Jedna zkratka je pro každého ultramaratonce symbolem nejslavnějšího závodu na evropském kontinentu – UTMB. Pak je tu ještě druhá, mnohem mladší, u které budete možná přemýšlet, co tak asi znamená – UTMR?! Přitom jde o akci, která se koná v podobně impozantní části Alp, jako je ta v okolí Mont Blanc, jen o sto padesát kilometrů dál směrem na východ. Ultra Tour Monte Rosa!
Možná by se podle zkratky mohlo zdát, ale věřte, že se toto malé běžecké setkání v blízkosti švýcarského pohoří Monte Rosa nesnaží konkurovat francouzskému ultra festivalu. Má však několik podstatných zvláštností, které z něj dělají výjimečnou událost. Přiznám se, že jsem při registraci o některých z nich neměl tušení. Když mě v euforii z absolvování letošního Lavaredo Ultra Dolomites popadla touha proběhnout si v létě ještě aspoň jednu trasu v pořádných horách, vzpomněl jsem si na Martina Bláhu. Zakladatel klubu Prominentních vrcholů Lužických hor vloni referoval o své účasti na Ultra Tour Monte Rosa s neskrývaným nadšením. Když jsem mu koncem června napsal pár dotazů, dostal jsem mimo jiné jedno jasné doporučení. Když už člověk jede přes tisíc kilometrů, nemá cenu tam jet kvůli 60 kilometrové verzi tratě. To je jasné! Ta delší, stokilometrová, je už sice pořádná výzva, ale rozhodně jsou největším zážitkem 4 etapy o celkové délce 171 km a převýšením bezmála 12 tisíc metrů. Dal jsem na Martinovu radu.
Tréninkem na UTMB vznikl závod
Druhá, neméně důležitá skutečnost, která přispívá k výjimečnosti UTMR je „duchovní matka“ akce. Nápad a osmým rokem také hlavní podíl na organizaci nese na svých bedrech Lizzy Hawker. Nenápadná, skromná Angličanka, která má za sebou velké množství úžasných běžeckých výkonů včetně pěti vítězství na UTMB. Právě na tenhle závod trénovala okolo Monte Rosy a vy se s ní tady v podstatě každý den můžete potkat.
Striktní kontrola vybavení
Pro start letošního etapového závodu Lizzy vybrala poslední srpnový den a jako základnu tradičně švýcarský Grächen. Naše skupinka ze severních Čech sem dorazila už den předem, aby si odbyla všechny formality, lehce se aklimatizovala a ubytovala se. Přiznám se, že i přes až skoro rodinné přijetí od organizátorů, jsem nezažil takhle striktní kontrolu povinného vybavení. Anglický dobrovolník Chris chtěl vidět odpovídající výbavu ležet na každém, k tomu účelu vytištěném papíru na podlaze a donutil mě vrátit se do auta i pro dvě sušenky s minimální energetickou hodnotou 400 kalorií. Bylo to až úsměvné, ale zároveň to jasně ukazovalo, že Lizzy se svými dobrovolníky nechce podcenit absolutně nic!
Čtyři dny běhání od půl sedmé
Ve středu ráno bylo pod startovní bránou v centru Grächenu zřejmé, že ne všichni věděli, co je čeká a jak bude jejich tělo i mysl zvládat čtyři dny po sobě vybíhat v půl sedmé do hor, zdolat 38 a více kilometrů s pozitivním převýšením okolo 2 800 metrů a se stoupáními, za která by se nemuseli stydět ani pořadatelé skyrace závodů. Jenže už první kilometry nám nabízely odpovědi na podobné otázky. I když se středečním ránem valily mraky, úvodní etapa byla absolutně epická! Nabídla vše od single trailů jako v Českém ráji přes jizerskohorské stoupáky a seběhy až po alpské stezky po úbočích hor s výhledy na ledovce Weisshornu a před cílem i vrcholek Matterhornu. Tomu ještě dodávaly magickou atmosféru občasné záblesky slunce, které si proráželo cestu skrz husté mraky. Jedním z vrcholů dne pak byla mlha, pomalu se plazící údolím, které běžci překonávali přes druhý nejdelší zavěšený most světa – Charles Kuonen Hängebrücke.
Poničené značení
Jediným slabším okamžikem etapy a nakonec i celého závodu bylo 10 kilometrů před cílem poničené značení. Nějaký vtipálek přemístil všudypřítomné vlaječky na jedné z křižovatek a nechal čelní skupinku zaběhnout si až několik kilometrů navíc. I ve Švýcarsku je něco takového možné. Taky jsem se nechal zmást, ale díky GPS trackeru to pořadatelé brzy zaregistrovali a během pár minut mě kontaktovali. Cíl v Zermattu nás přivítal už zalitý sluncem. Nějakou chvíli jsem se vzpamatovával ze zážitků prvního dne. Všechno dál bylo zorganizované na jedničku. Ubytování kousek od místa dalšího startu, snídaně mezi etapami, která byla vždy připravená už od čtyř hodin ráno, nebo přeprava vaší tašky s logem UTMR do další cílové lokality. Pak už jste se mohli zbytek odpoledne soustředit na fakt, že druhý den vystoupá trasa z Zermattu na třinácti kilometrech o 1 700 metrů výše.
Doprovázející Matterhorn
Přes poslední zmíněný fakt jsem ráno vyběhl bez respektu a už podruhé klusal na špici s usměvavým Argentincem Gabrielem. Trochu jsem cítil, že jsou nohy po prvním dni ztuhlejší, a když jsem začal propadat nejen pořadím, ale i depresi, tak se ukázal dobrý průvodce. Nabrali jsme takovou výšku, že mraky zůstaly pod námi v údolí a majestátný Matterhorn nás v ranním světle doprovázel až skoro na vrcholek Theodul Pass ve 3 316 metrech nad mořem. Bylo to opět odzbrojující. Navíc umocněné okamžikem, kdy jsme na hranici ledovce nasadili povinné nesmeky a do sedla šlapali po sněhu. Další, neskutečný den končil seběhem do cíle v italském Gressoney-La Trinité.
