Reportáž: Přeběh Národního parku Podyjí

Jak už to tak bývá, ocitl jsem se v plném pracovním procesu, začal více jezdit na kole a nápad skončil v šuplíku. Znovu jsem se k němu vrátil o několik let později, když jsem propadl ultraběhu a s kamarádem Jirkou jsme začali objevovat různá zákoutí republiky. Společně jsme proběhli Lesní stezku Labskými pískovci. Oba jsme už tehdy měli za sebou několik ultratrailových závodů a začínali jsme spřádat další plány. Shodou okolností pořádal přednášky Matěj Švec o jeho cestě podél hranic a nápad začínal dostávat
jasné obrysy. Věděli jsme, že na jeden zátah obcházet ČR nechceme, protože oba máme rodiny, práci a místa si chceme volit spíše podle nálady a počasí – v létě hory, v zimě nížiny. Čirou náhodou se v době plánování jednotlivých etap objevil také Martin Úbl a jeho Stezka Českem a vzájemně jsme se stali pro sebe inspirací. Severní větev (start na nejzápadnějším bodě ČR, cíl na nejvýchodnějším) měl hotovou,
takže jsme se hodně inspirovali my jím a přidali pár tipů na alternativní trasy. Naopak jižní větev natrasoval víceméně on podle nás. Trasu jsme měli tedy hotovou a zbývalo už jen vyběhnout. Začali jsme přeběhem Krušných hor, pár měsíců na to přidali Šumavu a po více než roční pauze jsme se tentokrát vydali do Podyjí.

Plán cesty

Jižní Morava a celkově jižní větev je trochu rovinatější než větev severní, proto se snažíme etapy kombinovat tak, abychom si užili zábavu v kopcích a ubrali trochu té (pro nás) nudnější části. Start tedy volíme v Mikulově a cíl po 120 km v Šumné, kousek od Vranova nad Dyjí. Na absolvování si rezervujeme tři dny s tím, že trasu rozdělujeme na tři části. První den máme v plánu 30 km z Mikulova do Hevlína, další den 60 km z Hevlína do Čížova a na poslední den si necháváme 30 km z Čížova do Šumné. Start i cíl volíme tak, aby se na místo dalo pohodlně dostat hromadnou dopravou, a ubytování máme předem domluvené v penzionech. Jsme na spaní venku, navíc v zimě, pohodlní. Do batohu balíme nějaké náhradní oblečení, pití, gely a nouzové jídlo. Máme vytipováno několik hospod po cestě, takže jídlo chceme primárně řešit tam. Vlakové spoje jsou vybrané, oblečení a batohy připravené a cesta naplánovaná. Pohodlí na nohy máme zajištěné jak jinak než botami Altra. V pátek ráno nazouvám Olympus 4, Jirka bere Lone Peak 5 a vyrážíme.

Vybavení

Gely jsme měli od GU Energy, každý cca 8 ks. Pití Tailwind Nutrition, cca. 5l každý.
Patrik: kalhoty Salomon Agile, spodní vrstva Craft Warm Intensity, týmové triko Eleven, bunda Waa Ultra Light jacket, batoh Salomon XA25, čepice Alisy Pyšelský Kopeček a rukavice z Decathlonu
Boty: oba modely Altra a do toho ponožky Injinji

Den 1

Ve vlaku se ani neobtěžujeme najít naše místa a míříme rovnou do jídelního vozu. Hlad zaháníme míchanými vejci s toasty a žízeň hasíme kávou a následně lahvovým ejlem od Chrousta. Ani se nenadějeme, vysedáme z rychlíku a přesouváme se do lokálky, která nás kolem oběda vysazuje v Mikulově. Víme, že dnes se žádná extra zábava konat nebude, takže vyrážíme bez zbytečných průtahů na
cestu. Na únor je hodně teplo, proto většina vrchních vrstev oblečení postupně mizí v batůžkách. Běžíme dlouho po asfaltových rovných cyklostezkách a cesta utíká relativně pomalu. Náladu nám nezlepšuje ani pivovar v Březí, kam dorážíme mimo pracovní dobu. Nedá se svítit a musíme polykat další kilometry jen s pomocí ionťáku. Trasu se nám nedaří vylepšit ani rakouskou vložkou přes Alt-Perau. Po chvilce totiž narážíme na plot s ostnatým drátem a pokorně se přes pole, kde na nás řvou vylekaní bažanti, vracíme
zpátky na asfalt. Zpevněnou cestu se nám daří opustit až v Jevišovce, tam nabíháme na záplavový val u Dyje a po něm běžíme až do Hevlína. Začíná pršet, míjíme asi dva tisíce řopíků a jedinou zajímavější atrakcí je svítivě modrý potůček splašků vytékající z konzervárny Trávní dvůr – nomen omen. Po nějakých čtyřech hodinách dorážíme na ubytování, dáváme si večeři v místním hotelu a jdeme na kutě. Zítřek bude dlouhý.

Den 2

Ráno se probouzíme do jasného dne. Během snídaně vypadá počasí ideálně, ale po otevření dveří nás zdraví silný nárazový vítr. Prvních 30 km, až do Znojma, jdeme opět po rovině, takže by mohl klidně foukat do zad a trochu by nám to usnadnil. Nefouká. Celou cestu absolvujeme proti větru. Nutno ale říct, že krajina se začíná lehce měnit, a ačkoliv na kopec nenarazíme, občas se schováme do remízků, lesíků, probíháme kolem meandrů Dyje, rybníků u zámku v Jaroslavicích a přes lomy u Derflic se dostáváme až k motokrosové trati na Načeratickém kopci. Znojmo odsud máme jako na dlani a žaludek už se kručením pomalu hlásí o slovo. Pokračujeme dál do města a na Masarykově náměstí nacházíme akorát spoustu zavřených podniků. Dáváme se do řeči s jedním štamgastem, který netrpělivě přešlapuje před pivnicí, a ten nám dává asi desetiminutový výklad o historii města. Dozvídáme se informace o podzemí, obchodním domě Dyje, ale hlavně nám ukazuje restauraci, kde vaří. Konečně jídlo! Objednáváme jak jinak než znojemskou pečeni a jelikož se jedná o podnikovou restauraci místního pivovárku, zapíjíme ji místní jedenáctkou. Doplníme vodu a po pár desítkách minut se zvedáme z útulné hospůdky zpět na nohy. Moc se nám nechce, ale polovinu máme ještě před sebou a z denního světla zbývá už jen pár hodin. Přes
různé znojemské pamětihodnosti se dostáváme až na hráz vodní nádrže. Příroda se najednou zásadně proměňuje a konečně se po 60 km dostáváme na hezký technický trail. Orientace není náročná, stále se držíme žluté značky a pomalu se šplháme na první vyhlídky k Sealfieldovu kameni. Stíny se prodlužují a nám se naskýtá krásná podívaná na meandry Dyje při západu slunce. Trvalo to celkem dlouho, ale konečně se opravdu kocháme. Následný sestup je trochu „vylepšen“ o překážky (zřejmě) pro cyklisty. Každých několik metrů musíme překračovat klády, ale není to nic, co by nám mělo zhoršit náladu. Po chvilce se navíc dostáváme opět k řece a cesta kolem starých mlýnů až pod vinice Šobes je nejen zajímavá, ale i krásně běhatelná. Procházíme přes první visutou lávku a kolem jedné z nejstarších vinic v ČR se dostáváme až k bývalé železné oponě. Tma už se hlásí o slovo, a tak vytahujeme z batohu čelovky. Teda Jirka vytahuje. Já zjišťuji, že jsem místo čelovky sbalil jen nabíječku a náhradní battery pack. Doslova se nedá svítit, budeme to muset zvládnout na jeden světelný kužel. V rámci ulehčení trasy opouštíme plán, vynecháváme Nový hrádek a bereme to po silnici přes Podmolí do Lukova, což je škoda. Míjíme pozůstatky opony a kolem strážní věže přibíháme na další ubytování. Tady máme nachystanou večeři a dokonce i čepované pivo. Luxusní zakončení dne.

Den 3

Poslední den si chceme užít. Času máme dostatek, navíc bychom měli probíhat nejzajímavějšími částmi. První zajímavost se nachází jen pár kilometrů od startu. Je to středověké městečko Hardegg se stejnojmenným hradem. Trasa Stezky Českem prochází jen přes českou vyhlídku a pokračuje dále kolem Dyje. My se rozhodneme projít si i vyhlídky na rakouské straně. To samé doporučujeme i všem ostatním, skály a lesy okolo vrcholu Max-Plateau určitě za návštěvu stojí. Výhledů se nemůžeme nabažit, takže chvíli trvá, než se opět napojujeme na trasu a pokračujeme opět po české straně. Cesta je opravdu zábavná.
Míjíme exponované skály na Pašerácké stezce, probíháme kolem Ledových slují až k obelisku a postupně se přes různé lávky dostáváme až do Vranova nad Dyjí. Spoje odsud do Prahy nejsou úplně ideální, proto se rozhodujeme pokračovat dál do Šumné. Míjíme několik vyhlídek na starý hrad a zastavujeme se i u Claryho kříže, odkud je nádherný výhled na hráz Vranovské přehrady. Chatovou oblastí u zátoky se dostáváme pomalu do cíle.

Závěr

Pokud někdo hledá tip na atraktivní trasu, cestu v NP Podyjí ze Znojma do Vranova můžeme doporučit všema deseti. Krásné vyhlídky se střídají s běhatelnými úseky podél Dyje a je čím se kochat. Na začátku února jsme tam navíc byli v podstatě sami. Doporučujeme i krátkou odbočku do Rakouska k Hardeggu a pořádně si to tam projít. Určitě nebudete litovat.