Předposlední dubnovou neděli proběhl letos opět svátek ženského běhu. Takový ten den, kdy si s radostí vezmete na závody barevné legíny, do vlasů dáte růžovou mašli a tančíte na písničky hrající z reproduktoru. Nemusíte se cítit divně a okolo vás je takových lidí víc než dost. Do toho skvělá organizace celého týmu, zajímavé trasy, které si užijí jak začátečníci, tak ostřílení běžci. Na předních pozicích ale probíhají pravé boje, každý úsek se počítá, každá minuta hraje roli. Přesně takový je štafetový závod dlouhý 88 kilometrů přes Vysočinu NoMen Run. Letošního sedmého ročníku jsem se zúčastnila neplánovaně také já, jako členka týmu Run&Mum. Pojďme se společně podívat na jednotlivé úseky a jak se nám všem vlastně běželo.
Osm etap napříč Vysočinou a první úsek z Nového města do Studnice
Trasa celého závodu je, až na drobné změny, každý rok stejná. Závodnice startují ve vlnách už od brzkých ranních hodin ve Vysočina Aréně v Novém Městě na Moravě. Atmosféra na startu je tedy klidnější, startují nejčastěji čtyři závodnice současně. Hned první úsek ale umí prověřit schopnosti závodnic. Po vydatných deštích během pátečního dne a noci byla ze začátku trať hodně bahnitá. První úsek byl letos mírně zkrácen na devět kilometrů. Ostrý start to ale opravdu je, trasa prakticky celou dobu mírně stoupá až do nejvyššího bodu na trase, Studnice, kde je předávka na druhý úsek.
V našem týmu běžela první Patrícia Puklová, ostřílený startér, kterého jen tak něco nerozhodí. Do dvojice na startu dostala silnou soupeřku z jiného týmu, tahaly se celý úsek navzájem a běžely za sebou. Paťa nasadila rychlé tempo a prvním úsekem doslova proletěla. Předala bleskurychle dál a měla první úsek za sebou. Po každém běhu jsme se snažily doplnit rychle energii pomocí regeneračního drinku od Inkosporu a už studovaly mapu kam jet na další předávku. Je to fičák, pokud nemáte dalšího člověka jako řidiče, moc to o flákání není.
On totiž tenhle závod není jen o běhu, musíte se rychle přepravovat mezi jednotlivými úseky autem. Pořadatel vám dá krásně a podrobně zpracovaný itinerář s trasou běžce, ale také trasou pro přejezd aut. Je vidět, že je myšleno na ženy, které né vždy jsou úplně zdatné v mapách, co si budeme povídat. Ale vůbec se toho nemusíte bát. Navíc nám všechno doplnila ještě o další detaily naše kapitánka našeho týmu Magda Janková, která na poslední chvíli onemocněla a bohužel nemohla startovat. Jak nám napsala na poslední stránku plánu, jako by tam byla s námi. A bylo to tak.
Druhý úsek ze Studnice do Velkých Janovic
Další etapa naopak prověřila opačné dovednosti závodnic. Z vysoko položené Studnice bylo potřeba seběhnout o 300 metrů níž. Kdo má rád seběhy, nebojí se pustit nohy naplno, dvojka je vaše. Pořadatel také označuje tuto část jako nejjednodušší, prakticky celých bezmála dvanáct kilometrů je po zpevněném terénu a lesních cestách.
Po Patrícii se do boje pustila Linda Beniačová. Linda seběhy miluje a opravdu je umí. Až nechápeme, jak umí ty nohy roztočit. Druhý úsek dohnala mírnou ztrátu z prvního úseku a na předávku ve Velkých Janovicích dobíhala jako druhá.
Třetí úsek z Velkých Janovic do Víru
Z Velkých Janovic trasa pokračuje opět necelým dvanácti kilometrovým úsekem kolem přehrady Vír. Ze začátku závodnice čeká pěkný stoupák, který naštěstí není dlouhý. Pak už se cesta začíná také spíše svažovat a úsek má celkově víc metrů dolů. Kolem Víru je však cesta zrádná, mírné kopečky umí potrápit. Ale ty výhledy!
Třetí úsek padl na mě. Rychlá předávka a jde se na to. Uf, kopec, kdo ho tam dal? Nevadí, jdeme dál. Sjezdovka pěkně v silničkách byla fajn zábava, hlavně nezakopnout a něco si neudělat. Kolem Víru se začal zvedat mírný vítr, který občas byl velmi nepříjemný. Trošku jsem si říkala, že stojím na místě, však to znáte, jak otravné to může být. Postupně jsem dobíhala závodnice před sebou a užívala si krásný pohled na moji oblíbenou přehradu. Tady se je čím kochat! Od startu do cíle jsem šla na maximum a povedlo se, na třetím úseku jsme získali pár minut náskok a ujaly se průběžného vedení v závodě. Teď to udržet a nepolevit.
Čtvrtý úsek z Víru do Štěpánova
Vírská přehrada je za námi a makáme dál. Čtvrtý úsek zavede závodnice opět do 600 metrů nad mořem. Na začátku je pěkně prostor nabrat tempo. Papírově je sice víc dolů jak nahoru, ale zdání klame. Polní cesty střídají silnici hned několikrát. Seběhy po asfaltu šlo hezky rozběhnout. Na devátém kilometru je poslední větší kopec a už jen hurá na předávku na koupaliště do Štěpánova nad Svratkou. Na konci úseku si bylo potřeba dát pozor kam člověk šlape, terén byl náročnější a víc. My na předávku jsme tentokrát dorazily dostatečně včas a stihly fandit ostatním týmům. Na koupališti to pěkně žilo, hrála hudba a celkově bylo vidět, že závod už se přehoupl do druhé poloviny a atmosféra byla parádní.
Naši partu jako čtvrtá doplnila Lucka Vaculová. Jejím úkolem bylo udržet získaný náskok a hlavně šetřit síly na závěrečný úsek, který v minulém ročníku Lucku pěkně vytrestal. Povedlo se to parádně, běželo se dobře a Lucka se prala jak jen mohla. No dobře, na předávce sice tvrdila, že tento úsek už nikdy nechce, ale to my jí nevěříme, stejně má ty kopce ráda.
Jsme za půlkou! Pátá etapa ze Štěpánova do Smrčku
Jdeme do druhého kola! Z koupaliště startuje pátý úsek, troufám si říct, že ten nejhorší. Sice je nejkratší, ale teda těch kopců. Ze startu přes mírné stoupání sbíhá trasa do Ujčova, závodnice přeběhnou Svratku a pokračují k Ujčovským vodopádům. A dále do kopce až do Smrčku.
Největší kopce u nás vychytala tradičně Patrície. Na jejím úseku měly soupeřky svou nejrychlejší závodnici, bylo tedy těžké udržet nastavené tempo. Paťa je ale bojovnice, do všech kopců běžela co mohla a náskok se jí povedlo udržet. Dokonce měla čas rychlejší než v loňském ročníku. Na předávku do kopečka vysprintovala a měla tím svůj závod jako první z nás za sebou.
Šestá etapa ze Smrčku do Habří
Na Lindu čekalo v šesté etapě deset kilometrů a taky pěkná porce kopců. Teď už tomu až do cíle nebude jinak, jsme přece na Vysočině. Opět etapa, která byla z půlky složená z polních cest a z půlky z lesních cestiček. V autě jsme si vybraly trasu pro přepravu mezi úseky trasu tak, abychom mohly Lindu podpořit a fandit jí. Ke konci už i maličká podpora na trati udělá hrozně moc, sil je míň a takové to – ono makej, už je to kousek, přeci jen pomůže a nakopne. Linda nám naše poznámky jen okomentovala, že je teplo a makala dál. Tento úsek byl navíc poslední, ve kterém pořadatelé zobrazili na internetu výsledky. Od sedmé etapy do cíle to tedy bylo překvapení a člověk prostě musel makat dál. Náskok jsme tušily, že nějaký máme, ale nic není do posledního momentu jisté.
V šestém úseku stála po cestě paní, která rozdávala závodnicím vyrobené papírové medaile s textem, že jsou nejlepší. Takové malé milé gesto, které komentovaly všechny závodnice a měly neskutečnou radost. Ještě se milá povaha lidí v dnešním světě nevytratila…
Sedmý úsek z Habří do Borovníku
Předposlední etapa je, co se týče kilometrů, nejdelší. Necelých 13 kilometrů dělilo běžkyně od poslední předávky v závodě. Na začátku sedmého úseku byl krásný trail nad řekou, pěkně na kraji lesa s pohledem dolů na řeku. Cestičky byly občas bahnité a přes popadané stromy si člověk i pěkně zaskákal. Na trase čekaly dva kopce, troufnu si říct, že celkem slušné. Přeběhlo se pár silnic, následoval opět krásný trailový úsek mezi chatkami víkendových osadníků a přes kopec se běželo po silnici až na předávku do Borovníku. Běžet v závodním tempu hodinu, nějak to vydržet celou dobu, pak se osprchovat, sednout si a mít klid je moc fajn. Ale běžet, pak jezdit autem, vlastně si v klidu nesednout a po dvou hodinách běžet v tom rychlém tempu zas, to je pěkně náročná disciplína. Nohy mě bolely po prvním úseku víc než dost a teď jako znova? Tělo po startu chvíli protestovalo, ale tyhle běhy jsou hlavně o hlavě. Když nemůžeš přidej, tak to nějak je, že? Kopečky mám ráda, taková trať nahoru dolů mě velmi sedí. Začala jsem poklidně ve svém tempu, z kopce se snažila přidat a užívat si svůj druhý běh. Poslední metry, rychle předat a hurá, mám hotovo!
Poslední etapa a hurá, jsme v cíli!
Osmý úsek začíná hned po pár metrech pěkně do kopce. Kopce jsou sice kratší, ale o to prudší. Terén byl náročnější, po cestě čekalo na běžkyně kličkování lesem, houštím a překážková dráha v podobě padlých stromů. Ale pak? Necelé dva kilometry dopředu už vidíte cíl, střechu školy nahoře na kopci ve Velké Bíteši. Poslední hup a je tu cílová páska!
Poslední etapu jsme krásně dvakrát křižovaly autem, takže jsme mohly Lucku v posledním úseku podpořit. Čekaly jsme na ni před cílem a společně pak všechny čtyři proběhly cílovým obloukem na oválu za základní školou ve Velké Bíteši. Ta atmosféra tam byla úžasná! Nejen, že opravdu každý tým měl nataženou vítěznou pásku, ale každý tým se jako vítěz vítal v cíli. Pořadatelé zajistili velmi chutné občerstvení a posezení. nebyl tedy důvod nikam spěchat. Konečně jsme si sedly, povídaly si, daly si výbornou kávu a jídlo a fandily všem závodnicím, co probíhaly cílem. Jeden úsměv střídal druhý. Vyhlašování výsledků bylo ve stejném duchu. Náš tým obhajoval vítězství z loňska a to se také povedlo. Soupeřky letos byly opravdu silné, moc nás tento sportovní boj bavil a užily jsme si to. Závod běháme každý rok pro naši kamarádku Dorku a tak i letos jsme na ni na stupních vítězů moc myslely. Jsi pro nás největší bojovnice.
