a za další týden jsem jel na Glen Coe. Takže ve čtyřech týdnech 3 dlouhé závody a jsem rád, že jsem to vlastně vůbec přežil.

To je pro normálního smrtelníka nepředstavitelné…

Když jsem to pak analyzoval zpětně a kouknu se na své běžecké parťáky, Zdendu Kříže nebo přítelkyni Zuzku, kteří nejsou ve 100% formě, tak jsem vděčný, že jsem to přežil ještě ve zdraví. Takže vlastně s výsledky spokojený nejsem, ale jsem spokojený, že díky tomu nepřišlo nějaké zranění.

Jak seš na tom aktuálně?

Zimní příprava proběhla zdárně a vše je minimálně o level jinde než loni.

Cítíš se lépe?

Cítím se líp a myslím, že to je i díky tomu, že tam loni nebyl žádný výpadek.

Pojďme se ještě podívat na tu zimní přípravu, protože teď bys měl být vlastně ve vrcholné formě. (Honza za týden poběží ultra Sky v rámci Transvulcania, pozn. redakce)

Já myslím, že jsem (úsměv). Zima nám velmi přála na běžky. Jezdili jsme pravidelně do Bedřichova, kde máme základnu, takže v podstatě každý víkend byl na běžkách. Na tom vidím pozitivní to, že si odpočinuly klouby od nárazů a celkově pohybový aparát od běhání. Ale zase jsem za leden, únor neabsolvoval delší běh než 20 km. Současně velké plus běžek je, že nabereš svalovou hmotu a posílíš i horní část těla. Navíc na běžkách můžeš pracovat klidně 5-6 hodin denně a není to tak náročné pro tělo, jako kdybych 5-6 hodin běhal, což v podstatě ani každý víkend jako třeba na těch běžkách nejde.

To se ale bavíme o přípravě na ultra…

Přesně tak no. Protože u ultra nejde o rychlost tolik jako hlavně o vytrvalostní základ, který je třeba pořád budovat. To znamená být několik hodin v pohybu. Takže běžky mi na tohle přijdou zcela ideální, navíc i hlava si odpočine od běhání.

Druhá věc pak byla, že jsem začal chodit na dráhu s klukama z SK Babice, kteří se připravují na maraton. Absolvoval jsem s nimi tréninky určené na maratonský čas 2:50, takže si myslím, že by tam měla být i rychlost + ta vytrvalost. Takže to bude asi dobrý no (úsměv).

Tak se pojďme podívat na tuto sezonu – Transvulcanii teď vlastně poběžíš po čtvrté?

Je to tak.

„Transvulcania má seběh jaký jinde nenajdete“

Jaký tedy očekáváš výsledek?

Určitě bych tam chtěl zaběhnout ten nejlepší. Pořád vidím rezervy a myslím si, že se některé úseky dají běžet jinak a zlepšit se. Velmi klíčová je tam prostřední část trati. Máš za sebou půlmaraton, který je v podstatě celý do kopce + kousek rovina, a pak nastupuje taková „Lochneska“, kterou můžeš vidět, když se podíváš na profil. Na té se nabere 2 000 metrů převýšení na 20 km. Tuto část je potřeba být ještě čerstvý a já věřím, že letos to prostě dopadne. A na závěr přichází brutální seběh, což je 2500 metrů dolů k moři na 18 km.

To je masakr…

Jj, to si myslím, že je jedinečné i mezi všemi závody. Běžel jsem jich hodně, a tak si člověk řekne, že tohle nějak seběhne, ale právě na této části se dělá výsledek. Pokud toho má člověk dost už nahoře, tak na tomhle seběhu bude neskutečně trpět.

A jaký je povrch toho seběhu?

Je to všechno. Nahoře to je asfaltka, pak začíná kamenitá, suťová cesta dolů a pak vběhneš do lesa, kde to může malinko klouzat, jsou tam kamenné schody. A poslední část vede mezi vinicemi, kde to je asfalt mezi plantážemi a kde se běží první den vertikální kilometr.

Tam už ale necitíš nohy, ne?

Ne vůbec, ale to je super právě (smích). Navíc už tam je brutální vedro, protože tam běžíš v podstatě v poledne…

„Trénink na seběhy vidím v posilování“

Dá se tohle nějak natrénovat? Stehenní svaly musí přeci dostat šíleně zabrat…

Myslím si, že nejefektivnější trénink na tohle je v posilovně. Protože když bych chodil tolik sbíhat, tak by dostaly hodně zabrat kolena. Takže chodím 2 – 3x týdně na různá balanční cvičení – BOSA, výskoky, kompenzační cvičení, aby se posílily nejen stehna, ale i kotníky, kolena (tedy také klouby, šlachy).

Jde tedy celkově o zpevnění celkového aparátu..

Přesně tak.. Ale samozřejmě ani to není 100%.

Takže do cíle čerstvej stejně nepřiběhneš…

To rozhodně ne. Ty totiž seběhneš, ale tam není cíl. Na poslední 5 km se ještě musí nastoupat asi 400 m a pak je ještě rovná asfaltka do cíle, což je nějakých poslední 1600 metrů a tam už je to hlavně o hlavě…

Loni jsem to běžel necelých 8 hodin 30 minut a letos bych to chtěl dát pod 8 hodin, kde se láme TOP 15 běžců. Ale to bude těžké, protože na Transvulcanii se každoročně schází světová konkurence jako na otvírák sezony a všichni jsou odpočatí, plní energie, natěšení psychicky i fyzicky.

A jaké jsou další cíle do sezony?

Dalším cílem je ME High Trail Vanoise, závod, který mi profilem velmi vyhovuje. Trať je velmi technická, bývá tam sněhové pole, které ne každý má rád. Celkem se nastoupá 5 500 metrů. Tam se pojedu aklimatizovat už týden předem. Závod se koná v červenci, takže vynechávám všechny ostatní závody vč. MČR v Ultra Sky (Nezmar).

„Rád bych letos zkusil také přeběh Tater“

A pak tedy další, a sice už méně závodní projekt – peřeběh Tater – je to tak?

Přesně tak, loni jsem byl hodně v kontaktu s Jasmine, která oběhala všechny 3 hlavní vytyčená kola v Anglii – V Anglii, ve Skotsku a ve Walesu a tahle tradice se mi moc líbí. Jedná se o Fastest Known Time, kdy na předem daném okruhu uděláš co nejrychlejší čas a hranicí je 24 hodin. Ti nejlepší to dávjí pod 24 hodin.

Tak jsem si říkal, že tady je vlastně přechod Tater, který už dlouho nikdo nezopakoval. Jedná se o přechod od Roháčů po hlavním hřebeni, kde je i lezení. Po Roháčích následují Vysoké Tatry, kde je malinko problém, protože tam je hřeben v jednom místě zavřený, nevede tam značená trasa. Je tam cesta, ale je zrušená. A pak se nastupuje znova na červenou na polské straně a dá se pospojovat. Idea je co nejblíž hřebeni a po značce, aby se to dalo udělat jako výzva i pro ostatní.

Problém tady je akorát v tom jednom úseku ve Vysokých Tatrách, na který bych chtěl dostat povolení, protože se tam dají dělat výjimky. Povolení by pak bylo vlastně také povolením i pro celého ducha výzvy. Chtěl bych, aby to motivovalo ostatní a ti se to snažili zopakovat. Celkem ta trasa vychází asi na 90 km a 9 000 nastoupaných metrů, takže 24 hodin bude opravdu výzva.

Proč zrovna Tatry?

Tatry jsou přeci jen jako větší výzva. Dříve jsem tam jezdil lést, mám k nim vztah.

Dobře, uvidíme Tě tedy tím pádem ještě i na českých závodech?

Dost se mi líbí série 7 pohoří. Propojení s Horksou službou je super nápad, takže na některém ze závodů bych se chtěl objevit. A taky Peklák Challenge, kam jsem pozvaný a je to i kvalifikace na ME. Tam samozřejmě nemám ambice, ale přijde mi zajímavý na 10 km 600 m nastoupat po sjezdovce nahoru, to bude dobrý 🙂

Jinak mi české závody moc nevychází do kalendáře díky tomu, že se chci soustředit doopravdy na ty hlavní vrcholy.

Pojďme se ještě malinko vrátit k tréninku – spolupracuješ pořád se španělskou trenérkou?

Ano, Nerea Martinéz je stále moje trenérka, připravuje mi tréninky na 14denní bázi a konzultujeme průběžně trénink podle mého aktuálního stavu. Ona mě hlavně nutí a učí odpočívat, což je pro mě, jako člověka, který miluje běhání, důležité.

„K 35. narozeninám bych se rád vrátil na Ronda del Cims“

Také jsem se kdesi na tvém blogu dočetla, že by ses rád zaběhl americké závody typu Western States nebo HardRock. Je to pořád v cílech a plánech.

To určitě ano, ale pořád je mým hlavním cílem oběhnout okruh Ronda Del Cims v Andoře, kam bych rád vrátil (Honza zde běžel v roce 2011 a nedokončil podle svých představ, pozn. redakce) a oběhl to až do konce. Toto bych si chtěl dát ke svým 35tinám znova.

A pak v budoucnu se třeba dopracovat na ty stomílovky a zkusit některé americké závody. V Americe hodně dbají na pacery a žijí tam tím celé komunity. Takže určitě bych chtěl zažít tu americkou atmosféru.

A pojďme ještě k vybavení – jaké používáš?

Používám vestu od francouzské značky Raidlight, která je velmi lehká, sedí malinko výš na zádech, ale díky tomu dochází jen k minimálnímu pohybu. Batoh jsem za minulou sezonu nesundal, jsem s ním moc spokojený. Pak nosím triko a trenky Raidlight. Trenky, které váží jen 90 gramů a to je fakt pecka. Obojí jsem testoval na etapovém závodě ve Španělsku a byl jsem maximálně spokojený. Nic se mi nerozedřelo.

Foto: archiv Jana Bartase